ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4871.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4871/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně HORA HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 53, IČ: 639 11 191, zast. JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalovaným 1) M. D. , a 2) R.D ., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 152/2007, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2008, č. j. 19 Co 1317/2008-49, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 7. 2008, č. j. 19 Co 1317/2008-49, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též „ soud prvního stupně “) ze dne 30. 4. 2008, č. j. 17 C 152/2007-36, jenž se prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci, řízení zastavil, rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.600,- Kč žalobkyni; odvolací soud dále rozhod o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se po žalovaných domáhala žalobou ze dne 3. 12. 2007 zaplacení částky 90.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaný 1) převzal částku 90.000,- Kč a přislíbil provedení díla. K uzavření smlouvy o dílo ani k provedení díla přes výzvy žalobkyně nedošlo. Dále uvedl, že soud prvního stupně se správně po námitce žalovaného 1) o nedostatku pravomoci soudu zkoumal svou mezinárodní příslušnost dle čl. 2 odst. 1, 24 a 26 nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Žalobkyně v žalobě uvedla místo bydliště žalovaného 1) adresuČ.h B.. Z šetření soudního vykonavatele soudu prvního stupně, ze zprávy Policie ČR, Inspektorátu cizinecké Policie, České Budějovice, bylo zjištěno, že žalovaný 1) měl v České republice od 17. 12. 2007 přechodný pobyt na území ČR, a to za účelem turistiky a tranzitu a na žalobkyní označené adrese se nezdržoval, když trvalé bydliště měl ve Spišské Staré Vsi, 1. S. r.. Protože žalobkyně neprokázala, že žalovaný 1) měl bydliště na území ČR, odvolací soud dovodil, že není dána jeho mezinárodní příslušnost. Nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) je neodstranitelnou podmínkou řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., a proto bylo rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 26. 9. 2008 napadla žalobkyně usnesení odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že soudy nesprávně aplikovaly ust. čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v rozhodném znění (dále též jen „ Nařízení “), dle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu může být v jiném členském státě žalovaná, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy u soudu místa, kde závazek , o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž místem splnění závazku v případě poskytování služeb je místo na území členského tátu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Dále v dovolání namítala, že sice v žalobě uvedla, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo. Z formulace „ žalovaný přislíbil provedení díla prostřednictvím žalované a v této souvislosti převzal od žalobce částku 90.000,- Kč “ však dle jejího názoru vyplývá, že k uzavření této smlouvy „ jednoznačně “ došlo. Konstatuje, že v případě neuzavření smlouvy by žalovanému 1) nevyplatil částku ve výši 90.000,- Kč. Soudům obou stupňů vytkla, že ji nevyzvali k uvedení skutkových tvrzení ohledně existence a obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky. Dále dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že žalovaný 1) má na území České republiky bydliště, aniž by toto své tvrzení jakýmkoli způsobem blíže odůvodnila.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci odvolací soud dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Dovolání žalobkyně je dle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle ust. §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Při určení příslušnosti a pravomoci českých soudů je nutno vyjít z nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které se poté, co se Česká republika stala členem Evropského společenství (smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii byla podepsána dne 16. dubna 2003 a vstoupila v platnost dne 1. května 2004), stalo v České republice přímo použitelným právním předpisem.
V souzené věci žalobkyně v dovolání namítla, že „ v žalobě zcela okrajově a bez bližšího odůvodnění uvedl(a), že k uzavření smlouvy nedošlo, z obsahu žaloby vyplývá, že mezi účastníky řízení (…) k uzavření smlouvy ohledně provedení díla ve prospěch žalobce a na území České republiky došlo.“
V žalobě ze dne 3. 12. 2007 vylíčila žalobkyně skutkový základ sporu tak, že požádala žalovaného 1) o provedení díla, spočívajícího zejména ve zhotovení trámové konstrukce, jejího uchycení na sloupech a pokrytí střechy dřevěným šindelem bez izolační fólie v objektu areálu K.u L.. Žalovaný 1) měl dle žalobního tvrzení dovolatelky přislíbit provedení díla prostřednictvím žalované a v této souvislosti převzal od žalobkyně částku 90.000,- Kč s tím, že „ k uzavření smlouvy o dílo ani k provedení díla požadovaného žalobcem však nikdy nedošlo, a to ani ze strany žalovaného 1, ani ze strany žalovaného 2 “.
Dle §79 odst. 1 o. s. ř. odst. 1 o. s. ř. musí návrh, jímž se řízení zahajuje a jenž - týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným tak, jak je tomu v souzené věci - se nazývá žalobou, kromě řady dalších náležitostí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z uvedeného je zřejmé, že skutková tvrzení obsažená v žalobě (přičemž do dovolání žalobkyně nikdy netvrdila opak, tzn. že k uzavření smlouvy došlo) jednoznačně svědčí o tom, že žalobkyně svou žalobu postavila na závěru, že k uzavření smlouvy a k provedení díla požadovaného žalobkyní nikdy nedošlo, a proto nelze aplikovat na danou věc ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, které lze použít toliko v případě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. K tomu je nutno uvést, že tvrzení poprvé obsažené v dovolání o tom, že smlouva mezi účastníky uzavřena byla, je nutné odmítnout jako nepřípustnou novotu, neboť – jak shora uvedeno – nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti. Pro úplnost je vhodné uvést, že účelovost tohoto tvrzení s cílem založit mezinárodní příslušnost (jurisdiction, compétence) - (pravomoc) soudu je vzhledem k výše citované formulaci, uvedené v žalobě, jež byla sepsána týmž advokátem, jenž v dovolání s cílem založit pravomoc tuzemského soudu k rozhodnutí věci dle čl. 5 odst. 1 Nařízení tvrdí opak a poukazuje na to, že v žalobě je obsaženo tvrzení o uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky, zcela zřejmá, avšak neodpovídá to vylíčení skutkového stavu obsaženého v žalobě a žalobkyně v nalézacím a odvolacím řízení svá skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy nezměnila. Proto není důvodná ani námitka, že žalobkyně měla být vyzvána, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy o dílo mezi ní a žalovaným 1), pokud sama žalobkyně v žalobě jednoznačně uvedla, že „ k uzavření smlouvy o dílo ani k provedení díla požadovaného žalobcem však nikdy nedošlo“.
Námitku žalobkyně, jež v dovolání vyjádřila nesouhlas se závěry soudů obou stupňů o absenci bydliště žalovaného 1) v České republice, nebylo možné přezkoumat, neboť v dovolání žalobkyně toliko tvrdí, že žalovaný 1) na území ČR bydliště má, aniž by toto svoje tvrzení jakkoli odůvodnila.
Protože se závěr odvolacího soudu o tom, že v souzené věci není dána pravomoc českých soudů, dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání není důvodné, a proto rozhodl tak, že dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že procesně neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalovaným 1) a 2) podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu