ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4435.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4435/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , Územní pracoviště České Budějovice , Prokešova 5, 371 03 České Budějovice, proti žalované ZOS Březová, s. r. o. , se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, PSČ 390 01, IČ 25171704, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 95/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2006, č. j. 22 Co 1313/2006-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 2 C 95/2005-71, určil, že vlastníkem budovy č. p. 65 v obci Rožmberk nad Vltavou stojící na st. parcele č. 93 určené jako objekt bydlení, dále st. parcely č. 93 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku par. č. 60/1 – ostatní plocha, pozemku par. č. 1178/3 – ostatní plocha, vše zapsané na LV č. 45 pro kat. území a obec Rožmberk na Vltavou u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov, je Česká republika, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 13. 10. 2004, kterou uzavřel likvidátor Fondu dětí a mládeže v likvidaci jako prodávající se žalovanou jako kupujícím, je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s článkem I bodem 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb., a proto určil vlastníkem předmětných nemovitostí Českou republiku.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 22 Co 1313/2006-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a plně na ně odkázal. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je u žalobkyně dán. Podle článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. ve znění zákona č. 428/2003 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže, měl likvidátor postupovat při vypořádání majetku České republiky a práv a závazků existujících ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona tak, že ta část majetku, se kterou přísluší Fondu dětí a mládeže hospodařit a jež přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písm. b, c), d) nebo e) cit. ustanovení, se bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popř. na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004, jehož podmínky stanoví usnesení vlády. Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písm. c) cit. bodu – tedy úplatná forma převodu na základě veřejné soutěže – obdobně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že bez ohledu na to, zda byly sporné nemovitosti navrženy Poslanecké sněmovně ke schválení pro bezúplatný převod či nikoli, byl likvidátor oprávněn nemovitosti nabízet k prodeji formou veřejné soutěže až poté, co rozhodne Poslanecká sněmovna. Jelikož likvidátor učinil nabídku úplatného prodeje před tímto rozhodnutím a v době před tímto rozhodnutím (13. 10. 2004 s právními účinky vkladu ke dni 15. 10. 2004) také uzavřel kupní smlouvu, byl takový postup v rozporu se zákonem.
Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalované dobrou vírou, jelikož v daném případě je rozhodující, že pravidla pro převod předmětného majetku byla explicitně stanovena zákonem č. 364/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a žalovaná mohla likvidátora kontrolovat podle těchto pravidel. Za nepřípadnou považoval odvolací soud i námitku, že zájem projevený o bezúplatný převod nemovitostí Domem dětí a mládeže nesplňoval podmínky tzv. kvalifikovaného zájmu, jelikož rozhodným pro posouzení celé věci je skutečnost, že nemovitosti nesměly být převedeny na třetí osobu v době rozhodování Poslanecké sněmovny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje právní otázku, zda dle čl. I bodu 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb. dochází ex lege k omezení dispozičního práva likvidátora Fondu dětí a mládeže se svěřenými nemovitostmi okamžikem, kdy je projeven jakýkoli zájem o jejich bezúplatný převod. Dovolatelka se domnívá, že otázka, zda bylo skutečně omezeno dispoziční právo likvidátora Fondu dětí a mládeže k předmětným nemovitostem v důsledku toho, že o jejich bezúplatný převod projevil zájem jiný zájemce, který však reálně nemohl předmětné nemovitosti získat, když jeho žádost byla vyřazena a Poslanecká sněmovna se jí vůbec nezabývala, je otázkou zásadního právního významu, jelikož tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena a soudy ji zjevně řeší odlišně.
Dovolatelka předně namítá vadu řízení spočívající v tom, že ani odvolací soud neprovedl dostatečnou kontrolu podmínek řízení, pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně a jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Žalobkyně svoji aktivní legitimaci odvozuje z článku I bodu 6 zákona o zrušení Fondu dětí a mládeže. Toto ustanovení však váže přechod práv a povinností z Fondu dětí a mládeže na žalobkyni na splnění určitých podmínek. Z formulace předmětného ustanovení vyplývá, že práva a povinnosti Fondu dětí a mládeže, včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, přecházejí dnem 1. 1. 2005 na Českou republiku, jejímž jménem má v těchto věcech jednat Ministerstvo financí, pouze za předpokladu, že Fond národního majetku nezanikl po skončení likvidace výmazem z obchodního rejstříku na návrh likvidátora do 31. prosince 2004. Soud však z vlastní iniciativy aktivní legitimaci dostatečně nepřezkoumal a tuto bez dalšího zdůvodnění apriorně presumoval. Teprve od vyřešení této otázky lze odvíjet řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně.
Dovolatelka je dále toho názoru, že zákon v konkrétní věci nezakazoval likvidátorovi Fondu dětí a mládeže převést předmětné nemovitosti na žalovanou a likvidátor postupoval správně jak z hlediska smyslu a účelu likvidace, tak i z hlediska zákona. Dovolatelka namítá, že pokud by byla o vlastnické právo připravena, vznikla by jí tím značná škoda (zaplacená kupní cena a úkony činěné k rekonstrukci předmětných nemovitostí).
Dovolatelka napadá skutkové zjištění odvolacího soudu, podle něhož byl přihlášený projekt Domu dětí a mládeže, se sídlem na Smetánce 1, Praha 2, schválen. Odvolací soud toho skutkové zjištění opakovaně pouze konstatuje, aniž by bylo zřejmé, jaké důvody ho k těmto skutkovým závěrům vedou. Dovolatelka namítá, že důvodem, pro který vláda nepředložila navržený bezúplatný převod na DDM Poslanecké sněmovně, je fakt, že přihlášku DDM neschválila výběrové komise. Proto nebylo žádného rozumného důvodu na rozhodnutí Poslanecké sněmovny vyčkávat. Dovolatelka tak namítá, že tím, že se soud nezabýval rozhodnutím výběrové komise, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo.
Dovolatelka dále namítá, že soudy opomněly zkoumat účel předmětného ustanovení [čl. I bodu 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb.], které dle dovolatelky dopadá pouze na ty bezúplatné převody, ke kterým může reálně dojít, čemuž napovídá i dikce čl. 3 písm. j) přílohy č. 1 usnesení vlády č. 98/2004. Jednalo se pouze o převod těch nemovitostí, u kterých výběrová komise schválila projekt podaný zájemcem a které byly následně vládou předloženy Poslanecké sněmovně ke schválení. Dovolatelka je toho názoru, že čekat na rozhodnutí Poslanecké sněmovny k majetku, jenž jí nebyl k rozhodování vůbec předložen, je zcela absurdní a příčí se nejen smyslu a účelu zákona o likvidaci Fondu dětí a mládeže, ale i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali majetek na základě řádné soutěže, za úplatu a v dobré víře.
Dovolatelka proto nesouhlasí s výkladem čl. I bod 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb., jak ho učinil odvolací soud, z něhož fakticky vyplývá, že odvolací soud předpokládá jiný režim dispozice pro nemovitosti, o které žádný subjekt neprojevil zájem, a pro nemovitosti, o které nějaký subjekt zájem projevil, ač k tomu nebyl oprávněn.
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů věc nejen chybně právně posoudily, ale na základě chybného právního názoru v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. bezdůvodně odmítly zjišťovat okolnosti rozhodné pro posouzení věci a provést žalobkyní nabízené důkazy, je rozsudek odvolacího soudu stižen též vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka na základě výše uvedeného navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že právní otázka předestřená dovolatelkou byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006) tak, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem, proto nejsou dány důvody pro připuštění dovolání. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správné, jelikož spočívá na správném posouzení věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Na základě zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, přešla dnem 1. července 2009 z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „Úřad“) příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle článku I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění zák. č. 428/2003 Sb. Úřad jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem 1. 7. 2009 za stát vykonává práva a plní povinnosti a závazky týkající se předmětného majetku, anebo s tímto majetkem související, je za stát účastníkem smluvních vztahů, které se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí, a vystupuje za stát před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány v řízeních, která se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí. Nejvyšší soud k uvedené nové právní úpravě přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví rozhodnutí, přičemž podáním ze dne 14. prosince 2009 požádal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o doručování na adresu územního pracoviště v Českých Budějovicích.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pouze pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka za otázku zásadního právního významu označuje výklad ustanovení čl. I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zák. č. 364/2000 Sb.“). Touto otázkou se již Nejvyšší soud zabýval v několika rozhodnutích, zejména v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2920/2008, v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2926/2008, a v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006. V nich dospěl k závěru, že úplatné převody majetku na základě veřejné soutěže mohly následovat až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém konkrétním majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku. Tvrzení žalované, že o předmětné nemovitosti neprojevil nikdo kvalifikovaný zájem, proto není v dané věci rozhodné. Argumentace žalované založená na neopodstatněnosti vyčkávání likvidátora s úplatným převodem majetku do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu neodpovídá výslovné dikci zákona. Předmětná ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními nelze totiž vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech.
Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, byly až do tohoto data úplatné převody předmětných nemovitostí blokovány pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva uzavřená se žalovanou dne 13. 10. 2004, tedy přede dnem 2. 11. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.), vlastnictví k předmětným nemovitostem tak nemohlo na žalovaného přejít a nadále zůstalo České republice, jak správně uzavřel odvolací soud.
Výklad rozhodných ustanovení provedl odvolací soud správně, a napadenému rozhodnutí proto nelze vytknout rozpor s hmotným právem. Rozhodnutí taktéž nemá po právní stránce ve věci samé zásadní význam, neboť dovolací soud již ve svých rozhodnutích předmětnou právní otázku vyřešil, a proto dovolací soud neshledal dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být výjimečně relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. K namítaným vadám řízení tedy nebylo možno přihlížet (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Stejně tak se dovolací soud nezabýval námitkami dovolatelky směřujícími proti nesprávným skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, ani při případném věcném přezkumu takového rozhodnutí, není Nejvyšší soud správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Navíc z hlediska právního posouzení věci jsou skutkové námitky dovolatelky irelevantní.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c), o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu