ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3361.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3361/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně TRANSFINANCE a.s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova ulice 237/36a, PSČ 186 00, IČ 15272028, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému Ing. V. Č., zastoupenému JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5, o zaplacení částky 2 093 981,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 141/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2008, č.j. 17 Co 122/2005-149, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2008, č.j. 17 Co 122/2005-149 , se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 30 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Prágla, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 10 C 141/97-27, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 142 883,90 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, částku 147 509,40 Kč se 17% úrokem z prodlení ode dne 17. 2. 1996 do zaplacení, částku 323 685,40 se 17% úrokem z prodlení od 19. 3. 1996 do zaplacení a částku 27 668 Kč; co do částky 1 479 902,40 Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl odběratelem zboží – hraček od společnosti BURDA TOYS spol. s r.o., která mu opakovaně dodávala toto zboží na základě jeho objednávek a po převzetí zboží žalovaným mu vyúčtovala kupní cenu fakturou. Podle závěru soudu prvního stupně tak docházelo podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) k uzavírání kupních smluv. Své pohledávky vůči žalovanému spočívající v nároku na zaplacení kupní ceny dodaných hraček společnost BURDA TOYS spol. s r.o., postoupila žalobkyni smlouvou z 1. 5. 1995 označenou jako smlouva o provádění factoringu účetních pohledávek s regresem vůči dodavateli. Tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil podle §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) jako smlouvu o postoupení pohledávky a dovodil, že žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována. Žalovanému bylo postoupení pohledávky vždy oznámeno na vystavených fakturách a současně sděleno, že se své povinnosti uhradit kupní cenu může zprostit pouze plněním žalobkyni. Žalovaný uhradil některé faktury po uplynutí stanovené doby jejich splatnosti, některé byly uhrazeny pouze částečně a některé faktury neuhradil vůbec. Žalobkyni tak podle závěru soudu prvního stupně vznikl i nárok na úrok z prodlení ve výši vycházející z §369 a §502 obch. zák. V rozsahu částky 1 479 902,40 Kč řízení zastavil, neboť do této částky vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. září 2003 č. j. 17 Co 311/99-50 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku napadeném odvoláním tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 142 993,90 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, částky 147 509,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 17. 2. 1996 do zaplacení, částky 323 695,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 19. 3. 1996 do zaplacení a částky 27 669 Kč; dále zrušil výrok o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak rozhodl po přijetí závěru, že smlouva o postoupení pohledávek platně nevznikla a aktivní věcná legitimace žalobkyně není dána.
Okresní soud v Litoměřicích poté usnesením ze dne 12. prosince 2003, č. j. 10 C 141/97-62, ve výroku pod bodem I řízení co do úroku z prodlení ve výši 17 % z částky 1 479 902,40 Kč počítaného od 12. 1. 1996 do zaplacení zastavil a ve výroku pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 30. března 2008, č. j. 32 Odo 201/2004-80, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. září 2003, č.j. 17 Co 311/99-50, jako soudu odvolacího, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. prosince 2003, č. j. 10 C 141/97-62, jako soudu prvního stupně, ve výroku II., týkajícím se nákladů řízení rozsudkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že zkoumání platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je irelevantní vzhledem k tomu, že podle §526 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání platnosti smlouvy o postoupení.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 15. února 2008, č.j. 17 Co 122/2005-149, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 10 C 141/97-27, změnil tak, že výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 947 Kč, představující úroky z prodlení ve výši 14,4% z částek tam uvedených, a žalobu co do zaplacení částky 142 883,90 Kč s úrokem převyšujícím 14,4% ročně za dobu od 1. 3. 1996 do zaplacení, částky 147 509,40 Kč s úrokem převyšujícím 14,4% ročně za dobu od 17. 2. 1996 do zaplacení, částky 323 685,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 19. 3. 1996 do zaplacení a částky 26 738,10 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně předložila kopie výpisů ze svého účtu, jimiž prokazovala částečné platby žalovaného na plnění vyúčtované fakturou č. 95991214, z čehož dovozovala uznání závazku žalovaným, soustředil se odvolací soud nejprve na tuto spornou otázku a dospěl k závěru, že se žalovanému, na kterého se přeneslo podle §323 obch. zák. důkazní břemeno, podařilo prokázat, že z jeho strany nedošlo k uznání závazku zaplatit zboží vyfakturované citovanou fakturou. S odkazem na §407 odst. 3 obch. zák., který spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné právní domněnky existence předmětného závazku, a to za předpokladu, že v konkrétním případě lze usuzovat, že poskytnutím částečného plnění dlužník uznává i zbytek závazku, nezhodnotil odvolací soud platby žalovaného, identifikované variabilním symbolem 95991214, jako částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. Za podstatné považoval to, že se platby zcela evidentně vázaly k jiným obchodním případům, což je patrné i z toho, že tyto platby zcela přesně na haléře souhlasily s částkami vyúčtovanými jinými fakturami žalobkyně. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že faktura č. 95991214, která měla dle shodného tvrzení stran sloužit i jako dodací list, neobsahovala doklad o převzetí zboží, a to v souvislosti s tím, že žalovaný v průběhu celého řízení tvrdil, že nikdy neobjednal dodávku zboží v tak velkém rozsahu, neboť by se ani nevešlo do typu automobilu, kterým ho společnost BURDA TOYS spol. s r.o., rozvážela. S ohledem na výše uvedené posoudil odvolací soud jako pravdivé tvrzení žalovaného, že platby žalovaný identifikoval variabilním symbolem 95991214 na základě telefonické žádosti ředitele BURDA TOYS spol. s r.o. Odvolací soud přihlédl i k postupu žalobkyně, která původně v žalobě požadovala zaplatit i fakturu č. 95990614 představující dodávku též velkého rozsahu v ceně 1 479 902,40 Kč, avšak v této části následně vzala žalobu zpět s odůvodněním, že odebrání zboží žalovaným nemá důkazně podloženo a žalovaný tento závazek nikdy neuznal. Žaloba na zaplacení částky 323 685,40 Kč s příslušenstvím představující dosud neuhrazenou část kupní ceny vyúčtované fakturou č. 95991214 není proto podle závěru odvolacího soudu důvodná. Ve světle těchto závěrů posoudil odvolací soud žalobu jako neoprávněnou i v částce 142 883,30 vyúčtované fakturou č. 96990083 a v částce 147 509,40 Kč vyúčtované fakturou č. 96990041 vzhledem k tomu, že žalovaný předložil doklad o úhradě obou faktur jednou platbou identifikovanou variabilním symbolem 95991214, která byla na účet žalobkyně připsána 11. 3. 1996 (kterou však žalobkyně započítala na závazek vyplývající z faktury č. 95991214, takže obě uvedené faktury vedla jako neuhrazené). Pouze částečně důvodnou shledal odvolací soud žalobu v části týkající se úroků z prodlení, a to ve výši 14,4% ročně, tj. úroků stanovených podle §369 a §502 obch. zák., v celkovém rozsahu 2 947 Kč, a ve zbytku požadovaných úroků z prodlení, tj. úroků nad 14,4% ročně v celkové výši 26 738,10 Kč žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Byť dovolatelka podala dovolání do celého rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že výslovně nenamítá nic proti rozhodnutí odvolacího soudu o částce 2 947 Kč.
Žalobkyně nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že platby žalovaného, označené variabilním symbolem 95991214, nebyly platbami k faktuře se shodným číslem. Argumentuje tím, že žalovaný označoval některé své platby poukazované žalobkyni zcela záměrně variabilním symbolem 95991214, že na všech fakturách byl jednoznačný pokyn uvádět jako variabilní symbol platby právě číselné označení faktury, že ve stejném období a obdobných případech žalovaný poukazoval žalobkyni též jiné platby, které byly označovány variabilními symboly shodujícími se s číselným označením faktur, že některé faktury předložené žalovaným vůbec neobsahují cedovací doložku a jsou splatné na jiný bankovní účet než účet žalobkyně, a že na žádné z faktur předložených žalobkyní či žalovaným se neobjevuje otisk razítka žalovaného jako přebírajícího zboží. Odvolací soud podle názoru dovolatelky dále pochybil, pokud se nevypořádal s jejím tvrzením, že není přípustné, aby postupitel po oznámení o postoupení pohledávky jakkoli disponoval s pokyny uvedenými v cedovací doložce (oznámení o postoupení pohledávky), že není zřejmý důvod, proč by měl žalovaný plnění na úhradu pohledávek vyúčtovaných určitými fakturami poukazovat pod variabilním symbolem jiným, než bylo číselné označení faktury, kterými byly tyto pohledávky vyúčtovány. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný si nikdy neobjednal dodávku v tak velkém rozsahu zboží, neboť by se nevešlo do typu automobilu používaného společností BURDA TOYS spol. s r.o., nebyl podle názoru dovolatelky podložen žádným provedeným důkazem. Za nejsilnějšími důkazy považuje dovolatelka faktury, které v řízení předložila, zejména fakturou č. 95991214. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve výkladu a aplikaci §323 a §407 obch. zák. a §132 občanského soudního řádu odvolacím soudem. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelce nic nedluží, vyjma částky 2 947 Kč přiznané odvolacím soudem, a že nikdy neobdržel zboží uvedené na faktuře s koncovým trojčíslím 214. Tyto listiny pokládá za zcela falešné s cílem ho poškodit. Poukázal dále na to, že dovolatelka předložila pouze fotokopie faktur, které zpochybňuje. Znovu poukázal na to, že veškeré zboží mu bylo dodáváno malými tranzitními auty, a že zboží, jehož cenu dovolatelka požaduje zaplatit podle jedné listiny, by se do jednoho auta tohoto typu nevešlo. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
V dané věci byl rozsudek odvolacího řízení vydán po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pro posouzení, kterým občanským soudním řádem bude věc posuzována, vyšel Nejvyšší soud z části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněný dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 22/98 pod označením SJ 161/98).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Občanský soudní řád – komentář, 7. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud v této souvislosti současně zdůrazňuje, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V posuzované věci podstatou dovolacích námitek žalobkyně je její nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že platby žalovaného označené variabilním symbolem 95991214 nebyly platbami k faktuře se shodným číslem.
Pro přijetí příslušného právního závěru považoval odvolací soud za rozhodující skutková zjištění, která učinil na základě doplnění dokazování o následující faktury vystavené právní předchůdkyní žalobkyně a výpisy z bankovního účtu prokazující jejich uhrazení žalovaným: fakturu č. 9690041 a fakturu č. 96990083, obě zaplacené dne 7. 3. 1996, fakturu č. 9690196 uhrazenou dne 12. 4. 1996, fakturu č. 96990236 uhrazenou dne 24. 4. 1996, fakturu č. 96990291 uhrazenou dne 3. 5. 1996, fakturu č. 96990324 uhrazenou dne 13. 5. 1996, fakturu č. 96990363 uhrazenou dne 28. 5. 1996, fakturu č. 96990386 uhrazenou dne 12. 6. 1996, fakturu č. 96990389 uhrazenou dne 12. 6. 1996, fakturu č. 96990638 uhrazenou dne 8. 7. 1996 a fakturu č. 96990656 uhrazenou dne 8. 7. 1996 (viz č.l. 92 – 103). Zjistil z nich, že všech jedenáct faktur žalovaný zaplatil s uvedením variabilního symbolu 95991214, tj. číslem faktury jejíž úhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Závěr, který odvolací soud z uvedených listin učinil, a sice, že se jednalo o platby za větší dodávky hraček právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému, které sice žalovaný identifikoval uvedeným variabilním symbolem 95991214, avšak evidentně se vázaly k jiným obchodním případům, logicky navazuje na zjištění odvolacího soudu, že uvedené platby do haléře souhlasily s předmětnými fakturami. Konstatoval, že dovolatelka v řízení nikterak nevysvětlila, proč výše těchto jednotlivých plateb žalovaného přesně odpovídala částkám uvedeným v jedenácti jiných fakturách vystavených společností BURDA TOYS spol. s r.o., žalovanému.
Ani další námitku dovolatelky, kterou poukazuje na obsah faktur právní předchůdkyně žalobkyně, nelze přijmout jako okolnost, z níž by vyplývalo, že žalovaný obdržel pokyn, aby vždy u svých plateb používal jako variabilní symbol číslo faktury. Jak vyplývá z faktur doložených ve spise, obsahovaly tzv. „cedovací doložky“ vedle informace o tom, že k cesi pohledávky na žalobkyni došlo, pouze označení peněžního ústavu a čísla účtu žalobkyně, v jehož prospěch má být plněno. Pokyn týkající se použití variabilního symbolu při platbě kupní ceny se v této doložce nenachází.
Pokud žalobkyně v dovolání označuje za nejsilnější důkazy, které v řízení předložila, faktury, zejména fakturu č. 95991214, je tento její názor plně v souladu se závěrem, který z faktury č. 95991214 odvolací soud v této souvislosti učinil, a sice, že tato faktura, stejně jako ostatní faktury, které měly sloužit dle shodného tvrzení stran současně i jako dodací list, neobsahuje žádný doklad o převzetí zboží žalovaným. Tuto skutečnost považoval odvolací soud za významnou v souvislosti s tvrzením žalovaného, že si tak velkou dodávku zboží, která byla promítnuta do předmětné faktury, neobjednal. Je sice nutno přisvědčit námitce dovolatelky, že tvrzení žalovaného, že si nikdy neobjednal dodávku hraček v tak velkém množství, protože by se mu nevešlo do typu malého tranzitního automobilu používaného společností BURDA TOYS spol. s r.o., nebylo podrobeno bližšímu zkoumání a ověřování, avšak při hodnocení tohoto tvrzení se dovolacímu soudu jeví jako logický postup odvolacího soudu, který v této souvislosti přihlédl k chování žalobkyně, která se původně domáhala úhrady ještě jedné faktury č. 95990614 představující taktéž dodávku velkého rozsahu v ceně 1 479 902,40 Kč, kterou žalobkyně následně vzala zpět s odůvodněním, že nemá podloženo odebrání zboží žalovaným, který tento závazek nikdy neuznal.
Dovolací soud neshledal námitky dovolatelky způsobilými zvrátit správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že zboží fakturované fakturou č. 95991214 bylo žalovanému dodáno, a že žalovaný předmětnými deseti platbami částečně uhradil jeho kupní cenu. Naopak ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný uhradil kupní cenu dodaného zboží ve výši 142 883,90 Kč, za zboží účtované fakturou č. 96990083 a ve výši 147 509,40 Kč, za zboží účtované fakturou č. 96990041, a to společnou platbou dne 17. 2. 1996.
Dovolací soud tudíž proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tak, jak byl obsahově vymezen v dovolání, není v posuzované věci dán, neboť je ze spisového materiálu zřejmé, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, která jsou významná pro právní posouzení věci, mají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §241odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel z ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru, že platby žalovaného poskytnuté žalobkyni na její účet pod variabilním symbolem 95991214 se vázaly k jiným obchodním případům než k faktuře stejného čísla, správně dovodil, že nedošlo ze strany žalovaného ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k uznání závazku zaplatit zboží vyfakturované fakturou č. 95991214. Tomuto právnímu posouzení nelze ničeho vytknout.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl tedy rovněž uplatněn důvodně.Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelky nejsou opodstatněné a rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty prvé o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení. S ohledem na skutečnost, že ohledně částky 1 479 902,40 Kč bylo pro zpětvzetí žaloby v této části řízení zastaveno, zůstala předmětem řízení u odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je v dovolacím řízení přezkoumáváno, částka 614 078,70 Kč, z níž dovolací soud vycházel při stanovení odměny advokáta, jež činí 24 795 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006]. Paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 5 019 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), činí odměna advokáta celkem 30 114 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně svoji povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. prosince 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu