ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4249.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4249/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábř. 42, Praha 2, PSČ 128 00, proti žalované DELTA Svratka, spol. s r. o., se sídlem Svratka, Partyzánská 411, Svratka, PSČ 592 02, IČ 15050611, zast. JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem Pardubice, Pernštýnské nám. 80, PSČ 530 02, o zaplacení 3,609.902,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm160/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. 1 Cmo 374/2007-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. 1 Cmo 374/2007-247, se výroku II. do výše 869.601,- Kč a ve výroku IIII., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. června 2007, č. j. 38 Cm 160/2000-208, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3,609.092,- Kč (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 3,609.092,- Kč od 10. 12. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 190.953,- Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byl úrok ze čtyř splátek kupní ceny na základě smlouvy o prodeji podniku a soud prvního stupně vyhověl žalobě co do vymáhaného úroku ve výši 12% ročně, kdežto co do 10 % úroku z prodlení soud shledal žalobu neodůvodněnou.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil co do částky 1,330.051,- Kč, jakož i v zamítavém výroku II. (výrok I.), ve zbývající části odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že ohledně zaplacení částky 2,279.041,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně a zčásti se ztotožnil i s jeho právním posouzením.
Především odvolací soud dovodil, že je platné ujednání stran v dodatku č. 1 ze dne 10. 11. 1995 ke smlouvě o prodeji privatizovaného majetku č. 030/94 ze dne 1. 1. 1994, ve kterém bylo dohodnuto splátkové zbývající ceny majetku, nabytého žalovaným, jakož i placení úroku z těchto splátek (úroky ze splátkového prodeje). Počátek „splátkového období“ a tedy počátek úročení nastal od 31. 10. 1996, jak z dodatku č. 1 vyplývá, podle pravidel výkladů právních úkonů, upravených v kogentním ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), zejména v odstavci 4 cit. ustanovení. Návrh smlouvy i dodatku č. 1 zpracoval a předložil Fond národního majetku, který privatizovaný majetek nabyvateli převáděl (právní předchůdce žalobkyně).
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku ze splátek ve výši vyjádřené v položkách 2, 3 a 4 vyúčtování Fondu národního majetku ze dne 10. 11. 1999, tj. k datům 23. 10. 1997, 29. 10. 1998 a 29. 10. 1999, počínaje dnem 1. 11. 1996 do 29. 10. 1999 včetně. Nárok na úhradu zbývající části úroku pak žalobkyni nevznikl.
Z toho důvodu odvolací soud částečně změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně na zamítavý, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
Pokud se žalobkyně domáhala též zaplacení úroků z prodlení z vymáhané jistiny, tj. z úroků ze splátkového prodeje, v sazbě 17% p. a. za období od 10. 12. 1999 ze základu 3,609.092,- Kč, odvolací soud shledal tento nárok nedůvodným, protože jde o zaplacení „dalšího“ příslušenství. V tom směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002.
Odvolací soud tedy dovodil, že napadený rozsudek je v zamítavém výroku věcně správný, a proto jej ve výroku II. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
K námitce žalované o promlčení odvolací soud zdůraznil, že mezi stranami šlo o obchodní závazkový vztah, na který se vztahuje čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák., i tak je však vznesená námitka promlčení nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku II. a III. s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil a právně posoudil účinky dodatku č. 1 ze dne 10. 11. 1995.
Podle názoru dovolatelky závěr odvolacího soudu, že nebylo-li v dodatku přesně stanoveno datum počátku úročení dosud nesplacené části kupní ceny, je počátečním dnem úročení datum první splátky, je nesprávný, protože neodpovídá sémantickému výkladu, ani tehdejšímu projevu vůle stran.
Dovolatelka rekapituluje, že mezi právními předchůdci účastníků byla dne 1. 1. 1994 uzavřena kupní smlouva č. 030/94, jejímž předmětem byl nemovitý majetek identifikovaný v čl. II. smlouvy, jakož i movitý majetek podle aktualizovaného privatizačního projektu. V čl. IV. smlouvy byly stanoveny podmínky pro zaplacení kupní ceny tak, že předběžná kupní cena byla stanovena částkou 12,910.000,- Kč s tím, že 10% uhradil kupující ještě před podpisem smlouvy jako záruku, lhůta pro zaplacení zbytku aktualizované kupní ceny byla stanovena do 31. 3. 1994 včetně sankcí při jejím nedodržení. Poněvadž žalovaná, resp. její právní předchůdce, zásadním způsobem porušil stanovené podmínky zaplacení kupní ceny, došlo k následnému uzavření dodatku č. 1 k předmětné smlouvě ze dne 10. 11. 1995, v jehož čl. II. byl nahrazen čl. IV. novým zněním, ve kterém byla zohledněna dosavadní úhrada na kupní cenu, včetně sankcí a nově stanoveny podmínky pro splátkový prodej v souladu se „Zásadami dalšího postupu při privatizaci“, jež byly přílohou usnesení vlády ČR č. 568 ze dne 6. 10. 1993. Dohodnutý splátkový režim představuje zaplacení 40 % kupní ceny v částce 5,164.000,- Kč dne 12. 4. 1994, z toho 10% před podpisem kupní smlouvy a zbývající část kupní ceny zaplacením ve čtyřech splátkách po 1,857.471,- Kč k datům 31. 10. 1996, 31. 10. 1997, 31. 10. 1998 a 31. 10. 1999.
Dovolatelka uvádí, že v čl. III. dodatku č. 1 je doslovně určeno, že „Splátkový prodej bude kupujícímu úročen 12% ročně z dlužné částky kupní ceny“ a že k vyúčtování úroku dojde až ke dni splacení poslední splátky, jako souhrnná výše úroků za celé splátkové období. V tomto čl. III. dodatku č. 1 nebylo určeno, že splátkový režim nastává až od data první splátky, ale je uvedeno, že sjednaný úrok se týká dlužné částky, kupní ceny, což představuje částku 7,429.884,-Kč (4 splátky po 1,857.471,-Kč).
Podle názoru dovolatelky z jazykového a logického výhledu projevu vůle účastníků jasně vyplývá, že počátek splátkového režimu nelze stanovit jinak, než od doby splacení části kupní ceny, jak to interpretoval soud prvního stupně. Navíc byl dodatek č. 1 uzavřen dne 10. 11. 1995, takže minimálně v tento den došlo ke shodnému projevu vůle účastníků v úrokování splátkového prodeje.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud výrok II. a související výrok III. o nákladech území zrušil. Žalovaná ve vyjádření k dovolání má zato, že okamžikem úročení nemůže být jiné datum než 31. 10. 2006 a navrhuje potvrzení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že podle čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka podala dovolání z důvodu, že rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Stěžejní právní otázkou v posuzovaném případě je stanovení počátku (okamžiku) úročení v režimu splátkové úhrady zbytku kupní ceny ve výši 7,429.884,- Kč (4 splátky po 1,857.471,- Kč) v sazbě 12% ročně na základě dodatku č.1 ke kupní smlouvě, tedy výklad příslušných ustanovení tohoto dodatku, tj. článku II. a III.
Odvolací soud i prvního stupně, byť se v názoru na počátek předmětného úročení liší, vyšly z rozhodných skutkových zjištění, o které se opírá rovněž dovolací soud, a to, že v důsledku nezaplacení zbytku kupní ceny podle smlouvy č. 030/94 ze dne 1. 1. 1994 byl uzavřen dodatek č.1 k této smlouvě dne 10. 11. 1995, jímž se změnily smluvní platební podmínky tak, že byl nově sjednán režim splátkové úhrady zbytku kupní ceny, který v původní smlouvě nebyl. Podle čl. II. dodatku č. 1 zbývající, dosud nezaplacená část kupní ceny (tj. 7,429.884,- Kč) bude nabyvatelem (žalovaným) uhrazena zaplacením čtyř splátek po 1.857.471,-Kč ke dnům 31. 10. 1996, 31. 10. 1997, 31. 10. 1998 a 31. 10. 1999. Úrok ze splátkového prodeje v sazbě 12% ročně měl být vyúčtován na celkovou výši úroků ke dni splacení poslední splátky za celé splátkové období a tento úrok měl být placen z dlužné částky kupní ceny (7,429.884,- Kč).
Z uvedených ujednání v dodatku č. 1 se jednoznačně podává, že smluvený úrok 12% ročně není svou povahou úrokem z prodlení, nýbrž úrokem bankovní povahy, který se odvozuje od výhody poskytnutí splátek a nemá sankční povahu.
Dovolací soud je toho názoru, že výkladem čl. II. a III. dodatku č. 1 dle ust. §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obč. zák. lze dovodit, že úročení je nutno vztáhnout k počátku splátkového režimu, tedy k datu sjednání dodatku č. 1 dne 10. 11. 1995, tj. k okamžiku sjednání předmětného úroku, neboť v tento okamžik byla sjednána předmětná výše úroku a zároveň byl tento úrok sjednán z dosud nezaplacené kupní ceny. Předmětný 12% roční úrok nebylo tedy možno požadovat zpětně za dobu od 13 .4. 1994 do 31. 10. 1995, resp. do 10. 11. 1995, tj. za období, do kterého ujednané splátky ani úročení nespadají.
Pokud odvolací soud dovodil, že z výkladu ustanovení článků II. a III. dodatku č. 1 vyplývá, že úrok ze splátkového prodeje ve výši 12% ročně za postupné čtyři roční splátky nebylo možno účtovat za období před uzavřením dodatku č. 1 je tento závěr správný. Není však správný závěr, že úrok nepřísluší i před počátkem doby 1 roku před zaplacením první splátky.
Z uvedeného vyplývá, že není správné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o nepřiznání úroku za dobu od 11. 11. 1995 do 31. 10. 1996.
V tomto rozsahu proto Nejvyšší soudu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, tj. zrušil výrok II. ve věci, co do částky 869.601,-Kč, neoprávněně zamítnuté a dále zrušil související výrok III. o nákladech řízení. A v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za střediskem o.s.ř.)
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o.s.ř.)
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst.1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu