ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4617.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4617/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s.r.o., se sídlem v Praze 4, Chodov, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45, IČ 63997240, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády 22, o zaplacení 96 051,90 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 186 244,63 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 185/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 270/2008-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 270/2008-288, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2008, č.j. 47 Cm 185/2005-251, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 96 051,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 3,5% ročně od 28.11.2002 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 186 244,63 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 20.9.2001 uzavřena leasingová smlouva podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen “obch. zák.“), jejíž část byla vymezena podmínkami podle §273 obch. zák., tj. Všeobecnými podmínkami finančního leasingu společnosti Daimler Chrysler Services Bohemia s.r.o. (dále jen „VSP“). V čl. 13.1. VSP byla pro případ předčasného ukončení smlouvy stanovena povinnost nájemce (žalovaného) okamžitě vydat na své náklady pronajímateli (žalobkyni) předmět leasingu (automobil), dojde-li k jeho zničení. Žalovaný dne 9.10.2001 s automobilem havaroval avšak k vydání zničeného vozidla žalobkyni došlo až v září 2002. Oba soudy konstatovaly, že z uvedeného důvodu došlo podle čl. 12.3. VSP k předčasnému zániku leasingové smlouvy dne 24.1.2002 a podle čl. 13.1.2. VSP je žalovaný povinen uhradit splatné a dosud neuhrazené konečné leasingové splátky, pojistné a všechny další smluvní závazky, smluvní pokuty a další poplatky, přičemž tyto závazky žalovaného jako nájemce měly být sníženy o platby přijatých pojistných plnění a o výtěžek prodeje předmětu leasingu.
Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že výše pojistného plnění byla stanovena pojišťovnou na 335 250 Kč a vrak automobilu byl prodán za 50 000 Kč. S výší pojistného plnění a cenou, za níž byl vrak prodán, žalovaný nesouhlasil a namítal, že jednání žalobkyně s pojišťovnou postrádalo dostatek péče, což mělo vliv na konečné vypořádání účastníků. Odvolací soud při posouzení této námitky poukázal na čl. 8.11. VSP, podle něhož žalobkyně postoupila žalovanému právo uplatnit nároky z pojistných smluv v případě pojistných událostí. Z tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že žalovaný mohl sám u pojišťovny uplatnit veškeré námitky ohledně vypořádání z pojistné smlouvy, a pokud tak neučinil, nemůže se dovolávat jakéhokoliv pochybení ve vztahu k žalobkyni, která naopak pojišťovnu o vysvětlení požádala. Pokud pojišťovna sdělila, že na vypořádání pojistné události mělo vliv, že kupní cena předmětu leasingu sjednaná mezi účastníky byla přeceněna, bylo podle odvolacího soudu na žalovaném, aby vznesl k tomuto závěru pojišťovny námitku a vedl o tom s pojišťovnou další jednání. Ze skutkových zjištění vyšlo najevo, že žalovaný skutečně s pojišťovnou jednal, a to ohledně odkupu vraku. Žalovanému byla pojišťovnou učiněna nabídka k odkupu vraku auta za cenu kolem 180 000 Kč, ale žalovaný tuto nabídku odmítl a navrhl kupní cenu ve výši 50 000 Kč. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalovaný nesplnil svoji povinnost podle čl. 13.1. VSP - povinnost nájemce okamžitě vydat na své náklady pronajímateli předmět leasingu, dojde-li k jeho zničení, přičemž k předání vraku vozidla došlo až koncem září 2002. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přičítat k tíži snížení ceny vraku, došlo-li k jejímu snížení v důsledku chování žalovaného, který vozidlo neoprávněně zadržoval a svým jednáním vzniklou situaci zapříčinil. Odvolací soud poukázal rovněž na skutečnost, že žalobkyně prodala auto za cenu, jejíž výši nabízel při jednání s pojišťovnou sám žalovaný. Navíc žalovaný neprokázal, že by bylo možno vrak prodat za vyšší cenu.
S ohledem na uvedená skutková zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že konečné vyrovnání účastníků bylo učiněno v souladu s předmětnou leasingovou smlouvou, proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a to i včetně rozhodnutí o výši smluvní pokuty, která byla vyčíslena v souladu s čl. 6.5. VSP.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že by zapříčinil snížení ceny vraku vozidla zadržováním vraku. Namítá, že byl po havárii se zaměstnanci žalobkyně v kontaktu a pokud by byl vyzván k předání předmětu leasingu, učinil by tak. Dále namítá, že žalobkyně řádně nechránila jeho zájmy, nevyužila-li službu, kterou poskytuje pojišťovna svým zákazníkům spočívající v nabídce odkupu havarovaného vozidla za zbytkovou cenu, jak ji pojišťovna stanovila. Podle dovolatele bylo na žalobkyni, aby se domáhala na pojišťovně doplacení pojistného plnění jako rozdílu mezi skutečně vzniklou škodou a zůstatkovou hodnotou vraku, jehož hodnota byla znalci vyčíslena v rozmezí 56 000 Kč a 76 000 Kč. Dovolatel má za to, že nebyl oprávněn se domáhat svých práv vůči pojišťovně, jak nesprávně dovodil odvolací soud z čl. 8.11. VSP. Poukazuje přitom na podrobnější úpravu v leasingové smlouvě oproti VSP, kdy v souladu s uvedeným čl. 8.11. VSP mu v potvrzení ze dne 5.10.2001 o uzavření smlouvy o havarijním pojištění k leasingové smlouvě byla udělena plná moc k jednání s pojišťovnou pouze po dobu leasingu.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda byl i po skončení leasingové smlouvy oprávněn jednat za žalobkyni u předmětné pojišťovny.
Má za to, že nečinnost a liknavost žalobkyně vůči pojišťovně, založená na tom, že spoléhala na povinnost leasingového nájemce vyplývající z čl. 9.6. VSP, tj. na povinnost nájemce uhradit rozdíl mezi vzniklou škodou a pojistným plněním, nemůže jít k jeho tíži. Pokud tak žalobkyně činila, dovolatel se domnívá, že bylo třeba jednání žalobkyně hodnotit soudem jako jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho zamítnutí, neboť závěr odvolacího soudu s ohledem na skutková zjištění v dané věci a obsah leasingové smlouvy včetně VSP považuje za správný. Připomíná, že podle čl. 8.11. VSP bylo na žalovaném, aby jednal s pojišťovnou, a pokud s pojišťovnou jednala i žalobkyně, jednala v zájmu hájení zájmů žalovaného se snahou chránit žalovaného. Naopak žalovaný nevynaložil potřebné úsilí, aby zabránil znehodnocení předmětu leasingu, jak správně dovodil odvolací soud, když sám žalovaný znemožnil prodej předmětu leasingu za vyšší cenu, pokud v rozporu s leasingovou smlouvou havarované vozidlo okamžitě po havárii žalobkyni nevydal.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (15.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nebyl ve zrušovacích usneseních odvolacího soudu, kterými byla dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena, zavázán právním názorem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, pokud neaplikoval §265 obch. zák., upravující následky jednání subjektu, který jedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podle dovolatele soudy měly v posuzovaném případě odepřít žalobkyni výkon práva na zaplacení vymáhané částky, neboť žalobkyně podle jeho názoru jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku při vypořádání práv účastníků z důvodu předčasného ukončení leasingu z důvodu havárie vozidla, které mělo následně pouze hodnotu vraku. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyně svým jednání s pojišťovnou v rozporu s péčí řádného hospodáře zapříčinila snížení vyplaceného pojistného plnění a zavinila prodej vozidla za nízkou cenu.
Ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá, že podle čl. 8.11. VSP žalobkyně postoupila žalovanému právo uplatnit nároky z pojistných smluv v případě pojistných událostí. Nevyplývá z nich však, že by leasingová smlouva oproti VSP upravila uvedené právo žalovaného podrobněji či jinak, jak dovolatel namítá s odkazem na potvrzení ze dne 5.10.2001 o uzavření smlouvy o havarijním pojištění k leasingové smlouvě. Z uvedeného potvrzení soud prvního stupně učinil pouze zjištění, že k předmětu leasingu bylo sjednáno havarijní pojištění se smluveným rozsahem spoluúčasti ve výši 10%, min. 10 000 Kč a že měsíční splátka pojistného byla stanovena na 3 344 Kč (viz str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že na vyčíslení pojistného plnění mělo podle vyjádření pojišťovny vliv i přecenění kupní ceny předmětu leasingu, kterou si žalovaný s prodávajícím sjednal. K námitce pojišťovny, že došlo k přecenění kupní ceny a že tato námitka je neoprávněná, neuplatnil žalovaný žádný argument, jehož by se žalobkyně měla u pojišťovny dovolat.
Skutkové tvrzení žalovaného, že pokud by byl vyzván k vydání havarovaného vraku vozidla, že by tak učinil, je pro posouzení věci nerozhodné, pokud ze zjištěného obsahu VSP vyplývá, že žalovaný jako leasingový nájemce byl podle čl. 13.1. VSP povinen okamžitě vydat na své náklady pronajímateli (žalobkyni) předmět leasingu, došlo-li k jeho zničení. Dne 9.10.2001 došlo ke zničení předmětu leasingu, zatímco vozidlo bylo žalovaným vydáno žalobkyni až v září 2002.
Z uvedených skutkových zjištění soudů, která nelze, jak výše uvedeno, v dovolacím řízení přezkoumávat, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, ustanovením §265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ze skutkových zjištění správně odvolací soud nedovodil, že by žalobkyně svým jednáním s pojišťovnou a při následném prodeji havarovaného vozidla třetí osobě porušila zásadu poctivého obchodního styku.
Jestliže dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda byl i po skončení leasingové smlouvy oprávněn jednat za žalobkyni u předmětné pojišťovny, je třeba konstatovat, že dovolatel tuto otázku staví na tvrzení, že v potvrzení ze dne 5.10.2001 o uzavření smlouvy o havarijním pojištění k leasingové smlouvě mu měla být udělena plná moc k jednání s pojišťovnou pouze po dobu leasingu. K takovému skutkovému zjištění však soudy nedospěly. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že v čl. 8.11. VSP žalobkyně postoupila žalovanému právo uplatnit nároky z pojistných smluv v případě pojistných událostí. Otázka zásadního právního významu je tedy odvolatelem kladena na základě jeho vlastních skutkových zjištění, k nimž však soudy nedospěly a na nichž své právní posouzení nezaložily. Jak výše uvedeno, předpokladem pro řešení právní otázky je, že tato otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že šlo o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalovaného přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 23. června 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu