ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5062.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5062/2007-369
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) No 11 S. A., se sídlem v L-1115 Luxembourg, 2. BOULEVARD KONRAD ADENAUER, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1. E. P. , 2. R. P., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Novákem, PhD., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, 3. P. G. , 4. A. S. , a 5. V. S. , o zaplacení částky 678 714,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 192/2002, o dovolání prvého žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, v rozsahu, ve kterém jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. května 2006, č. j. 5 C 192/2002-284, tak, že pokud se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1 až 5 zaplacení částky 105 578,40 Kč a 17,5 % úroku z prodlení z této částky od 1. 1. 1997 do zaplacení, se žaloba zamítá, se odmítá .
II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, ve vztahu mezi všemi účastníky zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 5 C 192/2002-284 (poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2004, č. j. 20 Co 314/2003-212, zrušil jeho rozsudek ze dne 12. března 2003, č. j. 5 C 192/2002-130, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 678 714,40 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III) a určil, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že prvý žalovaný a druhá žalovaná uzavřeli s právní předchůdkyní žalobkyně, Českou spořitelnou, a. s., dne 2. 5. 1990 smlouvu o půjčce a omezení převodu nemovitostí, na jejímž základě obdrželi celkovou částku 500 000 Kč, a to tak, že postupně předkládali České spořitelně, a. s., k proplácení různé faktury. Třetí, čtvrtý a pátý žalovaní převzali ručení za závazky prvého žalovaného a druhé žalované.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu podle §341 občanského zákoníku ve znění do novelizace provedené zákonem č. 506/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a dovodil z ní, že byla uzavřena s žalovanými 1 a 2 jako s občany, neboť byli ve smlouvě jako občané označeni, uvedeno jejich jméno, rodné číslo a bydliště a jako účel půjčky byl ve smlouvě uveden „dlouhodobý investiční úvěr“, přičemž ve smlouvě nebyla žádná zmínka, že půjčka je určena pro podnikání. K tomu uvedl, že pokud by žalovaní 1 a 2 chtěli získat finanční prostředky jako podnikatelé, zvolili by postup podle hospodářského zákoníku a uzavřeli by smlouvu o úvěru. Pokud žalovaní 1 a 2 tvrdili, že závazek ze smlouvy o půjčce přešel na veřejnou obchodní společnost, kterou posléze žalovaní 1 a 2 založili, pak k takovému tvrzení žalovaní 1 a 2 nedoložili žádné důkazy. Bez souhlasu věřitele se ovšem původní dlužník nemůže zprostit svého závazku, a pokud nebyla půjčka poskytnuta za účelem podnikání, nebyl takový přechod možný. Rejstříkový spis veřejné obchodní společnosti nebylo možné připojit, neboť byl při povodních v roce 2002 zničen. Soud prvního stupně neshledal podloženou ani námitku žalovaných 1 a 2, že půjčená částka nebyla poukázána jim, neboť na proplácených fakturách je uvedena veřejná obchodní společnost a nikoliv osoby žalovaných, neboť jedinými společníky veřejné obchodní společnosti byli žalovaní 1 a 2 a půjčka byla čerpána vždy na žádost některého z nich na základě konkrétního příkazu opatřeného jejich podpisem k úhradě té které faktury. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanými. Vycházel z toho, že tříletá promlčecí doba začala běžet dnem, kdy byla žalovaným doručena výpověď smlouvy o půjčce, protože tímto okamžikem se stal splatným celý dluh. Podle doručenky byla výpověď doručena dne 16. 4. 1995 a žaloba byla podána dne 28. 1. 1997. Žaloba tak byla podána včas. Soud prvního stupně shrnul, že první žalovaný a druhá žalovaná odpovídají z titulu dlužníků podle §657 a násl. obč. zák., další žalovaní jako ručitelé podle §546 a násl. obč. zák.
K odvolání prvých dvou žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že pokud se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1 až 5 zaplacení částky 105 578,40 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, žaloba se zamítá, v dalším se ve výrocích I a IV potvrzuje s tím, že žalovaní 1 a 2 jsou povinni plnit společně a nerozdílně a žalovaní 3 až 5 jsou povinni plnit společně a nerozdílně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu bez ohledu na to, že na straně účastníků nejde o nerozlučné společenství. Postupoval tak s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi, podle které je u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu (vrácení dluhu z půjčky), za který však odpovídají žalovaní 1 a 2 jako dlužníci a žalovaní 3, 4 a 5 jako ručitelé (tj. jejich závazek je akcesorický a subsidiární ve vztahu k závazku dlužníků), k odvolání jen některého ze žalovaných podaného do věci samé předmětem přezkumné činnosti soudu rozsudek v celém rozsahu.
Vzhledem k tomu, že žalovaní 1 a 2 přes poučení soudem nenavrhli žádné relevantní důkazy prokazující přechod závazku na další společnost, vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že z hlediska právního posouzení odpovědnosti žalovaných za vrácení dluhu z titulu poskytnuté půjčky bylo samo o sobě nerozhodné, zda žalovaní 1 a 2 získali půjčku jako podnikatelé - fyzické osoby nebo jako občané, protože v obou případech je dána jejich odpovědnost za vrácení dluhu z této půjčky.
K namítanému přechodu závazků podle názoru odvolacího soudu dojít mohlo, a to smlouvou o vkladu společníka uzavřenou při zakládání společnosti nebo vstupu do právnické osoby postupem podle §59 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ten stanoví, že jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku. Podle §476 odst. 2 obch. zák. vyžaduje smlouva o prodeji podniku písemnou formu. Podle §477 odst. 1 až 4 obch. zák. přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje; přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek a k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Žalovaní 1 a 2 však přechod závazku neprokázali a navíc svým tvrzením, že smlouvu o převodu závazku v písemné formě neuzavřeli a taková smlouva neexistuje, sami možnost prokázání přechodu vyvrátili. Ani v případě prokázání přechodu závazku uvedeným způsobem by se však žalovaní 1 a 2 nezprostili své odpovědnosti za úhradu dluhu, odpovídali by totiž podle §477 odst. 3 obch. zák. jako ručitelé. Pokud žalovaní 1 a 2 tvrdili, že k přechodu závazku došlo postupem podle §531 obč. zák., tedy v důsledku převzetí dluhu, ani tato možnost nepřichází podle závěru odvolacího soudu v úvahu, protože i smlouva o převzetí dluhu vyžaduje podle §531 odst. 3 obč. zák. písemnou formu. Ohledně další námitky žalovaných 1 a 2, zpochybňující zejména poskytnutí finančních prostředků na základě uzavřené smlouvy tím, že zčásti z nich byly přímo propláceny faktury právnické osobě, kterou žalovaní založili, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že se jednalo o způsob čerpání půjčky na základě příkazu žalovaných.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal částečně důvodnou námitku promlčení nároku uplatněnou žalovanými 1 a 2. Podle §101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle §103 obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§565 obč. zák.), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky. V projednávané věci z bodu 8 smlouvy o půjčce vyplývá právo věřitele požadovat splacení celého dluhu před uplynutím sjednané lhůty splatnosti v případě nesplnění některé ze splátek (tzv. ztráta výhody splátek odpovídající §80 obč. zák. ve znění platném v době uzavření smlouvy, nyní §565 obč. zák. v platném znění), ode dne splatnosti nesplněné splátky. Předpokladem nároku na zaplacení celého dluhu před jeho splatností bylo proto neuhrazení byť jen jediné splátky a nikoliv výpověď smlouvy pro neplnění splátek, neboť posléze uvedená možnost nároku na celé dlužné plnění nebyla ve smlouvě dohodnuta, a proto tento právní úkon nemá v dané věci žádný právní význam. Žalovaní 1 a 2 uhradili celkem 2 splátky ve sjednané výši 96 100 Kč ročně. Třetí splátku splatnou dne 20. 5. 1993 již neuhradili a nadále splátky neplnili. Tříletá promlčecí doba u třetí splátky uplynula dnem 20. 5. 1996 a vzhledem k podání žaloby dne 28. 1. 1997 se nárok žalobkyně na úhradu třetí splátky promlčel, a to včetně sjednaného úroku z prodlení ve výši 16 % za dobu od 21. 5. 1996 do 31. 12. 1996, tj. ve výši 9 478,40 Kč v kapitalizované formě.
Odvolací soud dále dovodil, že jestliže věřitel uplatnil nárok na plnění žalobou podanou proti dlužníku a ručiteli zároveň, má každý z žalovaných v řízení postavení samostatného společníka (§91 odst. 1 o. s. ř.) a nevzniká mezi nimi pasivní solidarita (§511 obč. zák.). Povaha závazku, kdy dlužník a ručitel jsou povinni splnit stejný závazek, avšak každý z jiného právního důvodu, je vyjádřena při určení povinnosti k plnění tím, že plněním některého z těchto „spoludlužníků“ zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost k plnění ostatním z nich. Pasivní solidarita ve smyslu §511 odst. 1 obč. zák. tedy přichází do úvahy jen ve vztahu mezi několika dlužníky nebo několika ručiteli, a to jen pokud byla mezi účastníky smluvního vztahu výslovně dohodnuta. V projednávané věci zásada, že plněním jednoho ze zavázaných zaniká v rozsahu tohoto plnění závazek ostatních z nich, je vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1 a 2 dovoláním, přičemž namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Soudy obou stupňů podle jejich názoru pochybily především v tom, že vztah účastníků měl být od počátku posuzován podle hospodářského zákoníku a posléze podle zákoníku obchodního, jelikož v době uzavření předmětné smlouvy mezi žalovanými 1 a 2 a Českou státní spořitelnou byly právní vztahy podnikatelů – fyzických osob podnikajících na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, předmětem výslovné právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku. Podle jeho §1 a §3 mohli podnikatelé získat finanční prostředky jedině na podkladě smlouvy o úvěru uzavřené podle §382a a násl. hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) ve znění účinném od 1. 5. 1990. Dovolatelé dále poukázali na ustanovení §43 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, podle něhož se půjčky poskytnuté bankami podle dosavadních předpisů považují za úvěry podle tohoto zákona. Pokud se jednalo o smlouvu mezi podnikateli, jejímž účelem byl podnikatelský investiční záměr, pak její uzavření podle občanského zákoníku z ní podle názoru dovolatelů činí nesrozumitelný a neurčitý právní úkon, který je v rozporu s §37 obč. zák. K uzavření předmětné smlouvy podle občanského zákoníku došlo vinou České státní spořitelny, která použila formulář pro občany namísto formuláře pro podnikatele, což hodlali dovolatelé prokázat výpovědí Milana Andrese, který pracoval ve společnosti PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s., v období od 1. 3. 1992 do 31. 7. 1993 jako prokurista. Tento důkaz však nebyl odvolacím soudem připuštěn.
Dovolatelé stejně jako v dosavadním řízení argumentovali tím, že po uzavření smlouvy o půjčce došlo k přechodu závazků plynoucích z této smlouvy na společnost PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s., a poté na společnost ARNET Roudnice nad Labem, s. r. o., a poukázali na to, že tuto okolnost nevyloučila ani žalobkyně, která svoje pohledávky z této smlouvy přihlásila do likvidace společnosti PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s. Není vinou dovolatelů, že došlo při povodních v roce 2002 ke zničení rejstříkového spisu této společnosti a dovolatelé proto nemohou tvrzený přechod závazků doložit. Tím, že soudy obou stupňů na splnění této důkazní povinnosti trvaly, přenesly na dovolatele neúnosné a nepřiměřené důkazní břemeno, a došlo tak k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením smlouvy o půjčce podle občanského zákoníku odvolacím soudem. V době jejího uzavření byla tato smlouva jako institut upravena pouze občanským zákoníkem, je proto nepochybné, že je nutno postupovat v jeho režimu. Žalovaní 1 a 2 nejsou ve smlouvě nikde označeni jako podnikatelé, nejsou specifikováni identifikačním číslem, sídlem podnikání či jiným způsobem. Žalovaní 1 a 2 zde vystupovali jako fyzické osoby, nikoliv jako fyzické osoby – podnikatelé a na tom nic nemůže změnit ani uvedení účelu půjčky jako „investiční dlouhodobý úvěr“. Dovolatelé tedy neprokázali, že by jim byla půjčka poskytnuta jako podnikatelům, stejně tak neprokázali ani následný přechod svých závazků z této smlouvy na třetí subjekt. Převod závazků např. převzetím dluhu je v dané věci vyloučen, neboť věřitel k tomu nedal souhlas. Převod podle §59 odst. 5 ve spojení s §477 odst. 1 obch. zák. by vyžadoval písemnou smlouvu o vkladu do společnosti PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s., zápis o vkladu podniku do společnosti v obchodním rejstříku a vyrozumění věřitele o přechodu závazků s tím souvisejících. Nic takového však dovolatelé nedoložili a výpis z obchodního rejstříku společnosti PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s., postrádá jakýkoliv zápis o tom, že by její společníci učinili do společnosti vklad podle §59 odst. 5 obch. zák. Je proto nepravděpodobné, že taková smlouva existovala a posléze byla zničena při povodních. Pokud nebyl prokázán převod závazků dovolatelů na společnost PEŠKA & RENÁTA – ARNET, v. o. s., je irelevantní zabývat se následných převodem závazků z této společnosti na společnost ARNET Roudnice nad Labem, s.r.o. Jako lichá se jeví i námitka dovolatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť nehledě ke zmíněnému výpisu z obchodního rejstříku sami dovolatelé u odvolacího soudu prohlásili, že žádnou písemnou smlouvu o vkladu podniku písemně neuzavřeli. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech. V konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 105 578,40 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení tak, že se žaloba zamítá, subjektivně nepřípustné, tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn, jelikož mu bylo napadeným rozsudkem vyhověno.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání prvého žalovaného a druhé žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení (tomu tak v daném případě není, neboť soud prvního stupně opakovaně žalovaným uložil povinnost k úhradě žalované částky) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládá námitka dovolatelů, že právní vztah založený smlouvou o půjčce měl být od počátku posuzován podle hospodářského zákoníku, jelikož ten v době uzavření smlouvy upravoval právní vztahy podnikatelů – fyzických osob podnikajících na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, pokud vstupovali do smluvního vztahu s jinými podnikateli. Odvolací soud totiž tuto otázku posoudil v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil smlouvu o půjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a dovolateli podle občanského zákoníku, tedy podle jeho §341 a násl. Odvolací soud vyslovil názor, že z hlediska právního posouzení odpovědnosti žalovaných za vrácení dluhu z titulu poskytnuté půjčky (úvěru) bylo samo o sobě nerozhodné, zda žalovaní 1 a 2 půjčku získali jako podnikatelé fyzické osoby nebo jako občané. Uvedl, že skutečnost, zda byla půjčka poskytnuta k účelům podnikatelským nebo nikoli, by mohla být podstatná pouze pro posouzení, zda vůbec mohlo dojít k „přechodu“ závazku na právnické osoby podle obchodního zákoníku, jak žalovaní tvrdili, avšak neprokázali.
S tímto právním posouzením odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Pro správné právní posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku je nutné učinit jednoznačný závěr o tom, zda strany uzavíraly předmětnou smlouvu jako podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti, či nikoli a na základě toho určit právní režim uzavřené smlouvy.
Při posuzování tohoto právního režimu je třeba vycházet z předpisů ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy. Právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem upravoval v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce výlučně hospodářský zákoník (§18 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, §1 odst. 1 hosp. zák.). Občanský zákoník upravoval majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravovaly jiné zákony. Občanský ani hospodářský zákoník neumožňovaly účastníkům právních vztahů volbu zákona, jímž se mají jejich vzájemné vztahy řídit, jak to umožňuje obchodní zákoník v §262.
Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že žalovaní 1 a 2 uzavřeli předmětnou smlouvu jako podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti, je třeba ji posuzovat podle hospodářského zákoníku. Ten neupravoval smlouvu o půjčce, nýbrž pouze smlouvu o úvěru (§382a). Rovněž dovolateli namítanou nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy by bylo třeba posoudit podle obecných ustanovení hospodářského zákoníku v tehdy platném znění. Pokud odvolací soud dospěje k opačnému závěru, tedy že žalovaní 1 a 2 uzavřeli smlouvu jako fyzické osoby nepodnikající podle občanského zákoníku, pak je nutné náležitosti předmětného právního úkonu posuzovat podle smlouvy o půjčce upravené v zákoníku občanském v tehdy platném znění.
Není však dána vada řízení, jež podle dovolatelů spočívá v tom, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, když soudy přenesly neúnosné a nepřiměřené důkazní břemeno ohledně převodu závazků z prvých dvou žalovaných na právnickou osobu PEŠKA & RENÁTA – ARNET v. o. s. a poté přechodu na ARNET Roudnice nad Labem, s. r. o., tedy doložení něčeho, co soudy ztrátou spisu způsobily. Odvolací soud v prvé řadě žádné důkazní břemeno na odvolatele nepřenesl. Toto důkazní břemeno vyplývá ze zákona a ze zákona vyplývají i důsledky neunesení tohoto důkazního břemena. Dovolatelé navíc ani nespecifikují, které doklady by se měly v tomto spise nacházet, a z jakého důvodu tyto doklady existovaly pouze v jednom vyhotovení, jež bylo údajně založeno do spisu. Odvolací soud navíc správně dovodil, že k převodu závazků z prvého žalovaného a druhé žalované na ARNET Roudnice nad Labem, s.r.o. nemohlo dojít postupem podle ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. s přiměřeným použitím ustanovení o smlouvě o prodeji podniku, ani podle ustanovení §531 obč. zák., neboť první žalovaný a druhá žalovaná po poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. prohlásili, že neexistuje písemná smlouva, která by mohla přechod závazků prokázat. Podle žalovaných byly právní úkony učiněny konkludentně. Výše uvedená ustanovení však pro převod závazků písemnou formu smlouvy vyžadují.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v té části, proti níž je dovolání přípustné, správný, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rozhodovací praxi soudů se již dříve ustálil názor, že u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 1965, sp. zn. 6 Co 20/65, uveřejněné pod číslem 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V přímé vazbě na náhradu škody pak bylo judikováno, že odvolání podané jedním ze žalovaných odkládá právní moc soudního rozhodnutí i vůči dalším (spolu)žalovaným (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69, uveřejněné pod číslem 16/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, dále usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1993, sp. zn. 6 Cdo 111/93, otištěný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod číslem 7). Okolnost, že nejde o nerozlučné společenství účastníků v rozepři (§91 odst. 1 o.s.ř.), tu není rozhodná. Stejně judikoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1753/98, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře pod č. 17/2000, přičemž doplnil, že zásada, podle které u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu, se uplatní, jen bylo-li o nárocích dalších žalovaných rozhodnuto věcně. Tento závěr se tedy vztahuje i na dané rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 2 písm. d) a §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil vůči všem žalovaným a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat námitkou odvolatelů, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že neprovedl důkaz svědeckou výpovědí M. A., který se měl vyjádřit k okolnosti uzavření předmětné smlouvy.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu