ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4386.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4386/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně G. M. A., a.s. , zast. JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému A. K., zast. Mgr. et Mgr. P. T., advokátem, o zaplacení částky 166.149,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 199/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, takto:
I. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2006, č. j. 53 C 199/2005-74, v odst. I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a jímž bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2006, č. j. 53 C 199/2005-74, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 53 C 199/2005-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, zastavil řízení co do částky 15.040,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu co do zaplacení částky 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 21.441,42 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1.330,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 5.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 600,- Kč žalobkyni z účtu soudu, a to po právní moci tohoto rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v rozsahu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále jej změnil ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 82.753,65 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. M. N., advokáta, a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení státu tak, že tyto náklady ve výši 6.650,- Kč je povinen zaplatit žalovaný do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobou žalobkyně po žalovaném původně domáhala zaplacení částky 166.149,55 Kč, představující konečné vyúčtování dle čl. VIII Všeobecných obchodních podmínek a leasingové smlouvy ze dne 21. 6. 2003 v důsledku pojistné události ze dne 3. 8. 2003, kdy byl odcizen předmět leasingu – osobní automobil P. D. Vzhledem k tomu, že G. p., a. s., která žalobkyni zaplatila 127.429,- Kč, po revizi pojistného plnění vyplatila žalobkyni ještě 15.046,- Kč, vzala žalobkyně v rozsahu této částky s příslušenstvím žalobu zpět. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že leasingová smlouva ze dne 21. 6. 2003 nepožívá právní ochrany ve smyslu ust. §265 obchod. zák., a zdůraznil, že žalovaný ani netvrdil, jak se mělo jeho postavení uzavřením leasingové smlouvy jako smlouvy nepojmenované dle §269 odst. 2 obchod. zák. zhoršit oproti situaci, kdy by se vztah mezi účastníky řídil režimem občanského zákoníku. Dále odvolací soud uvedl, že k zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění nedošlo, neboť v posuzovaném případě šlo o finanční leasing osobního automobilu a pronajímatel zajistil jeho opatření, financování a předání nájemci do užívání. Vzhledem k ujednání obsažených ve Všeobecných obchodních podmínkách leasingu, podle nichž nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení leasingu, a to i když na tom nenese vinu, nezbavuje výskyt těchto škodních událostí nájemce povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Leasingový nájemce tak smlouvou o finančním leasingu převzal nebezpečí za škodu na předmětu leasingu ve smyslu ust. §368 odst. 2 obchod. zák. i nebezpečí spojené s jeho provozem, a to okamžikem předání jeho předmětu. Vzhledem k výše uvedenému a tomu, že argumentace soudu prvního stupně odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu neshledal odvolací soud důvodnou, neboť v něm byla řešena skutkově jiná situace než v souzené věci (odstoupení od leasingové smlouvy pronajímatelem), shledal nárok žalobkyně na zaplacení sjednaných leasingových splátek jako i odúročených ušlých výnosů v souladu s leasingovou smlouvou a Všeobecnými obchodními podmínkami, a tedy oprávněným.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním doručeným soudu prvního stupně dne 3. 8. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen a změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť „ rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou “, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud nevypořádal s jím uplatněnými odvolacími námitkami, což v odvolateli vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, zda si apelační soud „ spis vůbec pořádně přečetl “. Dále žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění rozsudku mylně zabýval otázkou rozporu leasingové smlouvy s ust. §265 obchod. zák., když toto žalovaný v pozici odvolatele netvrdil, avšak opomněl posoudit odvolatelem tvrzený rozpor této smlouvy s dobrými mravy a ust. §262 odst. 1 a 4 obchod. zák. Dále žalovaný poukázal na to, že odvolací soud nevysvětlil, jak se vypořádal s odvolací námitkou žalovaného, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je v rozporu s „ nařízení “ Rady ES č. 93/13. Postup žalobkyně, jež kvůli odcizení předmětu leasingu nikdy nesplní povinnost převést na žalovaného vlastnické právo k předmětnému vozidlu, je dle přesvědčení žalované za situace, kdy žalovaná obdržela od pojišťovny pojistné plnění a přesto požaduje tutéž částku zaplatit po žalovaném, v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrých mravech, §262 obchod. zák. a „ nařízením “ Rady ES č. 93/13.
Poté, co žalovaný závěrem poukázal na nesrovnalosti ve výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřila.
V podání ze dne 5. 5. 2009, nazvaném „ doplnění dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 29/2007 “, dovolatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu opakoval svou dovolací námitku, že žalobkyně nemá právo na zaplacení předmětné částky, pokud již získala od pojišťovny pojistné plnění „ za všechny leasingové splátky “, a dále tvrdil, že odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tím, že žalovaného nepoučil dle §118a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – žalovaným, tj. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel v dovolání mj. výslovně napadl odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odst. I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, je předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného, jak shora uvedeno, dílem směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; Pokud dovolatel dovozoval přípustnost dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu toliko z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak jeho názor není správný, neboť opominul to, že dovolání, jímž byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč v obchodní věci, není v posuzovaném případě dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (objektivně) přípustné. Zbývá dodat, že k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§238 odst. 2 ve spojení s §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že v souzené věci jde o obchodní věc, neboť – jak opakovaně ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky uvedl, závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení §262 odst. 1 obchod. zák., že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, jak tomu bylo i v souzené věci (viz čl. 4 odst. 4.3 leasingové smlouvy a preambule Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s. verze 2/2003, jež jsou nedílnou součástí výše specifikované leasingové smlouvy), je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2000, seš. 1, pod označením R 1/2000).
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud České republiky dále zabýval tím, zda je přípustné jeho dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dovodil, že je (v tomto rozsahu) přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení na závěru, že žalobkyně má právo na doplacení leasingových splátek v žalované výši, neboť leasingového nájemce (žalovaného) dle leasingové smlouvy nezbavuje odcizení vozidla, a to ani když na něm nenesl vinu, povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu.
Žalovaný v dovolání zejména poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s argumentací žalovaného ohledně neplatnosti leasingové smlouvy dle §262 odst. 1 věty druhé obchod. zák. a „ nařízením “ Rady ES č. 93/13, čímž zpochybňoval platnost leasingové smlouvy uzavřené „ dle obchodního zákoníku “ s odůvodněním, že směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy. Vadu řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v absenci řádného poučení dle §118a o. s. ř., čímž byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 21. 6. 2003 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing automobilu P. v ceně 266.400,- Kč, za který se žalovaný zavázal platit po dobu 48 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách 9.312,- Kč a jednorázový „ poplatek za prověření “ ve výši 2.300,- Kč, „ zálohu na splátky “ ve výši 66.600,- Kč a za odprodej předmětu částku 1.000,- Kč. Dle čl. VI odst. 3 Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s. verze 2/2003 (dále též jen „ Podmínky “) byl uživatel (žalovaný) povinen platit všechny splátky dle splátkového kalendáře, který je nedílnou součástí leasingové smlouvy, a to i v případě existence vad, poškození, zničení nebo odcizení předmětu leasingu, po dobu oprav a řízení o uplatňování práv z odpovědnosti za vady, po dobu řízení o právních vadách, a to až do řádného nebo předčasného ukončení leasingové smlouvy žalobkyní. Dle čl. VIII odst. 3 nese leasingový nájemce zcela riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení a předčasného opotřebení předmětu leasingu, a to zcela bez ohledu na své zavinění. Rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody nebo skutečnými náklady na opravu hradí vždy leasingový nájemce, a to v případě, že bude škoda nebo skutečné náklady vyšší než pojistné plnění.
Dne 3. 8. 2003 došlo k odcizení předmětu leasingu (shora specifikovaného automobilu P.).
Žalobkyně se v řízení domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky v celkové výši 151.109,55 Kč s přísl., představující rozdíl mezi nároky plynoucími z leasingové smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným po odcizení automobilu jako předmětu leasingu a pojistným plněním obdrženým od pojišťovny v důsledku odcizení předmětu leasingu v celkové výši 142.469,- Kč.
Pokud žalovaný namítal, že rozsudkem odvolacího soudu mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku, která již byla žalobkyni vyplacena pojišťovnou na základě pojistného plnění, a v tomto spatřoval rozpor s dobrými mravy, je k tomu nutno uvést, že dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně tuto problematiku řešil (a neshledává důvod se od tohoto závěru odchýlit) a dovodil, že bylo-li v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, sjednáno, že leasingový nájemce je povinen platit všechny splátky dle splátkového kalendáře i v případě odcizení předmětu leasingu, je nájemce bez ohledu na plnění pojišťovny povinen dosud nezaplacené leasingové splátky uhradit, a to po odpočtu pojistného plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2297/98), přičemž s ohledem na tento závěr neshledává dovolací soud jednání žalobkyně, jež se u soudu domáhá svých práv, a předmětnou leasingovou smlouvu ani v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občan. zák. a §265 obchod. zák.
Dovolací soud setrvává na svých závěrech, že v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné, nejsou ustanovení smlouvy o finančním leasingu, podle kterých má klient po předčasném ukončení původní smlouvy povinnost vrátit předmět leasingu a současně povinnost doplatit všechny leasingové splátky, uvedené ve smlouvě.
Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od shora uvedených právních názorů dovolacího soudu, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolací soud je názoru, že při aplikaci ust. §262 odst. 1 obchod. zák., dle kterého si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem, a jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná, je třeba vždy vzít v úvahu konkrétní práva a povinnosti leasingového nájemce vymezená v leasingové smlouvě, z nichž zneužití vlastnického práva žalobkyně na úkor žalovaného dovodit nelze. Je třeba zdůraznit, že dovolatel toliko v obecné rovině při citaci ustanovení §262 odst. 1 věty druhé obchod. zák. a „ nařízení Rady ES č. 93/13 “, ježto byla (správně směrnice Rady ES č. 93/13/EHS) převzata do právního řádu České republiky zákonem č. 367/2000 Sb., jímž byla do občanského zákoníku doplněna ust. §§52 až 65 o spotřebitelských smlouvách, tvrdí, že předmětná leasingová smlouva koncipuje „ jasnou “ nerovnováhu v právech a povinnostech žalobkyně jako podnikatelky a žalovaného jako nepodnikatele a vede ke zhoršení právního postavení žalovaného jako účastníka smlouvy, aniž by uvedl, v čem konkrétně spatřuje zhoršení jeho právního postavení dle předmětné leasingové smlouvy. Jedinou, v této souvislosti konkretizovanou a v dovolání uplatněnou námitkou ohledně neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení žalované částky z důvodu, že již byla žalobkyni vyplacena pojišťovnou na základě pojistného plnění, se již shora dovolací soud zabýval a vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou.
Dovolatel dále v dovolání poukázal na vadnost výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu.
K tomu je však nutné uvést, že rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2006, č. j. 53 C 199/2005-74, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122.502,55 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl a ve zbytku, pokud směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 29/2007-110, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2006, č. j. 53 C 199/2005-74, v odst. I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.607,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a proti výroku o náhradě nákladů řízení, jej dle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věty prvé a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu