ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4166.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4166/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně C. L. No. , zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovanému JUDr. Z. Š ., o zaplacení částky 4,795.791,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 Cm 350/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 5 Cmo 394/2006-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám Mgr. S. B., advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2005, č. j. 34 Cm 350/99-173, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4,786.241,85 se 17% úroky z prodlení z částky 3,898.757,25 Kč od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení v částce 9.550,- Kč se 17% úroky z prodlení od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a Česká spořitelna, a. s., podepsali dne 14. 1. 1993 smlouvu o poskytnutí úvěru na oběžné prostředky ve výši 3,000.000,- Kč na čísle účtu. Ve smlouvě bylo smluveno zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti P. Ch., , co do výše 3,000.000,- Kč. Tento úvěr byl použit na nákup nemovitosti P.Ch., pro obec Ch., k. ú. Ch., vedeném u Katastrálním úřadě v B.. Žádná jiná zástavní smlouva soudu předložena nebyla.
Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že žalovaný a Č. s., a. s., podepsali dne 19. 1. 1994 smlouvu o úvěru , kterou se Č. s. zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 2,900.000,- Kč, úvěr byl poskytnut na běžný účet žalovaného.
Z kvitance ze dne 16. 1. 1996 vzal soud za prokázané, že Č. s., a. s., potvrdila, že žalovaný dne 25. 4. 1994 zcela splatil úvěr poskytnutý mu podle úvěrové smlouvy ze dne 14. 1. 1993 v původní výši 3,000.000,- Kč zajištěný zástavní smlouvou.
Soud dále vyšel ze zjištění, že Č. s., a. s., vypověděla úvěrovou smlouvu , výpovědní doba uplynula 31. 10. 1997.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný a M. Š. jako prodávající a P. CH., spol. s r.o., jako kupující uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitostí, které jsou ve smlouvě specifikovány, za kupní cenu 3,154.481,50 Kč. Kupní cena se podle smlouvy vyrovná tak, že kupující přebírá dluh ve výši ve smlouvě uvedené kupní ceny, který má prodávající u Č. s., a. s., dle smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994, úvěrový účet. Ve smlouvě je dále v článku III uvedeno, že věřitel podpisem smlouvy vyjadřuje souhlas s převzetím dluhu a převodem zastavených společností na kupující společnost. Věřitel není v této smlouvě uveden, ale je zřejmé, že účastníkem smlouvy měla být ještě jedna osoba, která je však zamazána bílou vodičkou.
Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003, č. j. 29 Odo 43/2001-82, vzal soud prvního stupně za prokázané, že je veden spor o vyloučení věci z konkurzní podstaty, přičemž Nejvyšší soud České republiky v citovaném rozhodnutí vyslovil názor, že výše uvedená smlouva o převodu nemovitosti platně nevznikla, stejně tak nevznikla smlouva o převzetí dluhu.
V průběhu řízení postoupila Č. s., a. s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2003 žalovanou pohledávku na nynější žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný a Č. s., a. s., platně uzavřeli dne 19. 1. 1994 smlouvu o úvěru na poskytnutí úvěru ve výši 2,900.000,- Kč, přičemž tuto smlouvu žalovaný neuzavřel v omylu. Tímto úvěrem žalovaný splatil svůj předchozí úvěr u Č. s., a. s., poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 1993. Smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 1994 je platná, jelikož obsahuje náležitosti vyžadované §494 obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“). Žalovaný je ve smlouvě řádně označen jménem, příjmením, bydlištěm, dále je zde uvedeno IČO, což podle soudu prvního stupně naplňuje náležitosti vyžadované obchodním zákoníkem pro identifikaci subjektů. Neplatnost smlouvy o úvěru nezakládá ani absence podpisu manželky žalovaného na úvěrové smlouvě, neboť dle soudu prvního stupně se v případě úvěrové smlouvy nejedná o záležitost týkající se společných věcí manželů, neboť se nejedná o věci, které již manželé vlastní.
Jelikož žalovanému byl poskytnut úvěr, který nebyl splacen, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty, neboť žalovaný byl povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, což neučinil.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že úvěrová smlouva, která byla uzavřena dne 14. 1. 1993, zanikla zaplacením, rovněž tak zaniklo zástavní právo, které se k ní vztahovalo. K námitce žalovaného, že se žalobkyně měla uspokojit ze zástavy, soud prvního stupně nepřihlédl, protože žalovaný soudu nepředložil žádnou jinou zástavní smlouvu, vztahující se k úvěru . V řízení rovněž nebylo prokázáno převzetí dluhu podle §531 občanského zákoníku (dále jen jako „obč. zák.“), jelikož k převzetí dluhu je potřeba, aby věřitel dal souhlas s převzetím dluhu, což neučinil – Č. s., a. s., nepodepsala smlouvu kupní a smlouvu o převzetí dluhu ze dne 22. 1. 1996.
Vyhovění žalobě na zaplacení žalované částky nebrání ani skutečnost, že pohledávka je rovněž vymáhána na společnosti P. CH., spol. s r.o., v konkurzním řízení č. j. K 50/97, jelikož P. CH., spol. s r.o., vystupuje v pozici spoludlužníka.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 5 Cmo 394/2006-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II), uložil žalovanému nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni (výrok pod bodem III) a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobkyni (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že námitka neplatnosti smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 1994 není důvodná, jelikož ze smlouvy je jasně patrné, že dlužníkem je fyzická osoba JUDr. Z. Š., identifikovaný rodným číslem, z dalšího připojeného údaje – identifikačního čísla – lze dovodit, že se jedná o osobu podnikatele. Odvolací soud neshledal rozpor mezi ustanoveními čl. I bodu 1 a článkem II předmětné úvěrové smlouvy. Typ úvěru (dlouhodobý investiční úvěr) a účel úvěru (přeúvěrování dřívějšího úvěru) nejsou ve vzájemném rozporu, účel úvěru není v rozporu se zákonem a nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Rukou psané poznámky se vyskytují jen na listinách žalovaného, obsah obou smluv je totožný. S tvrzením žalovaného, že se domníval, že úvěrová smlouvy ze dne 19. 1. 1994 je jen přečíslováním úvěrové smlouvy ze dne 14. 1. 1993, odvolací soud nesouhlasil, jelikož ve čtyřech dodatcích ke smlouvě je úvěrová smlouva specifikovaná nejen číslem, ale i datem 19. 1. 1994, kdy byla uzavřena, a proto je nutné tvrzení o omylu při podpisu smlouvy považovat za ryze účelové. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že písemný souhlas manželky dlužníka není podmínkou platnosti úvěrové smlouvy. Výši žalované částky určil stejně jako soud prvního stupně z dokladů předložených v řízení, přičemž částku poskytnutou Č.z.a r. b. a. s., na splacení úroků započítala žalobkyně na řádné úroky a pohledávka postoupená před zahájením řízení na společnost I., spol. s r. o., nebyla předmětem tohoto řízení. Odvolací soud dále nepřisvědčil žalovanému, že jeho dluh převzala P. CH., spol. s r.o., podle smlouvy kupní a smlouvy o převzetí dluhu, a to s odkazem na závěry o neplatnosti této smlouvy učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, č. j. 29 Odo 43/2001-82. Odvolací soud navíc dovodil z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru ze dne 19. 4. 1997, ve kterém vystupuje P. CH., spol. s r.o., vedle žalovaného jako dlužník, že P. CH., spol. s r.o., přistoupila k dluhu žalovaného a stala se dlužníkem ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994 vedle žalovaného. Odvolací soud dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jelikož soud prvního stupně při rozhodování o nich vycházel z ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ačkoli řízení bylo zahájeno v roce 1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Přípustnost podaného dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), jelikož nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu zakládá podle dovolatele exekuční titul, podle něhož by mohlo být vymáháno žalobkyní na žalovaném podstatně víc, než žalobci podle práva náleží. V dovolání uplatňuje žalovaný důvody podle §241 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a §241 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel předně namítá, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána výše žalované pohledávky, jelikož systém výpočtu dlužné částky předložený žalobkyní je nepřehledný, žalovaná pohledávka nebyla snížena o částku postoupenou před zahájením řízení na společnost I., spol. s r. o., z přehledu není patrné, zda se při výpočtu dlužné částky zohlednily úhrady financí provedené Č. z.a r. b., a. s., a ve výpočtech je užívána úroková míra 17 %, i když ve smlouvě je uvedenu pouze 16 %.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se zástavní smlouva týkala úvěru z roku 1993 a že zástavní právo zaniklo.
Dovolatel dále namítá, že Č.s., a. s., neposkytla potřebnou součinnost ke splnění dluhu, jelikož se nestala účastníkem kupní smlouvy a smlouvy o převzetí dluhu, ačkoli o tom žalovaného ujišťovala, a jednala přitom v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Žalovaný již v roce 1995 nabízel řešení svého dluhu prodejem zástavy, Č. s., a. s., poskytnuté plnění k úhradě dluhu nepřijala. Z toho důvodu dovolatel namítá, že podle §370 obch. zák. by od roku 1995 neměly být počítány úroky z prodlení.
Dovolatel nesouhlasí s výpočtem výše soudního poplatku, protože měl být počítán z jiné částky, případně z žalované částky bez příslušenství pohledávky. V souvislosti s tím je i nesprávně vypočítána odměna za právní zastoupení před soudem prvního i druhého stupně.
Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994. Vpisky do smlouvy o úvěru podle dovolatele pozměňují obsah listiny, kopie, kterou má k dispozici žalovaný, nemá všechny náležitosti, které by měla být, kdyby byla vytvořena ze skutečného originálu.
Dovolatel napadá nesprávné označení účastníka smlouvy o úvěru ze dne 19. 4. 1994, jelikož pokud firma podnikající fyzické osoby obsahuje dodatek, je třeba, aby byl tento dodatek na smlouvě o úvěru řádně zapsán. Ve smlouvě o úvěru ze dne 19. 4. 1994 ale takové označení chybí, proto lze mít za to, že klientem Č.s., a. s., byla fyzická osoba nepodnikající. V takové případě bylo nutné pro platné uzavření smlouvy o úvěru souhlasu manželky žalovaného, neboť vzetí úvěru v uvedené výši přesahuje zcela jistě obvyklé hospodaření a správu majetku.
Dovolatel dále namítá, že ujednání ve smlouvě o úvěru si vzájemně odporují, jsou neurčitá a nesrozumitelná. Investiční dlouhodobý úvěr lze poskytnout jen pro podnikatelskou činnost osobě podnikající, fyzické osobě nepodnikající by byla poskytnuta jen půjčka. Přeúvěrování předchozích úvěrů bylo dle dovolatele podle tehdejších předpisů v rozporu se zákonem. Všechna ujednání smlouvy vyznívají proti klientovi, jsou závislá na libovůli Č. s., a. s., některá ujednání se týkají sazebníku Č. s., a. s., který vznikne v teprve budoucnu. Dovolatel dále namítá, že i výše smluvených úroků a pokut je zcela v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a hraničí s lichvou.
Dovolatel je toho názoru, že smlouva o úvěru ze dne 19. 4. 1994 byla jen přečíslováním úvěru, o čemž ho ujistila i Č. s. a. s., dopisem ze dne 25. 4. 1994. Žalovaný neobdržel písemné vyhotovené této smlouvy o úvěru, a jelikož v únoru 1994 jako prokurista společnosti Č. p., s.r.o., skoro totožnou smlouvu o úvěru s Č. s., a. s., nebylo nemožné, aby podepsal nějakou jinou listinu navíc. Žalovaný byl v dobré víře, že podepisuje dodatky, které se týkají předchozího úvěru z roku 1993, který byl Č.s., a. s., jen přečíslován.
Dovolatel dále namítá, že se soud prvního stupně řádně nezabýval otázkou, zda došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, jelikož samotný návrh na vstup postupníka do řízení má formální nedostatky a je nesrozumitelný. Označení účastníků neodpovídá označení účastníků v nalézacím řízení, návrh na vstup účastníka do řízení obsahuje jiné datum uzavření smlouvy o postoupení pohledávky než je tomu v usnesení soudu ze dne 23. 10. 2003. Dovolatel vznesl i výhradu k samotnému postoupení pohledávky, jelikož na straně postupitele i postupníka vystupuje JUDr. S. a nebylo řádně prokázáno zastupování postupníka společností C. C. s. r. o., včetně právního zástupce.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítá nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí nemá dle žalobkyně ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalovaný v dovolání napadá správnost skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně se nedomnívá, že by odvolací soud na ujištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pro reakce na konkrétní dovolací námitky žalovaného odkazuje žalobkyně na svá podání učiněná v průběhu řízení a na odůvodnění jednotlivých rozsudků.
K replice žalovaného k vyjádření dovolatelky podaného JUDr. I. H. dne 19. ledna 2009 dovolací soud nepřihlíží, neboť JUDr. I. H. byla ke dni 17. 4. 2007 vyškrtnuta ze seznamu advokátů, čímž pozbyla oprávnění zastupovat žalovaného v dovolacím řízení. Jelikož má žalovaný právnické vzdělání, není podle §241 odst. 2 o. s. ř. nutné, aby byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem nebo notářem, proto jej dovolací soud k prokázání řádného zastoupení v dovolacím řízení nevyzýval.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel především napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, která se týkají zjištění výše dlužné částky, existence jediné zástavní smlouvy vázané ke smlouvě o úvěru ze dne 14. 1. 1993, poskytnutí součinnosti při plnění dluhu Č. s., a. s., uzavření smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994 v omylu a stanovení výše soudního poplatku a odměny za právní zastoupení v řízení. Uvedeným postupem tedy dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn správnost skutkových závěrů přezkoumávat. Z toho důvodu nelze k výše uvedeným námitkám dovolatele při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet.
Námitka žalovaného, která by mohla založit přípustnost dovolání, se týká platnosti smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994, neboť se jedná o námitku právní, nikoli skutkovou. Vychází-li ovšem Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, nelze než dospět k závěru, že právní hodnocení skutkových závěrů provedené odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem. Dovolatel namítal neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nesprávného označení subjektu na straně příjemce úvěru (klienta). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997,sp. zn. 2 Cdon 386/1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998) nezpůsobuje sama o sobě vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. V řešeném případě lze s ohledem na obsah předmětné smlouvy o úvěru a na obsah smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 1993 zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy na straně příjemce úvěru (klienta), proto smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 1994 není neplatná z důvodu nesprávného označení subjektu, jak správně uzavřel odvolací soud.
Při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlédnout ani k námitce žalovaného ohledně nesrozumitelnosti a neurčitosti smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994. Obsah smlouvy o úvěru byl utvořen v mezích smluvní volnosti, případná nerovnost práv a povinností mezi jejími subjekty je rizikem, se kterým žalovaný do smluvního vztahu s Č. p., a. s., vstupoval. Obsah smlouvy – přeúvěrování předchozího účtu – je ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 1994 jasně patrný a není v rozporu se zákonem.
Konečně posouzení platnosti smlouvy o úvěru mezi Č. s., a. s., a žalovaným není otázkou, která by měla dle §237 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodovací činnost obecných soudů potřebný judikatorní přesah, neboť se jedná o posouzení konkrétní věci podstatné jen pro toto soudní řízení.
Dovolatel dále namítá, že od roku 1995 by neměly být počítány úroky z prodlení, jelikož Č.s., a. s., nepřijala nabídnuté plnění formou prodeje zástavy. Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nevyplývá, že by úvěr ze dne 19. 1. 1994 byl zajištěn zástavním právem, z toho důvodu nemohl žalovaný řádně vyzvat žalobkyni k uspokojení její pohledávky za žalovaným ze zástavy. Jak již bylo vyloženo výše, správnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání přezkoumávat, proto nelze při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout ani k této námitce.
Další námitka dovolatele směřuje proti vstupu nového účastníka do řízení. Nesouhlas se vstupem nového účastníka do řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky měl žalovaný uplatňovat prostřednictvím odvolání proti usnesení o vstupu žalobkyně do řízení, nikoli prostřednictvím dovolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci. Námitka týkající postoupení pohledávky na žalobkyni proto nemůže založit přípustnost podaného dovolání proti napadenému rozhodnutí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že podané dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10.000,- Kč [§3 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu