ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4322.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4322/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČ 639 98 980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1256/24, proti žalovanému M. G., zastoupenému Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 7, o zaplacení 155 076 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 26 C 166/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2008, č.j. 21 Co 273/2008-96, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2008, č.j. 21 Co 273/2008-96, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. září 2007, č.j. 26 C 166/2006-29, ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení a náklady řízení se zrušuje ; ve stejném rozsahu se zrušuje i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. září 2007, č.j. 26 C 166/2006-29, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. července 2008, č.j. 21 Co 273/2008-96, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. září 2007, č.j. 26 C 166/2006-29, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 155 076 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi účastníky dne 14.7.2005 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem byl osobní automobil a součástí byly všeobecné smluvní podmínky (dále jen „VSP“) a splátkový kalendář. Smlouva byla žalobkyní pro neplacení leasingových splátek žalovaným ke dni 10.11.2005 vypovězena. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že závazky účastníků se po předčasném ukončení leasingu výpovědí vypořádávají podle bodu 4.4.4. VSP. Vypořádání podle VSP bylo učiněno v listině ze dne 9.6.2006, označené „Konečné vyrovnání“ a žalovaný žalobkyni neuhradil žalobou požadovanou částku 155 076 Kč, představující pohledávku žalobkyně z konečného vyrovnání z ukončené leasingové smlouvy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku, jako vyrovnání z ukončené leasingové smlouvy, a to včetně úroků z prodlení v souladu s §369 odst. 1 obch. zák., kdy počátek prodlení byl stanoven na den 1.7.2006, jako den následující po termínu splatnosti stanoveném v konečném vyrovnání ukončené leasingové smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje, že přímo z žaloby není zřejmé, za jakou finanční částku byl předmět leasingu po jeho vrácení žalobkyni prodán a které pohledávky měla žalobkyně započíst vůči pohledávkám žalovaného, čímž nebyl dostatečně určen v rozporu s §79 odst. 1 o. s. ř. skutek, který má být předmětem řízení.
Dovolatel dále namítá, že mu žádné tzv. konečné vyrovnání ze dne 9.6.2006 nebylo doručeno. Poukazuje na okolnost, že je od 9.6.2006 ve vazbě, má tedy stabilní doručovací adresu, avšak v soudním spise není založen žádný záznam o doručení konečného vyrovnání žalovanému na tuto adresu.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (8.7.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v posuzované věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud dovolatel namítá rozpor obsahu žaloby s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v žalobě není dostatečně určitě vymezen skutek, na jehož základě je požadováno zaplacení žalobou uplatněné částky, jednalo by se o vadu návrhu, která se odstraňuje postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Nutno však konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci však taková otázka nastolena nebyla, neboť dovolatel namítá pouze vadu podání a případný nesprávný procesní postup soudu týkající se odstranění vad žaloby.
Dovolatelem nastolená otázka, kterou považuje za otázku zásadního právního významu, ale nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť namítaná případná vada žaloby nemůže mít za následek nesprávné právní posouzení. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, co je obsahem vyúčtování po ukončení leasingu, a to nárok žalobkyně na zaplacení všech splatných a žalovaným neuhrazených peněžitých závazků včetně příslušenství, nákladů spojených s odebráním, přepravou, skladováním a prodejem předmětu leasingu a ztráty žalobkyně, jako leasingového pronajímatele, z prodeje předmětu leasingu; na straně žalovaného pak nárok na zaplacení částky, představující zůstatek časového rozlišení leasingových splátek. Ostatně dovolatel v dovolání ani nebrojí proti právnímu posouzení otázky výše částky, kterou je povinen podle pravomocného rozsudku soudu povinen žalobkyni zaplatit, ale pouze proti skutečnosti, že mu nebylo doručeno žádné konečné vyrovnání ze dne 9.6.2006.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 155 076 Kč, po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v tomto rozhodnutí otázku nároku na zaplacení peněžitých závazků z leasingové smlouvy v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v uvedené části po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalovaného není v části, jíž brojí proti uložené povinnosti zaplatit 155 076 Kč, podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v této části odmítl.
Dovolateli je však třeba přisvědčit, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, kdy se žalovaný dostal do prodlení s vymáhanou částkou, když soudy neučinily zjištění, kdy bylo žalovanému doručeno vyúčtování vzájemných závazků účastníků po ukončení leasingu a kdy nastala splatnost uplatněné pohledávky. V tomto rozsahu pak rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením §340 obch. zák.
Podle §340 odst. 1, 2 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Soudy okolnosti, které vyžaduje výše uvedené ustanovení, vůbec nezjišťovaly, a proto odvolací soud pochybil, pokud bez dalšího s odkazem na §369 obch. zák. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy v části, týkající se přiznání úroků z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení, vydáno v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto učinil závěr, že napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud nebude v dalším řízení prokázáno, kdy bylo doručeno žalovanému konečné vyrovnání, resp. kdy byl o splnění závazku ve smyslu §340 odst.2 obch. zák. požádán, bude nutno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku žalovaného považovat doručení žaloby žalovanému (srov. Právní praxe v podnikání č. 1/2000, str. 19 a též Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., vyd. C.H.BECK, 12. vydání, r. 2009, str. 940).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje ve vadě žaloby, resp. v její neprojednatelnosti z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových okolností, je nutno konstatovat, že pokud se týká výše dluhu, resp. požadované jistiny, je dovolací soud vázán pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, neboť v části výše jistiny bylo dovolání žalovaného v předmětné věci odmítnuto (§159 o. s. ř.). K vznesené námitce neprojednatelnosti žaloby, v části týkající se úroků z prodlení, v níž je dovolání přípustné, nemůže dovolací soud za situace, kdy je již pravomocně rozhodnuto o požadované jistině, přihlédnout.
Jestliže však rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části, týkající se přiznání úroků z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení, s ohledem na počátek prodlení, vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v této části zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. července 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu