ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3809.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3809/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Luce International, s.r.o. , se sídlem v Praze1, Skořepka 354/3, PSČ 110 00, IČO 271 36 094, zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová595, proti žalované E.R.O.C. s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 5, PSČ 150 00, IČO 636 72 332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o zaplacení 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 494/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2010, č.j. 64 Co 478/2009-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č.j. 64 Co 478/2009-187, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. března 2009, č.j. 35 C 494/2006-139, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 880 000 Kč s příslušenstvím a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně přiznal žalobkyni podle §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro zmeškání žalobou požadovanou částku včetně úroků z prodlení za nezaplacení této částky včas, neboť žalovaná se bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k prvnímu nařízenému jednání, které se ve věci konalo, a to i přes poučení soudu o možných následcích nedostavení se k soudu uvedených v předvolání k jednání, které jí bylo řádně doručeno do vlastních rukou více než deset dnů předem. Soud prvního stupně pokládaje skutková tvrzení žalobkyně, uvedená v žalobě, za nesporná, měl za prokázané, že žalovaná dluží žalobkyni v žalobou požadované výši nájemné z pronajatých nebytových prostor na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1.1.1995 ve znění dodatku ze dne 1.9.1998, uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně.
Usnesením soudu prvního stupně, potvrzeným odvolacím soudem, byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, když oba soudy neshledaly omluvitelným důvod zmeškání jednání.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř., jestliže se žalovaná bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k prvnímu jednání soudu, a to i po poučení o možných následcích nedostavení se k soudu uvedených v předvolání k jednání, které ji bylo řádně doručeno, a jestliže v žalobě uvedené skutkové okolnosti odůvodňovaly oprávněnost uplatněného nároku po hmotně právní stránce. Odvolací soud konstatoval, že skutková tvrzení obsažená v žalobě jsou úplná a určitá, odůvodňující požadavek na zaplacení dlužného nájemného a event. pro případ, že by soud posoudil nájemní smlouvu jako neplatný právní úkon, rovněž odůvodňující zaplacení předmětných částek z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud zároveň uvedl, že okolnost, že žalovaná před nařízením jednání vznášela námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a nabízela k tomuto svému tvrzení důkazy, nebrání vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud uzavřel, že námitky žalované vesměs směřující do věcného a právního posouzení nelze při splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podrobit přezkumu, a proto je po právu potvrdit rozsudek soudu prvního stupně pro zmeškání, kterým byla žalobkyni přiznána požadovaná částka včetně úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, maje za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčena, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání po hmotně právní stránce, neboť žalobní tvrzení považuje za neúplná a vnitřně rozporná, která podle ní neumožňovala vyhovět návrhu. Poukazuje na to, že pro případ přiznání požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení neuvedla žalobkyně všechny rozhodující okolnosti. Namítá, že ve vylíčení skutkových tvrzení jak ohledně nájemného, tak ohledně bezdůvodného obohacení chybí skutková tvrzení týkající se splatnosti požadovaného nároku. Dále uvádí, že žaloba neobsahovala skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobkyně k podstatné části uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení, jestliže žalobkyně pouze tvrdila, že na ní přešly nároky z titulu nájemného od předchozích vlastníků na základě smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž za období od srpna 2004 do listopadu 2005, kdy nebyla vlastníkem nemovitosti, v níž byly pronajímány nebytové prostory, nebylo uvedeno, z jakého titulu ji svědčí právo k požadované pohledávce. Dovolatelka se dále domnívá, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř. z toho důvodu, že z jednání žalované, zejména z toho, že prostřednictvím svého právního zástupce podala k věci rozsáhlé a podrobné vyjádření a neúmyslně se nedostavila k prvnímu nařízenému jednání soudu, nebylo možno dovodit zřetelný nezájem žalované účastnit se soudního jednání a bránit se vydání rozsudku. Je přesvědčena, že nebylo naplněno hlavní poslání soudního řízení – spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
S ohledem na námitku žalované, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, je namístě pro úplnost připomenout znění ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.: „Zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.“
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, konstatoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno (nyní - které se ve věci konalo).
Namítá-li dovolatelka, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání po hmotně právní stránce z důvodu neuvedení dostatečných skutkových okolností v žalobě pro přiznání nároku, je třeba učinit závěr, že oba soudy správně dospěly k závěru, že žaloba obsahovala tvrzení, která vedla k závěru přiznat žalobkyni požadované plnění. Soudy správně dovodily, že na základě žalobního tvrzení o uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1.1.1995 ve znění dodatku ze dne 1.9.1998, uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně, které byla pohledávka dlužného nájemného postoupena smlouvou ze dne 10.11.2004, náleží žalobkyni požadovaná částka ve výši 880 000 Kč s příslušenstvím. Výše požadované částky 880 000 Kč odpovídá dlužnému nájemnému za 8 měsíců (od srpna 2004 do března 2005), když výše nájemného byla určena v nájemní smlouvě částkou 110 000 Kč měsíčně a prodlení se zaplacením jednotlivých částek ve výši 110 000 Kč bylo určeno žalobkyní na následující den po sjednané splatnosti jednotlivých dlužných částek. V žalobě byla v jejím odstavci před petitem formulována i skutková tvrzení pro případné přiznání požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení, a to ve stejné výši a se stejným počátkem prodlení, jako u požadavku na přiznání žalované částky z titulu smluvního plnění podle nájemní smlouvy.
Uvedený závěr odvolacího soudu není v rozporu s dosavadní judikaturou, jak se nesprávně dovolatelka domnívá. Dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1088/2009 a 33 Odo 1325/2004 nedopadají na daný případ, neboť ze skutkových tvrzení v žalobě a k žalobě přiložené nájemní smlouvy lze zjistit výši nájemného i jeho splatnost, jako podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor, zatímco v prvním poukazovaném rozhodnutí nebyla sjednána podstatná náležitost smlouvy o dílo – cena díla, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal a v druhém rozhodnutí chyběla tvrzení o splatnosti smluvní pokuty, odůvodňující požadavek na přiznání úroků z prodlení.
Namítá-li dovolatelka, že žaloba neobsahovala skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobkyně k podstatné části uplatněného nároku za dobu, kdy ještě nebyla vlastníkem pronajímané nemovitosti, a považuje za nedostatečné tvrzení žalobkyně, že na ní přešel nárok z titulu nájemného na základě smlouvy o postoupení pohledávky, je nutno připomenout, že zákon při právním institutu „zmeškání“ vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících sporu za nesporná (srov. Občanský soudní řád, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kolektiv, 7. vydání, r. 2006, vydavatel C.H.BECK, str. 705).
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu