ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3857.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3857/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně B. S., , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, proti žalované 1) Východočeská cukerní, a. s., se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec Králové, IČ 46505121, a 2) EASTERN SUGAR, a. s. se sídlem Němčice nad Hanou, Masarykova č. p. 279, PSČ 798 27, IČ 16193679, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, CMS Cameron McKenna, Palladium, Na Pořičí č. 1079/34, PSČ 110 00, o zaplacení částky 81.911,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 128/97, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č.j. 6 Cmo 454/2006-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 454/2006-160, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. června 2000 č. j. 44 Cm 128/97-116 uložil žalované č.1) povinnost, aby žalobkyni zaplatila Kč 81.911,- s úrokem z prodlení ve výši 17% od 1.1.1993 do zaplacení (bod I.výroku) a aby nahradila žalobkyni náklady řízení Kč 19.146,70 (bod lI.výroku), v bodu III.výroku žalobu vůči žalované č.2) zamítl a v bodu IV.výroku uložil žalobkyni, aby žalované č.2) nahradila náklady řízení Kč 5.750,-. V odůvodnění soud uvedl, že předmětem žaloby je zaplacení ceny žalobkyní dodané cukrovky žalované č.1), přičemž existence závazku nebyla sporná. Soud se v dalším řízení především zabýval otázkou, zda žalovaný závazek zanikl započtením a uzavřel, že se tak nestalo. V prvém případě (listina ze dne 28.4.1993) učinil závěr, že návrh dohody nebyl žalobkyní akceptován a v druhém případě (dopis žalované č.1) ze dne 21.1.1998) uzavřel, že žalovaná č.1) učinila tímto dopisem projev směřující k započtení, avšak neprokázala existenci své pohledávky. K otázce, zda došlo k přechodu či převodu závazku a zda žalovaná č.2) část závazku uznala, soud prvního stupně uzavřel, že plnění ze strany žalované č.2) má nepochybně povahu a účinky uznání dluhu, avšak toto uznání znamená pouze vyvratitelnou domněnku existence závazku v době jeho uznání. Vzhledem k tomu, že podle závěrů soudu bylo prokázáno, že k převzetí závazku ani k přistoupení k závazku žalovanou č.2) nedošlo, byla tím vyvrácena domněnka existence předmětného závazku. Soud prvního stupně se proto nezabýval ani tvrzením žalobkyně o tzv. falešné solidaritě žalované č.2) a vyhověl žalobě vůči žalované č.1), která neprokázala zánik závazku. Žalobu vůči žalované č. 2) zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 454/2006-160změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve vztahu k žalované 2) ve výroku III. IV. Tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 81.911-Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% od 1.1.1993 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 36.793,45 Kč. Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení došlo u žalované č.2) ke změně obchodní firmy, a to z CUKRSPOL PRAHA - MODŘANY, a.s. na EASTERN SUGAR Česká republika, a.s., se sídlem Němčice nad Hanou, Masarykova č.p. 279. Dále odvolací soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení byl na majetek žalované č.1) prohlášen konkurs. V důsledku této skutečnosti došlo ze zákona k přerušení řízení v projednávané věci, a odvolání žalobkyně ve vztahu k žalované č.1) nebylo proto možno projednat.
Odvolací soud s ohledem na odvolání žalobkyně, ve kterém navrhla, aby rozsudek byl změněn tak, že obě žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni žalovanou částku, uzavřel, že žalobkyně svým návrhem obsaženým v odvolání i jeho doplnění navrhuje, aby obě žalované byly sice k zaplacení dlužné částky zavázány, avšak po upřesnění uvádí, že "solidaritu" žalovaných sice navrhuje, ale je si vědoma, že mezi žalovanými neexistuje nerozlučné společenství, ale společenství samostatné. Odvolací soud konstatoval, že v případě samostatného společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních žádný vliv. Důvodem existence zmíněného společenství je výlučně hospodárnost řízení, přičemž jinak by mohly být spory proti jednotlivým žalovaným projednávány samostatně. Za této situace projednával odvolací soud odvolání žalobkyně pouze proti žalované č.2) a vydal tedy pouze rozsudek částečný s tím, že po skončení konkursu na majetek žalované č.1) bude rozhodnuto i o odvolání žalobkyně proti tomuto subjektu.
Jak již konstatoval odvolací soud ve svém usnesení č.j. 6 Cmo 91/98-95 ze dne 24. listopadu 1999, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně, mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná č.1) měla vůči žalobkyni závazek, jehož výše nebyla sporná. Část kupní ceny, jež je předmětem žaloby, zaplatila žalovaná č.2). Odvolací soud v usnesení uzavřel, že soud prvního stupně se bude muset zabývat otázkou, zda právě zaplacení části kupní ceny není uznáním závazku ve smyslu §323 a §407 obch. zák. a dále se bude muset zabývat námitkou započtení.
V dalším řízení soud prvního stupně v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu doplnil dokazování a uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětný závazek nezanikl započtením. Listina označená jako "Dohoda o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek" ze dne 28.4.1993 nebyla žalobkyní podepsána. Jednalo se tedy o návrh dohody, která nebyla ze strany žalobkyně akceptována. Ohledně druhého tvrzeného zápočtu pak uzavřel, že rovněž nedošlo k započtení, když pohledávku, která měla být započtena, nevzal za prokázanou. Tento závěr soudu prvního stupně žalobkyně svým odvoláním nezpochybnila. Svůj nesouhlas směřovala proti závěru soudu, že nedošlo k převzetí či přechodu závazku z žalované č.1) na žalovanou č.2). Poukázala na delimitační protokol, z něhož vyplývá, že na žalovanou č.2) přešla všechna práva a povinnosti ze smluv týkajících se Cukrovaru Hrochův Týnec. Nesouhlasila ani se závěrem soudu, že nedala souhlas k převzetí dluhu a v této souvislosti poukázala na to, že všichni pěstitelé cukrovky byli informováni o tom, že závazky týkající se odštěpného závodu Hrochův Týnec přebírá nově vznikající společnost.
Odvolací soud se s názorem žalobkyně ztotožnil potud, že skutečně na žalovanou č.2) přešla práva a povinnosti původního subjektu, a to Východočeské cukerní, a.s. Hradec Králové a jejího odštěpného závodu Hrochův Týnec. Zmíněná akciová společnost, která byla založena podle §172 obch. zák. zakladatelem Fondem národního majetku České republiky, na který přešel majetek státního podniku Cukrovary Hradec Králové, založila na základě rozhodnutí ze dne 21.12.1992 akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec. Tato akciová společnost byla zapsána do Obchodního rejstříku Okresního soudu v Hradci Králové oddíl B, vložka 902, přičemž její IČ bylo 47468807. Z uvedeného je prokázáno, že původní státní podnik byl dle zákona č. 92/1991 Sb. privatizován a vzniklý subjekt pak následně jako zakladatel založil akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec. Pro takový případ je třeba přiměřeně aplikovat ustanovení o smlouvě o prodeji podniku včetně §477 odst. 1 a 3 obch.zák. a uzavřít, že na nově vzniklou společnost (kupujícího) přecházejí všechna práva a závazky, přičemž k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že na žalovanou č.2) přešla práva a povinnosti z akciové společnosti Východočeská cukerní Hradec Králové týkající se odštěpného závodu Hrochův Týnec. Toto byl též nepochybně i důvod proč žalovaná č.2) uhradila žalobkyni dne 25.4.1993 částku Kč 80.000,- a dne 14.7.1993 částku Kč 62.136,40. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že i přes provedené platby nelze aplikovat §407 odst. 3 obch.zák. Neuhrazena tedy zůstala žalovaná částka. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobkyně se právem domáhala na žalované č.2) zaplacení i zbylé částky Kč 81.911,-, když závazek, který nebyl mezi účastníky smluvního vztahu sporný, přešel na žalovanou č.2). Věc však bylo třeba posoudit, jak vyplývá z výše uvedeného, podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a nikoliv zákoníku občanského.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná č. 2 dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Dovolání podává dovolatelka z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která podle obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a řízení tak bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka uvádí následující argumenty:
1) předmětem žaloby žalobkyně jsou skutečnosti, které nastaly v roce 1992, tedy před založením a vznikem žalované č. 2. Je nepochybné a vyplývá to i z příslušného rejstříkového spisu, že dovolatelka, resp. její právní předchůdce, společnost Cukrovar Hrochův Týnec a.s., se sídlem Hrochův Týnec, IČ 47 46 88 07, která byla původní žalovanou č.2, byla založena zakladatelskou listinou ve formě notářského zápisu ze dne 29.12.1992, když zakladatelem byla obchodní společnost Východočeská cukerní, a.s., se sídlem Hradec Králové, Horova 17, PSČ 501 32, IČ 465 05121. Z příslušného rejstříkového spisu dále plyne, že základní kapitál při založení společnosti žalobkyně č. 2, resp. společnosti Cukrovar Hrochův Týnec, činil 160.000.000,-Kč a že byl představován částí hmotného a nehmotného majetku zakladatele (tedy Východočeské cukerní, a.s.).
Společnost Cukrovar Hrochův Týnec, a.s. vznikla, tedy byla zapsána do obchodního rejstříku, dne 1.1.1993. K jejímu založení a vzniku došlo dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o akciových společnostech a nikoliv dle jeho ustanovení o převodu podniku nebo podle zák. č. 92/1991 Sb. Do základního kapitálu společnosti Cukrovar Hrochův Týnec, a.s. tak nebyl vložen podnik, nýbrž pouze aktiva (základní prostředky a investice v zůstatkové hodnotě 357.129.000,-Kč - viz příloha zakladatelské listiny společnosti).
2) Dne 24.2.1993 byl mezi žalovanou č . 2 (Cukrovar Hrochův Týnec, a.s.) a jeho zakladatelem (tedy společností Východočeskou cukerní, a.s. – žalovanou č. 1) sepsán tzv. delimitační protokol, na základě kterého údajně měla všechna práva a všechny povinnosti ve vztahu k původnímu odštěpnému závodu (zřejmě společnosti Východočeská cukerní, a.s.) Hrochův Týnec přejít na žalovanou č. . 2. Práva a povinnosti nejsou blíže podrobněji specifikovány, předmětný dokument je proto dokumentem zjevně neurčitým, a tedy neplatným (viz §37 OZ). I pokud by daný dokument nebyl shledán neplatným pro neurčitost, nemohl by být vykládán jako převzetí dluhu (pro rozpor s ust. §531/1 OZ, které k vyžaduje souhlas věřitele k převzetí dluhu, tento souhlas nebyl dán), nýbrž v krajním případě jako přistoupení k závazku dle §534 OZ, ze kterého však věřiteli nevzniká žádné přímé právo.
3) Rozsudkem č.j. 5 Cmo 316/98-308 ze dne 16.12.1998 sice v jiné věci, ale týkající se zásadně stejné problematiky a stejných subjektů na straně žalovaných (Východočeská cukerní, a.s. a Cukrovar Hrochův Týnec, a.s.) stejný soud (tedy Vrchní soud v Praze) judikoval, že společnost "Cukrovar Hrochův Týnec, a.s. byla založena jednorázově podle §172 obch. zák., když zakladatelem byla Východočeská cukerní a.s. K vložení podniku do základního jmění akciové společnosti Cukrovar Hrochův Týnec nedošlo, mezi odpůrcem 1/ (Cukrovar Hrochův Týnec) a odpůrcem 2) (Východočeská cukerní, a.s.) nedošlo ani k převzetí dluhů ve smyslu §531 a násl O.Z., neboť v dohodě ze dne 24.2.1993 (delimitační protokol) chybí specifikace závazků, nebyl ani vyžádán souhlas věřitelů ... " Daný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl de facto potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu 32 Cdo 1501/99-381 ze dne 11.1.2000.
4) Ze shora uvedeného plyne nejen to, že Vrchní soud rozhodl zcela v rozporu se svými předchozími rozsudky, aniž by tento rozpor jakkoliv odůvodnil, ale navíc že své rozhodnutí opřel o zcela nesprávné právní posouzení věci (viz poslední odstavec listu č. 3 a první odstavec listu č. 4 napadaného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Dovolatelka nepopírá, že žalovaná č. 1 byla založena Fondem národního majetku, na který přešel majetek státního podniku Cukrovary Hradec Králové. Rovněž nepopírá, že žalovaná č.1 svým rozhodnutím ze dne 29.12.1992 (v napadaném rozsudku je nesprávně uvedeno datum 21.12.1992) založila společnost Cukrovar Hrochův Týnec, a.s. (tedy právního předchůdce dovolatelky). Dovolatelka souhlasí i s tím, že k založení společnosti žalované č. 1 došlo v souvislosti s privatizací státního podniku Cukrovary Hradec Králové, a tedy by se na daný akt (založení) mohlo použít příslušných ustanovení zák. č. 92/1991 Sb. v tehdy platném znění (zejména jeho §15), když na žalovanou č. 1 tak mohly přejít (kromě práv) rovněž závazky spojené s privatizovaným státním podnikem Cukrovary Hradec Králové.
Dovolatelka se ale domnívá, že Vrchní soud zcela zásadně pochybil v úvaze, že stejně se postupovalo v případě založení žalované č. 2 žalovanou č. 1. Zde již nedocházelo k "privatizaci" dle zák. č. 92/1991 Sb., nýbrž pouze a jen k založení obchodní společnosti jinou obchodní společností. Názor Vrchního soudu, že i na takový případ je třeba přiměřeně aplikovat ustanovení o smlouvě o prodeji podniku včetně §477 odst. 1 a 3 obch. zák, tzn. že na nově vzniklou společnost (kupujícího) přecházejí všechna práva a závazky, přičemž k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele" je tak zcela zásadně v rozporu s platným právem (a to i s právem platným v rozhodné době). Předmětný názor navíc Vrchní soud ani v nejmenším neodůvodnil.
5) Pokud jde o tvrzení, že tím, že žalovaná č. 2 uhradila část kupní ceny dle smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1, došlo ze strany žalované č. 2 k uznání dluhu, toto dovolatelka zásadně popírá. Danou skutečnost nelze a není možno vykládat jako uznání dluhu ve smyslu §323 a §407ObchZ, když žalovaná č. 2 vůči žalobkyni žádného dluhu neměla a ani míti nemohla. Předmětné plnění tak mělo být posouzeno pouze jako plnění ve prospěch třetího a nikoliv jako uznání dluhu, když nelze uznat dluh, který není.
Na základě výše uvedených důvodů navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil částečný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.4.2007, č.j. 6 Cmo 454/2006-160, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.6.2000, č.j. 44 Cm 128/97-116, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podala vyjádření žalobkyně, která považuje rozsudek odvolacího soudu za právně správný a zdůrazňuje, že Východočeská cukerní, a.s. založila akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec, přičemž je na toto založení třeba aplikovat ustanovení o smlouvě o převodu podniku. Na nově založenou společnost by tak přešla všechna práva a povinnosti původně náležející zakladatelce a týkající se jejího odštěpného závodu Hrochův Týnec.
Podle žalobkyně odvolací soud posoudil správně i účinky částečné úhrady kupní ceny žalovanou č. 2 jako uznání dluhu. Toto uznání zakládá podle ust. §407 odst. 3 obch. zák. vyvratitelnou právní domněnku existence závazku, kterou žalovaná č. 2 nevyvrátila.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované č. 2 zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem ( §241 odst. 1 o. s. ř.), , včas ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ a je důvodné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka svými námitkami uplatňuje zejména dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podstatou sporu je otázka, zda žalovaná č. 2 převzala od žalované č. 1 (Východočeská cukerní, a. s.) pohledávku žalobkyně na zaplacení ceny žalobkyní dodané cukrovky. Mezi spornými stranami nebylo rozporu v tom, že Východočeská cukerní, a. s. založila jako jediný zakladatel rozhodnutím ze dne 29. 12. 1992 podle ust. §172 obch. zák. akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec. Tato akciová společnost vznikla podle zápisu v obchodním rejstříku dne 1. 1. 1993 (výpis z obchodního rejstříku na č.l. 106 – 109). Vzhledem k tomu, že šlo o založení akciové společnosti jedním zakladatelem jednorázovým způsobem bez veřejného upisování akcií, musel zakladatel vydat zakladatelskou listinu (§162 odst. 2 obch. zák. v tehdejším znění), v níž musel kromě jiného uvést navrhované základní jmění a v případě, že k vytvoření základního jmění měl sloužit nepeněžitý vklad, též určení předmětu nepeněžitého vkladu a jeho ocenění doložené odborným odhadem (§163 odst. 1, písm. b), e) obch. zák. v tehdejším znění). Z této zakladatelské listiny též musí být patrno, zda je předmětem vkladu podnik, popř. část podniku, nebo jen samostatné věci, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které však celek podniku nepředstavují. Pohledávky věřitelů by mohly na základě vkladu přejít na nově zakládanou společnost pouze v tom případě, že by šlo o vklad podniku nebo jeho části, kdy je předmětem vkladu celek podniku zahrnující hmotné, nehmotné i osobní složky včetně pohledávek a závazků. Tento závěr vyplývá i z pozdější judikatury Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí 29 Odo 717/02. Pouze v případě, že by podle zakladatelské listiny byl vkládán podnik nebo jeho část, bylo by možno aplikovat ust. §59 odst. 3 obch. zák. o tom, že se pro posouzení přechodu práv a povinností použijí přiměřeně ustanovení o smlouvě o převodu podniku.
Pokud dovolatelka v dovolání namítá, že na ni nepeněžitým vkladem při založení společnosti Cukrovar Hrochův Týnec, a. s. nemohla přejít pohledávka žalobkyně, neboť se nejednalo o vklad podniku, potom je k prokázání tohoto tvrzení nutno prozkoumat zakladatelskou listinu společnosti Cukrovar Hrochův Týnec, a. s. Jedině z této listiny lze zjistit, jaké bylo rozhodnutí zakladatele, zda vkládal do základního jmění nově zřizované společnosti podnik, resp. jeho část spočívající v souboru hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, které byly využívány odštěpným závodem v Hrochově Týnci, nebo zda vkládal jen jednotlivé věci, práva a majetkové hodnoty. Tímto zkoumáním se soud prvního stupně nezabýval ani při prvním posuzování věci ani při jednání na základě odvolání obou sporných stran (viz protokoly z jednání na č. l. 42, 50 – 51, 110 – 111). Otázkou se nezabýval ani odvolací soud ve svém jednání na základě prvního i druhého odvolání sporných stran (č. l. 92 – 93, 156 – 158). Závěr, který odvolací soud učinil ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 2007 nevyplývá ze skutečností, které byly předmětem dokazování a které byly při tomto dokazování zjištěny. Odvolací soud neměl pro svůj právní závěr o tom, že je třeba na vklad Východočeské cukerní, a. s. jako zakladatelky akciové společnosti Cukrovar Hrochův Týnec přiměřeně aplikovat ustanovení o smlouvě o prodeji podniku, žádnou oporu ve skutkovém zjištění, neboť zakladatelské rozhodnutí Východočeské cukerní, a. s. nezkoumal a věc z výše uvedených hledisek neposuzoval.
Právní závěr odvolacího soudu lze zpochybnit i argumentem dovolatelky o tom, že mezi oběma společnostmi byl uzavřen tzv. delimitační protokol (č. l. 45), jehož předmětem je předání majetku, práv a závazků ze strany Východočeské cukerní, a. s. a převzetí majetku, práv a závazků ze strany Cukrovaru Hrochův Týnec, a. s. Jakkoli je obsah delimitačního protokolu hodnocen jako neurčitý, sama jeho existence napovídá, že při zakládání Cukrovaru Hrochův Týnec, a. s. nebylo použito jako nepeněžitého vkladu podniku ani jeho části, neboť v takovém případě by jakékoli další ujednání o předání a převzetí majetku, závazků a práv bylo bezpředmětné, neboť by veškeré složky podnikání přešly jako součást podniku, popř. jeho části.
Na řešení charakteru vkladu do základního jmění žalované č. 2 je závislý i závěr o tom, zda částečné zaplacení pohledávky může být hodnoceno jako uznání zbytku dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. Pokud takový dluh na žalovanou č. 2 nepeněžitým vkladem nepřešel, není zde důvodu k jakémukoli uznání.
Ze shora uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolací důvod, který v tomto směru vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl uplatněn důvodně, neboť o nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že odvolací soud aplikuje právní předpis, ačkoliv mu k tomu chybí skutkový stav.
Na základě výše uvedeného se již dovolací soud nezabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu