ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4666.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4666/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně MÖBEL plus GmbH, se sídlem 4901 Ottnang, Grub 8, Rakouská republika, FN 237687, zastoupené Dr. Martinou Jankovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalovanému P. P. zastoupenému JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Vašátkova 1012, o zaplacení částky 10 695,40 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 12/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 123/2008-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Martiny Jankovské, advokátky, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 27. dubna 2007, č. j. 4 Cm 12/2007-33, uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 10 695,40 EUR s úroky z prodlení uvedenými ve výroku tohoto rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyzval podle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného usnesením ze dne 16. února 2007, č. j. 4 Cm 12/2007-26, doručeným žalovanému dne 20. 3. 2007 do vlastních rukou, aby se ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy písemně vyjádřil k žalobě. Současně byl poučen dle §153a o. s. ř. Žalovaný dne 13. 4. 2007 doručil soudu vyjádření, v němž uvedl, že žádá o poskytnutí lhůty 30 dní ke shromáždění důkazů v jeho prospěch. Dále uvedl, že uplatněný nárok v žalobě v celém rozsahu zamítá.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný, ač k tomu byl řádně vyzván, neuvedl ve svém vyjádření rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření nepřipojil listinné důkazy, jichž se dovolává, ani neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud proto na věc pohlížel, jako by se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu nevyjádřil a nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu k tomu brání. Proto měl v souladu s §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uznává, a uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 123/2008-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně řádně poučil žalovaného podle §114b odst. 1 o. s. ř. Obsah vyjádření žalovaného doručeného soudu dne 13. 4. 2007 neodpovídá požadavkům zákona, dokonce jej nelze chápat ani jako požadavek na prodloužení soudem poskytnuté třicetidenní lhůty. Žalovaný ve vyjádření neuvedl, jaký závažný důvod mu brání v podání řádného vyjádření, přičemž za takový závažný důvod nelze považovat údaj o budoucím shromažďování důkazů ve prospěch žalovaného. Soud nemá povinnost 30 denní lhůtu stanovenou v usnesení prodlužovat. Proto za dané situace postupoval soud prvního stupně správně, pokud vyšel z fikce uznání, jež nastala dne 18. 4. 2007, a rozhodl rozsudkem pro uznání. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která spočívá na nesprávném právním posouzení.
Soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. a odmítly se zabývat tím, zda nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky vůbec vznikl či nikoli. Dovolatel namítá, že nemohly být naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, protože žalovaný od samého počátku nikdy neuznal oprávněnost nároku žalobkyně a v důsledku postupu soudů neměl možnost předložit důkazy o tom, že nárok na zaplacení žalované částky není z hlediska hmotného práva ničím doložen. Dovolatel se domnívá, že by soud měl vždy přezkoumávat oprávněnost nároku žalobkyně, která nese důkazní břemeno, avšak nesprávným použitím výkladu ustanovení §153a o. s. ř. jí bylo umožněno z formálních důvodů dosáhnout nároků, které by v souvislosti s důkazním břemenem asi neprokázala.
Dovolatel dále namítá, že ačkoli požádal o další lhůtu 30 dnů pro shromáždění důkazů, soud nevyčkal uplynutí této lhůty a bez nařízení jednání vydal rozsudek pro uznání. Z toho důvodu nebyla splněna právní fikce podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a odvolací soud nemohl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a je toho názoru, že v daném řízení byly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání. Současně uvedla, že žalovaný po vydání rozsudku odvolacího soudu začal svůj dluh plnit.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobce proti odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud odvolací soud dovodil, že byly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož žalovaný byl řádně vyzván podle §114b o. s. ř. usnesením ze dne 16. února 2007, č. j. 4 Cm 12/2007-26, a jeho vyjádření doručené soudu dne 13. 4. 2007 nelze považovat za řádné vyjádření v souladu s obsahem citovaného usnesení, není jeho závěr v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §153a odst. o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, uznal.
Za nárok, který žalovaný uznal, lze považovat takový nárok uplatněný v žalobě, pokud jsou splněny následující podmínky stanovené v §114b o. s. ř.: žalovaný je soudem vyzván podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a aby k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, ve lhůtě nejméně 30dní od doručení usnesení žalovanému, a žalovaný se bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Pokud žalovanému k podání vyjádření odpovídajícímu požadavkům obsaženým v citovaném usnesení bránily vážné důvody, je nutné, aby žalovaný tyto důvody soudu v třicetidenní lhůtě sdělil. Pokud to neučiní, má to pro něj stejné následky jako kdyby písemné vyjádření bez vážného důvodu vůbec nepodal. V závislosti na situaci může soud lhůtu pro podání vyjádření prodloužit. Žaloba byla žalovanému doručena dne 5. 2. 2007, do 18. 4. 2007, kdy nastala fikce uznání, měl žalovaný dostatek času na přípravu své procesní obrany. Za vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. proto nelze považovat dále ničím neodůvodněné sdělení žalovaného, v němž žádá o poskytnutí další třicetidenní lhůty za účelem shromažďování důkazů ve svůj prospěch.
Námitce dovolatele, že soud by měl vždy přezkoumávat oprávněnost nároku žalobkyně, která nese důkazní břemeno, nelze přisvědčit. Povinnost tvrdit pro řízení všechny rozhodné skutečnosti mají všichni účastníci řízení, tedy i žalovaný, který je i ve fázi přípravy jednání zavázán vyjádřit se ve věci a postupovat v souladu s výzvami soudu, včetně povinnosti reagovat na kvalifikovanou výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. Pokud je žalovaný v této fázi řízení nečinný a nereaguje na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. a pokud žaloba obsahuje všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok, učiní soud závěr o skutkovém stavu věci jen na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a tento skutkový stav soud právně posoudí. Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř., a soud tak, aniž by zkoumal argumenty protistrany, přezkoumává oprávněnost žalovaného nároku pouze na základě žalobních tvrzení a důkazů. Tak učinil soud i v tomto případě, dospěl k závěru, že žaloba je opodstatněná a rozsudkem pro uznání žalobě vyhověl.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a nejsou dány ani ostatní důvody přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. upravené v §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu