ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4924.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4924/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně INTERTOUR, spol. s r.o., se sídlem v Kutné Hoře, Husova 143, PSČ 284 01, IČ 46348522, proti žalované MONUMENTAL TRUST BOHEMIA, s.r.o., se sídlem ve Slavětíně, Sokolská 207, okres Louny, PSČ 439 09, IČ 25698672, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Josefov, Pařížská 204/21, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 11 Cmo 29/2009-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v uvedené věci domáhá zaplacení uplatněné částky jako smluvní pokuty za nesplnění smluvního závazku žalované uzavřít s žalobkyní ve sjednaném termínu kupní smlouvu o prodeji nemovitosti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 11 Cmo 29/2009-193, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 50 Cm 24/2005-106, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč s 10% úrokem z prodlení z uvedené částky od 16. 5. 2000 do zaplacení a náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o oprávněnosti návrhu žalobkyně na zaplacení 1 200 000 Kč, včetně úroků z prodlení, jako smluvní pokuty za nesplnění smluvního závazku žalované uzavřít s žalobkyní ve sjednaném termínu kupní smlouvu o prodeji hradu Libá čp. 9, st. parc. 59, k.ú. 01 Libá o výměře 3 996 m2 , doložené LV č. 233, k.ú. Libá okr. Cheb na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 15. 9. 1999. Závazkový vztah mezi účastníky považovaly oba soudy za obchodně závazkový vztah dvou podnikatelů při podnikatelské činnosti, neboť z obchodního rejstříku vyplynulo, že oba účastníci podnikají s nemovitostmi. Smlouvu o budoucí kupní smlouvě tedy posuzovaly podle §289 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Při posouzení věci vyšly soudy ze zjištění, že se žalovaná v předmětné smlouvě zavázala realizovat koupi uvedené nemovitosti od žalobkyně za kupní cenu ve výši 12 000 000 Kč nejpozději do šesti měsíců ode podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, tj. do 15.3.2000, k čemuž však nedošlo. Ve smlouvě bylo dále v čl. IV. dohodnuto, že kupující (žalovaná) zaplatí prodávající (žalobkyni) smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny, nebude-li vlastní koupě realizovaná do dvou měsíců od skončení platnosti smlouvy.
Oba soudy neuznaly námitku žalované, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná pro neurčitost závazku žalované a neurčitost předmětu plnění. Odvolací soud s odkazem na judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002, pod označením 27/2002 - konstatoval, že smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obch. zák., i když se týká nemovitostí. Ve smyslu tohoto ustanovení ve znění ke dni uzavření smlouvy, které bylo podle §263 obch. zák. ustanovením kogentní povahy, byl předmět budoucího převodu podle odvolacího soudu vymezen dostatečně určitě, vyžadovalo-li uvedené ustanovení, aby předmět plnění ve smlouvě o smlouvě budoucí byl určen alespoň obecným způsobem.
Oba soudy za použití výkladu podle §266 odst. 1, 2 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dospěly k závěru, že závazek žalované uzavřít s žalobkyní ve sjednaném termínu – do 15.3.2000- kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, je určitý. Úmysl obou stran v tomto směru považovaly za nepochybný.
Ve smyslu uvedených výkladových pravidel vyložil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně i ujednání o smluvní pokutě. Dospěl k závěru, že v důsledku nesplnění smluvní povinnosti žalované uzavřít ve lhůtě do 15.3.2000 kupní smlouvu, je nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu čl. IV. smlouvy o smlouvě budoucí oprávněný.
Soudy rovněž neuznaly námitku žalované, že nárok žalobkyně je promlčen. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že smluvní pokuta se stala na základě platně uzavřené smlouvy splatnou dne 15.5.2000 ve smyslu čl. IV. smlouvy o smlouvě budoucí a žalovaná se dostala do prodlení s jejím zaplacením od 16.5.2000. Oba soudy dále konstatovaly, že dne 25.11.2004 žalovaná svůj závazek zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 200 000 Kč písemně uznala, a to dostatečně určitým způsobem ve smyslu §323 obch. zák. Uznání závazku mělo podle závěru odvolacího soudu za následek běh nové čtyřleté promlčecí doby ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnila dovolací důvod, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v neprovedení důkazů navržených žalovanou. Zároveň zpochybnila hodnocení provedených důkazů.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně. Má za to, že platnost smlouvy měla být posuzována podle §50a odst. 1 obč. zák. a soud měl dospět k závěru, že je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Domnívá se, že posuzovaná smlouva o smlouvě budoucí neobsahovala závazek účastníků uzavřít do dohodnuté doby příslušnou kupní smlouvu, jestliže bylo mezi účastníky v čl III. smlouvy pouze dohodnuto: „Kupující bude realizovat koupi nejpozději do 6 měsíců ode dne podpisu této smlouvy“. Za neurčité považuje dovolatelka též označení nemovitostí, které měly být předmětem kupní smlouvy, nebylo-li určeno, na kterém pozemku je předmětná budova čp. 9, katastrální území Libá, postavena.
Dovolatelka považuje za neurčitý a nesrozumitelný i závazek o smluvní pokutě uvedený v čl. IV. smlouvy o smlouvě budoucí, jestliže byl závazek formulován takto: „V případě, že kupující uvedený v této smlouvě nebude realizovat koupi nemovitosti uvedené v čl. I této smlouvy do 2 měsíců od skončení platnosti této smlouvy, je povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny.“ Namítá, že nikdy nemůže dojít ke skončení platnosti smlouvy, neboť smlouva je buď platná nebo neplatná, a to jednou provždy.
Vzhledem k tomu, že smluvní vztah měl být podle dovolatelky posouzen jako občanskoprávní vztah, bylo třeba podle občanského zákoníku posoudit i promlčení nároku. S ohledem na tříletou promlčecí dobu bylo dne 25.11.2004, kdy byla sepsána listina o uznání závazku, právo na zaplacení dluhu ve výši 1 200 000 Kč již promlčeno. Navíc dovolatelka uvádí, že nebyly splněny ani zákonné náležitosti pro uznání dluhu stanovené v §558 obč. zák.
Dovolatelka zpochybňuje i nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení, nebylo-li v řízení tvrzeno a prokazováno, že by žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění úhrady smluvní pokuty. Nesouhlasí ani s termínem, od kterého jsou úroky z prodlení s úhradou smluvní pokuty počítány.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí s odůvodněním, že oba soudy posoudily nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty správně.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (11.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Jestliže žalovaná v dovolání namítá, že v řízení nebyly provedeny důkazy jí navržené, čímž poukazuje na neúplnost dokazování, namítá tím, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Rovněž námitka k nesprávnému hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalované k nesprávnému právnímu posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 15. 9. 1999.
Ze skutkových zjištění vyplynulo - z obchodního rejstříku, že oba účastníci podnikají s nemovitostmi. Podle §261 odst. 1 obch. zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále opět jen “obch. zák.“) tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Odvolací soud tedy správně považoval závazkový vztah mezi účastníky za obchodně závazkový vztah dvou podnikatelů při podnikatelské činnosti.
Smlouva o smlouvě budoucí není podle obchodního zákoníku pojmenovanou smlouvu, ale jde o způsob uzavření smlouvy. Nelze proto aplikovat ust. §261 odst. 6 obch. zák., podle něhož smlouvy mezi osobami uvedenými v §261 odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. V daném případě se jedná o tzv. relativní obchod podle §261 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud tedy správně posoudil smlouvu o budoucí kupní smlouvě podle §289 a násl. obch. zák. Jeho závěr je v souladu i s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 4/2002, pod označením 27/2002, v němž bylo judikováno, že smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti).
Podle §289 odst. 1, 2 obch. zák. se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Smlouva vyžaduje písemnou formu.
Namítá-li dovolatelka, že ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla dostatečně určena převáděná nemovitost, je třeba poukázat na judikaturu, podle níž údaje specifikující blíže stavbu, zejména pokud jde o velikost stavby, druh materiálu, terénní a přípravné práce, apod., nejsou podle okolností případu nezbytným předpokladem určitosti smlouvy o uzavření budoucí smlouvy, je-li stavba identifikována alespoň takovým způsobem, aby byla nezaměnitelná s jinou stavbou. Tyto bližší údaje proto nemusí smlouva o uzavření budoucí smlouvy obsahovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, publik. na www.nsoud.cz ). V daném případě byla ve smyslu uvedeného právního názoru převáděná nemovitost specifikována dostatečně určitě, jestliže ve smlouvě o smlouvě budoucí byl předmět prodeje určen - hrad Libá čp. 9, st. parc. 59, k.ú. 01 Libá o výměře 3 996 m2 , doloženého LV č. 233, k.ú. Libá okr. Cheb.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně posoudil předmětný právní vztah účastníků jako obchodně závazkový vztah, nelze přisvědčit dovolatelce, že na uznání závazku a promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty bylo třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku. Podle obchodního zákoníku bylo třeba posoudit nejen platnost smlouvy o smlouvě budoucí, ale i zajištění závazku. Je třeba odkázat na §261 odst. 4 obch. zák., podle něhož se touto částí zákona řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců, jako je to v daném případě u relativního obchodu (§261 odst. 1 obch. zák.).
Odvolací soud správně aplikoval §323 odst. 1 obch. zák., podle něhož, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (první odstavec). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (druhý odstavec). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (třetí odstavec).
Výše uvedené ustanovení jako podmínku uznání závazku vyžaduje, aby se jednalo o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného dluhu) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004). V daném případě uznání závazku v listině ze dne 25.11.2004, jako jednostranný právní úkon žalované, splňovalo všechny náležitosti platně uznaného závazku, který byl dostatečně určitým způsobem specifikován, jak odvolací soud správně dovodil.
Podle §407 odst. 1 obch. zák. platí, že pokud dlužník uzná písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. V souladu s tímto ustanovením tedy odvolací soud správně posoudil i vznesenou námitku promlčení jako neoprávněnou.
Dovolací soud nepovažuje za oprávněnou rovněž námitku dovolatelky, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, jestliže byl závazek formulován takto: „V případě, že kupující uvedený v této smlouvě nebude realizovat koupi nemovitosti uvedené v čl. I této smlouvy, do 2 měsíců od skončení platnosti této smlouvy, je povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny.“ Uvedené ujednání o smluvní pokutě správně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyložil v souladu s §266 odst. 1 obch. zák. tak, že v důsledku nesplnění smluvní povinnosti žalované uzavřít ve lhůtě do 15. 3. 2000 kupní smlouvu, se smluvní pokuta stala splatnou dne 15. 5. 2000.
Zpochybňuje-li dovolatelka i nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení tím, že v řízení nebylo tvrzeno a prokazováno, že by žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění úhrady smluvní pokuty a nesouhlasí-li ani s termínem, od kterého jsou úroky z prodlení s úhradou smluvní pokuty počítány, je třeba připomenout, že strany si výslovně splatnost pro zaplacení smluvní pokuty sjednaly, a to na den 15. 5. 2000, proto nelze aplikovat §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož, není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Na daný případ je třeba aplikovat §340 odst. 1 obch. zák., podle něhož je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Odvolacímu soud tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže aplikoval §365 obch.zák., podle něhož je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Jestliže ze závěru soudu vyplývá, že splatnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 200 000 Kč nastala dne 15. 5. 2000 ve smyslu ujednání účastníků v čl. IV smlouvy, ocitla se žalovaná správně ve smyslu §365 obch. zák. v prodlení počínaje dne 16. 5. 2000.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud učinil závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej proto odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Soňa Šamalová, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, která vyjádření žalobkyně k dovolání žalované sepsala, v době rozhodování o dovolání již žalobkyni nezastupovala, neboť dne 15.10.2009 doručila soudu oznámení o ukončení zastoupení žalobkyně v dané věci, stanovení platebního místa podle §149 odst. 1 o. s. ř. se neuplatní a náhrada nákladů dovolacího řízení se platí přímo účastníkovi (žalobkyni).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu