ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4233.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4233/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. P. M. správce konkursní podstaty úpadce U S GIFT, s.r.o., se sídlem ve Strýčicích, okres České Budějovice, IČ 457 87 344, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o zaplacení 24 392 214,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 154/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č.j. 1 Cmo 325/2008-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Felixe, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal vůči žalované (v době podání Fondu národního majetku ČR - dále jen „FNM ČR“) zaplacení částky 137 848 714 Kč s příslušenstvím, představující finanční vyrovnání ze smlouvy o předání majetku části privatizovaného bývalého s.p. SSŽ. Žalobce v průběhu řízení vzal zpět návrh co do částky 106 478 694,80 Kč s příslušenstvím a co do částky 6 977 805 Kč s příslušenstvím. Po souhlasu žalované se zpětvzetím žaloby v této části Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 23. dubna 2008, č.j. 28 Cm 154/2006-200, řízení zastavil výrokem I. co do částky o zaplacení 106 478 694,80 Kč s příslušenstvím a výrokem II. co do částky o zaplacení 6 977 8005 Kč s příslušenstvím; výrokem III. zamítl žalobu do zbývající části o 24 392 214,20 Kč s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2009, č.j. 1 Cmo 325/2008-228, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV., výrokem II. konstatoval, že výrok I. a II. zůstal odvoláním nedotčen a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 1.3.1994 došlo k platnému uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi U S GIFT, s.r.o. a FNM ČR. Z důvodu neuhrazení kupní smlouvy kupujícím U S GIFT, s.r.o. odstoupil FNM ČR, jako prodávající, dne 23.10.1995 od kupní smlouvy. I přes písemné odstoupení od smlouvy došlo na základě smlouvy o předání majetku ze dne 1.11.2001 k předání majetku části bývalého s.p. SSŽ, jehož se kupní smlouva týkala. Touto smlouvou pak FNM ČR převzal pouze nemovitý majetek včetně vybavení, nepřevzal však zaměstnance a další závazky a pohledávky z původně uzavřené smlouvy ze dne 1.3.1994. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že požadovaná částka 24 392 214,20 Kč zahrnuje 12 500 000 Kč, představující uhrazenou zálohu na kupní cenu úpadcem, 8 336 992 Kč, jako náklady na zaměstnance a 3 555 222,20 Kč, náklady na zaplacení úvěru včetně úroků.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že ze smlouvy ze dne 1.3.1994 vznikl oprávněný nárok prodávajícímu FNM ČR na zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 500 000 Kč vůči úpadci U S GIFT, s.r.o. za nezaplacení kupní ceny a že FNM ČR (předchůdce žalované) započetl pohledávku z titulu smluvní pokuty vůči pohledávce U S GIFT, s.r.o. - z titulu vrácení zálohy, proto nárok na vrácení částky 12 500 000 Kč vůči žalované není dán. Stejně tak se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvodná z opatrnosti vznesená námitka promlčení tohoto nároku, neboť ve smyslu §394 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) promlčecí doba na uplatnění této částky počala běžet odstoupením od smlouvy dne 23.10.1995 a skončila po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dne 23.10.1999. Bylo-li zaplacení uvedené částky uplatněno žalobou podanou až dne 16.11.2005, je nárok podle závěru odvolacího soudu promlčen.
Ohledně uplatněné částky ve výši 8 336 992 Kč, jako nákladů na zaměstnance (mzdových, odvodů na sociální a zdravotní pojištění), soud prvního stupně dovodil, že tyto nároky vůči U S GIFT, s.r.o. vznikly před prohlášením konkursu kolem roku 2001, a ohledem na odstoupení od smlouvy předchůdcem žalované dne 23.10.1995, nemohly na žalovanou ani právního předchůdce žalované - FNM ČR přejít žádné závazky, které vznikly U S GIFT, s.r.o. vůči jejím zaměstnancům po odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá nárok na zaplacení částky 8 336 992 Kč, neboť závazky týkající se zaměstnanců nebyly předmětem smlouvy o prodeji podniku, tudíž nemohly být předchůdcem žalované převzaty ani při zpětném převzetí podniku, a nemohly vyplynout ani z majetkového vypořádání, jestliže nebylo provedeno. Odvolací soud navíc konstatoval, že i kdyby povinnost žalované převzít závazky k zaměstnancům vznikla, což by bylo v době kolem roku 2001, byl by žalobcem tvrzený nárok v žalobě podané až dne 16.11.2005 promlčen.
Pokud se jednalo o nárok ve výši 3 555 222,20 Kč, představující úvěrový závazek, odvolací soud dospěl k závěru, že tento nárok žalobce by byl oprávněný, ale nárok je promlčen, neboť je důvodná žalovanou vznesená námitka promlčení, když promlčecí doba na uplatnění uvedené částky počala běžet odstoupením od smlouvy dne 23.10.1995 a skončila po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dne 23.10.1999; zaplacení této částky bylo uplatněno žalobou podanou až ze dne 16.11.2005. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby i co do této částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu do jeho potvrzujícího výroku I. ve věci samé a týkající se nákladů řízení podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti rozhodnutí v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje otázku počátku běhu promlčení u uplatněných nároků. Je přesvědčen, že promlčecí doba je desetiletá a počala běžet následujícím dnem po uzavření smlouvy o předání majetku ze dne 1.11.2001, neboť tato smlouva podle názoru dovolatele splňuje všechny náležitosti novace, k jejímuž naplnění pro písemně uznaný závazek svědčí promlčecí doba deseti let. Odkazuje na §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, kdy se žalobce mohl domáhat vyrovnání či plnění ve svůj prospěch na základě uzavřené dohody o vyrovnání. Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem soudu, že promlčecí doba počala běžet ode dne jednostranného odstoupení žalované od smlouvy o prodeji podniku a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v jeho potvrzujícím výroku zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Je přesvědčena, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně posoudily otázku běhu a délky promlčecí doby všech tří uplatněných nároků. Za nepatřičný považuje odkaz dovolatele na právní úpravu promlčení v občanském zákoníku, když právní vztahy mezi účastníky je namístě podřadit obchodnímu zákoníku. Navíc se domnívá, že položená otázka ohledně řešení běhu a délky promlčení nesplňuje předpoklady pro řešení této otázky, jako otázky zásadního právního významu, jedná-li se o otázku standardně řešenou odvolacím soudem. Žalovaná ve vyjádření projevila dále nespokojenost se závěrem odvolacího soudu ohledně existence nároku třetího - ve výši 3 555 222,20 Kč, uplatněného z titulu náhrady za úvěr splacený úpadcem v době trvání smlouvy o prodeji podniku. Žalovaná má za to, že pokud tento závazek zanikl před odstoupením od smlouvy o prodeji podniku, nemůže za něj úpadci náležet náhrada. Předmětem vypořádání při vrácení podniku nemůže být podle žalované nárok na náhradu z jednotlivých individuálně určených závazků spojených s podnikem, které byly převzaty nabyvatelem a posléze zanikly. Byť žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně existence závazku žalované z titulu náhrady za úvěr splacený úpadcem, je přesvědčena, že ani ve vztahu k tomuto nároku není dovolání přípustné, jestliže žalobce brojí jen proti závěru o jeho promlčení.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (19.5.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci, dovoláním napadené části rozsudku, soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Dovolání žalobce do potvrzujícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není rovněž přípustné, poněvadž dovolání proti nákladům řízení nelze subsumovat pod žádné ustanovení o přípustnosti dovolání podle §238 až 239 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v potvrzujícím výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy posoudily otázku běhu a délky promlčecí doby v posuzovaném případě v souladu s hmotným právem.
Ve smyslu §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. soudy správně dovodily, že v posuzovaném vztahu účastníků se jedná o obchodní závazkový vztah, který vznikl na základě smlouvy o prodeji podniku (§476 obch. zák.) – tzv. typový obchod. V případě obchodních závazkových vztahů je promlčení upraveno komplexně v obchodním zákoníku (§387 a násl. obch. zák.). Nesprávně se tedy dovolatel domnívá, že mělo být v daném případě použito ustanovení o promlčení v občanském zákoníku. Na rozdíl od uznání dluhu podle občanského zákoníku je u uznání závazku podle obchodního zákoníku promlčecí doba čtyřletá (viz §407 odst. 1 obch. zák. - Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.). Pokud by tedy mohla být považována za důvodnou námitka dovolatele, že promlčecí doba počala běžet ode dne následujícího po uzavření smlouvy o předání majetku ze dne 1.11.2001, tj. dnem 2.11.2001, byl by správný závěr obou soudů o promlčení uplatněných nároků, jestliže žaloba byla podána až dne 16.11.2005 - po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v napadeném rozsahu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v této části rozhodnutí otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má v napadené části po právní stránce zásadní význam.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu