ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3764.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3764/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně JUDr. J. M., proti žalovanému S. m.P., o zaplacení 67 634,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 149/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. dubna 2009, č.j. 23 Co 47/2009-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č.j. 23 Co 47/2009-114, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 2008, č.j. 27 C 149/2008-88, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 67 634,50 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který zamítl požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zaplatit ji odměnu za zastupování žalovaného v období roku 1995 až 1998 na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 1.10.1995. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že uzavřená smlouva byla smlouvou mandátní s náležitostmi podle §566 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle této smlouvy nastala splatnost části odměny žalobkyně za zastupování žalovaného v soudních řízeních vždy 10. dne měsíce následujícího po přisouzení nákladů řízení žalovanému, v nichž žalobkyně žalovaného zastupovala. Žalobkyně odvodila svůj nárok na zaplacení 67 634,50 Kč od smluvního nároku na úplatu za zastoupení žalovaného a jemu přiznaných nákladů řízení z pravomocných soudních rozhodnutí v období od 5.9.1996 do 10.4.1999. Odvolací soud považoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení tohoto uplatněného nároku, když žalobkyně uplatnila nárok u soudu až 7.12.2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Odvolací soud ve smyslu §388 odst. 1 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni nelze pro promlčení nároku právo na zaplacení úplaty z mandátní smlouvy přiznat. Neuznal za oprávněnou námitku žalobkyně o založení nové desetileté promlčecí doby, kterou připouští za určitých podmínek §110 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že mezi účastníky se jednalo o obchodně závazkový vztah, odvolací soud konstatoval, že nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o přerušení promlčecí doby s ohledem na přiznání práva pravomocným rozhodnutím. Uvedl, že obchodní zákoník obsahuje vlastní právní úpravu promlčení pro případ rozhodnutím přiznaného práva, a odkázal na §405 odst. 2 obch. zák., který stanoví: Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení. Žalobkyně podle odvolacího soudu navíc svůj nárok odvíjela nikoliv z toho, co ji bylo přiznáno v soudním řízení, ale z uzavřené smlouvy, a o takovém nároku rozhodováno nebylo, natož že by takové právo bylo pravomocně přiznáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že její nárok na zaplacení úplaty ze smlouvy o právní pomoci ze dne 1.10.1995 je promlčen. Za otázku zásadního právního významu považuje použití desetileté promlčecí doby pro uplatnění úhrady úplaty mandatáře za zastupování mandanta v případě, kdy mandantu byla úhrada nákladů řízení souvisejících s jeho právním zastupováním přiznána pravomocným rozhodnutím soudu.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně, neboť se domnívá, že oba soudy posoudily věc správně a dovolání není přípustné.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (9.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a jsou splněny podmínky řádného zastoupení ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy dovolatelkou je fyzická osoba, která má právnické vzdělání, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolatelka v dovolání nezpochybnila právní závěr obou soudů, že mezi účastníky byl založen obchodně závazkový vztah na základě mandátní smlouvy uzavřené ve smyslu §566 odst. 1 obch. zák., podle něhož se mandatář mandátní smlouvou zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
Podle právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§397 obch. zák.).
Za této situace není důvodná námitka dovolatelky o běhu desetileté promlčecí doby pro uplatnění úplaty mandatáře za zastupování mandanta v případě, kdy mandantu byla úhrada nákladů řízení souvisejících s jeho právním zastupováním přiznána pravomocným rozhodnutím soudu.
Jestliže dovolatelka soudům nevytýká nesprávné určení běhu promlčecí doby nároku na uplatnění odměny za zastupování mandanta, která počala běžet v posuzované věci dnem nabytí právní moci rozhodnutí, ve kterých soud S. m. P. zastoupenému žalobkyní přiznal náhradu nákladů řízení, což bylo v období od 5.9.1996 do 10.4.1999, nelze dovodit, že by odvolací soud posoudil námitku promlčení nároku v rozporu s hmotným právem (§397 obch. zák.), uplatnila-li žalobkyně svůj nárok na zaplacení až 7.12.2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
Oba soudy správně aplikovaly §388 odst. 1 obch. zák., který stanoví, že promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Odvolacímu soud lze přisvědčit, že není možné v obchodně-závazkových vztazích aplikovat §110 odst. 1 obč. zák., upravující založení desetileté promlčecí doby ode dne, kdy mělo být podle soudního rozhodnutí plněno (tzv. přetržení promlčecí doby). Obchodní zákoník upravuje promlčení v obchodních závazkových vztazích komplexně; konkrétně stavení a přetržení promlčecí doby v ustanoveních §§402 – 407 obch. zák. Odvolací soud správně aplikoval ust. §405 odst. 2 obch. zák., které stanoví, že pokud v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení, v němž bylo právo uplatněno, promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.
Pro posouzení promlčení uplatněného práva je irelevantní námitka žalobkyně o možném trestném činu žalovaného a úmyslném způsobení škody žalobkyni - vedoucí podle jejího názoru k založení desetileté promlčecí doby, neboť možný trestný čin nemá vliv na běh promlčecí doby obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku promlčení v rozporu s hmotným právem (§397, 388 odst. 1 obch. zák). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu