ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5181.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5181/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně M. K. , , zastoupené JUDr. R. S., advokátem , proti žalovaným 1) V. M. , , a 2) L. M. , , oběma zastoupeným JUDr. J. K., advokátkou , o zaplacení 807 575 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 765/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2009, č.j. 3 Cmo 301/2008-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. S., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2009, č.j. 3 Cmo 301/2008-170, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2008, č.j. 13 Cm 765/2007-112, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 807 575 Kč; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že mezi žalobkyní a žalovanými byla dne 13.10.1998 platně uzavřena smlouva o dodávce zboží na dobu určitou, kterou soud prvního stupně posuzoval jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a odvolací soud jako rámcovou kupní smlouvu. Oba soudy dospěly k závěru, že v dané smlouvě byla platně sjednána smluvní pokuta za nezaplacení dodaného zboží včas. Dále vyšly ze zjištění, že dodané zboží žalované převzaly, ale včas za něj nezaplatily sjednanou kupní cenu. Z uvedeného shodně dovodily, že žalobkyně má nárok na zaplacení smluvní pokuty v požadované výši. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neuznal námitky žalovaných k platnosti předmětné smlouvy zpochybněním zjištění, že za žalobkyni, jako dodavatelku, smlouvu podepsal oprávněný zástupce P. L. Neuznal rovněž námitky, že za odběratele (žalované) byla smlouva podepsána neexistujícím právním subjektem C., s označením IČ první žalované V. M. a DIČ druhé žalované, která smlouvu podepsala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvu za žalobkyni uzavřel P. L., jako obchodní manažer, který byl k tomu ze své funkce oprávněn, proto dospěl k závěru, že za žalobkyni smlouvu uzavřel oprávněný zástupce. Ze skutkových zjištění dále dovodil, že právní úkon – uzavření smlouvy - za sdružení, jehož byly obě žalované účastnicemi (§829 a násl. občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), byl učiněn s ohledem na §10 odst. 2 obch. zák., podle něhož, podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Odvolací soud uzavřel, že při solidární odpovědnosti účastníků sdružení bez právní subjektivity podpis jednoho účastníka zavazuje i druhého účastníka společně a nerozdílně, tudíž předmětná smlouva byla uzavřena pod společným jménem sdružení, byť byla podepsána jen jedním subjektem sdružení, a zavazuje obě účastnice sdružení – žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. námitkou k neúplnému dokazování.
Dovolatelky mají za to, že se soudy dostatečně nezabývaly prokázáním věrohodnosti tvrzení žalobkyně a svědka P. L. ohledně zastupování žalobkyně při uzavření smlouvy.
V této souvislosti zdůrazňují, že v řízení žalobkyně nepředložila žádnou plnou moc, která by zmocňovala P. L. uzavřít za žalobkyni smlouvu. K otázce prokázání skutečnosti o oprávnění P. L. uzavřít posuzovanou smlouvu na základě jeho pracovních povinností podle pracovní smlouvy navrhly dovolatelky provést důkaz pracovní smlouvou, kterou by si měl soud vyžádat u Okresní správy sociálního zabezpečení ve S.
Dovolatelky dále zpochybnily platnost uzavření smlouvy poukazem na nedostatečné náležitosti objednávky zboží, neprůkazné údaje v dodacích listech zboží, v nichž bylo škrtáno. Neprůkaznost údajů je podle dovolatelek prokázána znaleckým posudkem, který si nechaly žalované za tímto účelem zpracovat. Uvádějí, že jim předmětná smlouva ze dne 13.10.1998 nebyla nikdy předána a ani doručena.
Žalované nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nedošlo k zápočtu jejich pohledávek vůči uplatněné pohledávce žalobkyně z důvodu nezaměnitelné konkretizace pohledávek. Dovolatelky mají za to, že jejich zápočet vůči pohledávce žalobkyně byl proveden řádně, vyplývá z něj, o jaké faktury, reklamace, apod., se jedná, když byla uvedena čísla faktur, jejich popis a částky.
Za otázky zásadního právního významu považují řešení otázky platnosti smlouvy ze dne 13.10.1998 a zápočtu učiněného žalovanými vůči uplatněné pohledávce žalobkyně.
Dovolatelky navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Má za to, že odvolací soud správně posoudil platnost předmětné rámcové smlouvy a rovněž správně posoudil zjištěné skutečností ohledně započtení. Domnívá se, že žalované neoznačily žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud řešit. Pokud brojí proti nesprávnému právnímu posouzení platnosti rámcové smlouvy z 13.10.1998 a posouzení započtení, pak jejich námitky se podle žalobkyně týkají pouze skutkových zjištění. Poukazuje na to, že dovolatelky v dovolání uvádějí zcela nepřípustně nové skutečnosti, které však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (11.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného dokazování, jak dovolatelka namítá tím, že soud nedostatečně zjišťoval platnost pověření P. L. k zastupování žalobkyně, nepožadoval-li písemné doložení jeho oprávnění žalobkyni zastupovat při uzavření smlouvy, by mohla vést k závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, napadá-li dovolatelka pouze zjištěný skutkový stav přijatý na základě provedeného dokazování a namítá neprovedení dalších důkazů.
Navíc námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že P. L. v době uzavření smlouvy v roce 1998 pracoval pro žalobkyni ve funkci obchodního manažera. Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, že platně podepsal za žalobkyni rámcovou smlouvu ze dne 13. 10.1998, neboť jednal jako zákonný zástupce ve smyslu §15 obch. zák.
Podle §15 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy – ve znění před novelou obchodního zákoníku zákonem č. 370/20002 Sb., platilo, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Ustanovení §15 obch. zák. uvedeného znění (nyní stejně §15 odst. 1 obch. zák.) zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (při shodné současné právní úpravě zákonného zastoupení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod označením SJ 49/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, zveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3122, sešit 31, str. 48, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 a ze dne 15.11.2000).
Odvolací soud v daném případě nerozhodl v rozporu s hmotným právem – ustanovením §15 obch. zák. v rozhodném uvedeném znění, dospěl-li k závěru, že rámcovou kupní smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela s žalovanými prostřednictvím pověřené osoby – obchodního manažera P. L., byla uzavřena platně. Je nepochybné, že obchodní manažer je osobou, u níž je obvyklé, že může činit právní úkon za podnikatele spočívající i v uzavření smlouvy za podnikatele.
Namítají-li dovolatelky, že soud prvního stupně nesprávně posoudil započtení pohledávky žalovaných vůči uplatněné pohledávce žalobkyně, je nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by započtení žalovaných vůči žalobkyni bylo provedeno. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 5 je zřejmý skutkový závěr soudu, že žalované v daném sporu nepožadovaly započtení kupní ceny nedodaného zboží ani vyúčtovanou 1% slevu z odběru zboží ze skladu, resp. u soudu toto své právo neuplatnily. Jak bylo již výše uvedeno, při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku platnosti smlouvy založené na právním posouzení platnosti zmocnění k uzavření smlouvy v rozporu s hmotným právem (§15 obch. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Je namístě rovněž připomenout, že dovolací soud nemůže přihlížet k novým tvrzením a novým důkazů, navrhovaným až v dovolacím řízení. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, proto nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz §241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud tedy nemohl přihlédnout k tvrzení žalovaných, které uvedly až v dovolání, že předmětná smlouva z roku 1998 jim nikdy nebyla předána ani doručena. Nemohl rovněž přihlédnout ani k navrženým důkazům, které v dovolání žalované označily k vyžádání a provedení (znalecký posudek, pracovní smlouva).
Nejvyšší soud učinil závěr, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proto není dovolání žalovaných přípustné a Nejvyšší soud - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu