ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4308.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4308/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně F – line, s. r. o., se sídlem Praha 3, Štítného 388/18, IČ: 25248014, proti žalované Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Římská 45/2135, IČ: 46973451, o zaplacení 693.000,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 145/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2007, č. j. 8 Cmo 323/2007-365, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. července 2007, č. j. 49 Cm 145/2002-325, že žaloba o zaplacení částky 693.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 231.000,- od 12. 11. 2000, z částky 231.000,- od 11. 12. 2000, z částky 231.000,- od 1. 1. 2001, vždy do zaplacení, se zamítá (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani v doplněném dokazování nebyly předloženy dostatečné důkazy prokazující výkon konkrétní činnosti žalobkyně podle uzavřené mandátní smlouvy ze dne 26. 9. 2000, tudíž žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neprokázala oprávněnost vymáhané částky a proto soud žalobu opětovně zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni Kč 693.000,- s 10% úrokem z prodlení z částek Kč 231.000,- od 12.11. 2000 do zaplacení, Kč 231.000,- od 11.12. 2000 do zaplacení a Kč 231.000,- od 11. 1. 2001 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před sudem prvního stupně ve výši Kč 182.790,- (výrok II.), jakož i náhradu nákladů řízení od volacího ve výši Kč 52.060,- (výrok III.).
Odvolací soud nejprve opakoval dokazování listinou nazvanou mandátní smlouva, podepsanou účastníky dne 13. 9. 2000 (správně 26. 9. 2000) a dovodil, že jde o smlouvu obsahující některé znaky smlouvy mandátní ale i znaky jiných smluvních typů, tedy že jde o smlouvu inominátní, v níž práva a povinnosti stran jsou určeny dostatečně určitě. Bylo dohodnuto, že za činnost ve prospěch žalované, jak je popsána v čl. II., náleží žalobkyni úplata podle čl. VI. smlouvy ve formě měsíčního paušálu ve výši 220.000,- Kč bez DPH. Dále odvolací soud zopakoval dokazování průběžnými zprávami žalobkyně pro žalovanou za měsíce říjen, listopad a prosinec 2000, které byly prokazatelně proti podpisu doručeny žalované a obsahují výčet činností žalobkyně, vykonaných v tom kterém měsíci.
Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobě nevyhověl. Ve smlouvě dohodnutá úplata za činnost žalobkyně nebyla vázána na výsledek. Odvolací soud měl za zjištěné, že žalobkyně činnost dle smlouvy vyvíjela a podávala o tom zprávy žalované a proto jí náleží úplata v dohodnuté výši. Kromě měsíčních úplat vzniklo žalobkyni právo též na úroky z prodlení ve výši podle §369 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a vyhl. č. 142/1994 Sb., ve znění platném k počátku prodlení. Odvolací soud tudíž napadený rozsudek změnil, jak výše uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“ s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a na dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná především namítala, že odvolací soud nespecifikoval ani jediný znak z tzv. jiných smluvních typů, který se podle odvolacího soudu v předmětné mandátní smlouvě objevuje. Odvolací osud nevzal v úvahu shodný projev vůle obou stran uzavřít smlouvu mandátní, což účastníci nikdy nezpochybňovali. V případě správného posouzení mandátní smlouvy by nebylo možno rozhodnout v neprospěch žalované, když na základě obsáhlého dvojího dokazování před soudem prvního stupně žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že tvrzenou činnost vůbec vyvíjela a že tak činila v zájmu žalované.
Dovolatelka dále poukazovala na závažné porušení čl. VII. odst. 3 mandátní smlouvy žalobkyní, když tato byla oprávněna zmocnit na svůj náklad další osoby, ale musela o tom informovat žalovanou, což – jak bylo prokázáno v řízení – neučinila. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně svým jediným společníkem a jednatelem ing. Chlebou, který byl zároveň jedním z členů „nejvyššího orgánu SH ČMS (Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska) vystupovala ve prospěch SH ČMS jako majoritorního akcionáře žalované, přičemž tyto subjekty byly v projednávané věci protistranami, takže se žalobkyně dostala do evidentního střetu zájmů“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že se strany žalobkyně nebyla vůbec vyvíjena činnost v souladu se zájmy žalované ve smyslu §567 odst. 2 obch. zák., naopak bylo prokázáno, že Ing. J. Ch., jakožto jediný jednatel a jediný společník žalobkyně byl současně nejen vrcholným představitelem SH ČMS (náměstkem starosty) , ale byl též předsedou dozorčí rady žalované, přičemž zároveň měl na základě mandátní smlouvy se žalovanou vykonávat činnost jako mandatář pro žalovanou, což nebylo možné (viz např. jednomyslné schválení prodeje Hasičského domu, o němž jmenovaný sám uváděl, že to bylo nevýhodné pro žalovanou). Došlo tak též k porušení §196 obch. zák. o zákazu konkurence a §200 odst. 3 a §65 obch. zák. těmito skutečnostmi se odvolací soud vzhledem k nesprávnému posouzení mandátní smlouvy vůbec nezabýval.
Dovolateka se domnívá, že nesprávné právní posouzení mandátní smlouvy a nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jakož i nesprávný skutkový závěr soudu naplňují výše uvedené dovolací důvody a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. To platí i pro daný případ.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanované zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 241a odst. 1 o. s. ř.) dále konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolatelka své námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá popru v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-i se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a sutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.)¨- jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze –li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např., namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
V předmětné věci bylo provedeno obsáhlé a podrobné dokazování (zejména v souvislosti s předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu), a to jak výslechem řady svědků, tak i početnými listinnými důkazy.
Rozhodnými jsou skutková zjištění, učiněná v celém řízení, která se vážou k předmětu účastníky označené mandátní smlouvy ze dne 26. 9. 2000, tj. ke smluvené činnosti žalobkyně ve prospěch žalované. Tuto činnost žalobkyně podle skutkových zjištění ve prospěch žalované podle uzavřené smlouvy vykonávala a také ji za rozhodné období měsíců říjen – prosinec 2000 podanými měsíčními zprávami vykázala a vyfakturovala. Žalovaná sice popírá, že byla předmětná činnost vykonána v rozsahu odpovídajícím vymáhané částce, v mandátní smlouvě však žádná kritéria rozsahu, obsahu a kvality činnosti žalobkyně stanovena nejsou ani po stránce kvantitativní, ani po stránce kvalitativní. Předmět smlouvy byl v ní obecně charakterizován jako vyhledávaní partnerů a finančních prostředků, navazování obchodních a finančních kontaktů a prezentování podnikatelských záměrů žalovaného, přičemž měsíční odměna byla stanovena paušálně ve výši 220.000,- Kč, tedy bez vazby na jakákoli kvantitativní a kvalitativní kritéria. Právem proto odvolací soud konstatoval, že smluvená paušální odměna nebyla vázána na výsledek.
Námitky dovolatelky, že odvolací soud vyšel, že skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, proto neobstojí. Odvolací soud nepominul žádnou skutečnost, vyplývající z provedených důkazů pro realizaci mandátní smlouvy, nevycházel ze žádných skutečností, které by z provedených důkazů nevyplývaly a v hodnocení důkazů odvolacím soudem není logický rozpor, když soud dovodil, že činnosti podle smlouvy žalobkyně vykonávala a ve svých měsíčních zprávách za dané tříměsíční období vykazovala přičemž rozsah a míra těchto činností nebyly relevantní.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Ostatní dovolací námitky dovolatelky je možno podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávnému právnímu posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou mandátní smlouvu jako tzv. smlouvou nepojmenovanou a „smíšenou“ vykazující znaky i jiných smluvních typů. Dovolatelka se však mýlí, pokud z tohoto právního posouzení vyvozuje, že z toho důvodu jí nebyl vymáhaný nárok přiznán. I kdyby šlo o ryzí smlouvu mandátní, neměl by uvedený právní názor na práva a povinnosti z předmětné smlouvy žádný vliv. Odvolací soud vzal v úvahu jen ta práva a povinnosti účastníků smlouvy, která jsou v ní obsažena. Jádro právního posouzení odvolacího soudu spočívá v právním závěru, že práva a povinnosti jsou ve smlouvě určeny dostatečně určitě včetně předmětu činnosti, stanovené úplaty a podávání zpráv o vykonané činnosti. Rovněž závěru odvolacího soudu, že žalobkyně své povinnosti, zakládající její nárok na zaplacení vymáhané částky, splnila, nelze vytknout pochybení.
Relevantní není ani námitka dovolatelky, že jednatel žalované jednal ve své střetu zájmů resp. proti zákazu konkurence, neboť samotné členství jednatele ve statutárním orgánu většinového akcionáře žalované nemusí samo o sobě uvedený střet zájmů či konkurenční jednání představovat, nebylo-li v řízení prokázáno, že v konkrétním případě (např. při leasingu Hasičského domu) skutečně v důsledku takového nedovoleného jednání byl současně ovlivněn výkon činností podle mandátní smlouvy v neprospěch žalované. Řešení této otázky ostatně s vymáhaným nárokem na zaplacení úplaty za provedené činnosti podle mandátní smlouvy nesouviselo a mohlo by být posuzováno pouze jako samostatný nárok žalované.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn ani důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že napadené rozhodnutí je správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu