ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5393.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5393/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. T. D., advokátem, proti žalovanému O. k., obchodnímu a výrobnímu družstvu K. n. O., zastoupenému JUDr. P. M., advokátem, o zaplacení částky 9 321 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 5/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2007, č. j. 6 Cmo 420/2006-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal úhrady žalované částky z titulu náhrady škody – ušlého zisku, který mu podle jeho názoru ušel tím, že žalovaný bez právního důvodu zadržel dne 22. 4. 1992 zboží žalobce v hodnotě 917 280,89 Kč. Tuto částku vyplatil žalovaný žalobci až dne 16. 1. 2000, a to na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999, č. j. 20 Co 563/98-588, kterým byla v této výši stanovena hodnota zadrženého majetku. Součástí žaloby byla kalkulace náhrady škody, podle níž mohl žalobce podnikáním získané a žalovaným zadržené finanční prostředky použít k rozvoji podnikání a dosažení zisku, jehož měsíční náhrada činí částku 100 234,85 Kč, za dobu 93 měsíců neoprávněného držení se celkem jedná o částku 9 321 841 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 38 Cm 5/2005-171, zamítl žalobu na zaplacení částky 9 321 841 Kč s 8% úrokem z prodlení od 5. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2007, č. j. 6 Cmo 420/2006-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2007, č. j. 6 Cmo 420/2006-207, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především vytýká soudu prvního stupně nesprávný postup při hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohou ovšem založit pouze námitky, které směřují proti rozhodnutí soudu odvolacího, nikoli proti rozsudku soudu prvního stupně. K nim při posuzování přípustnosti dovolání odvolací soud nemůže přihlížet.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody, která vznikla žalobci z důvodu zadržení zboží žalovaným, se řídí režimem obchodního zákoníku, který v §373 a násl. obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Z toho vyplývá, že také promlčení žalovaného nároku na náhradu škody se řídí obchodním zákoníkem, který obsahuje komplexní úpravu promlčení pro obchodní vztahy v §387 a násl. obch. zák. Tento právní závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybňuje, a proto nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
Odvolací soud dále dovodil, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je nutné podle §398 obch. zák. vázat na okamžik, kdy došlo k porušení povinnosti, z níž vznikla škoda. Tímto okamžikem je den 22. dubna 1992, tj. den, kdy žalovaná získala na úkor žalobce bez právního důvodu majetek v hodnotě 917 280,89 Kč. Od uvedeného dne začala běžet desetiletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na náhradu škody. Tato doba skončila dne 23. 4. 2002. Žaloba však byla podána až dne 5. 9. 2002. Dovolatel tento závěr zpochybňuje pouze obecným tvrzením, že oba soudy nedospěly ve svých závěrech ke shodnému důvodu o promlčení nároku žalobce a má za to, že závěr obou soudů je v rozporu s hmotným právem, aniž by blíže vymezil, z jakého důvodu.
Dovolací soud se s námitkou žalobce, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neztotožňuje. Odvolací soud ve shodě s ustanovením §398 obch. zák. dovodil, že objektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody končí uplynutím desetileté doby ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, v důsledku níž byla škoda způsobena. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla tato povinnost porušena dne 22. dubna 1992. Závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, č. j. 32 Cdo 24/2008-332, jehož znění je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska běhu objektivní promlčecí doby podle ustanovení §398 obch. zák. je právě rozhodný okamžik porušení povinnosti, jež vedla ke vzniku škody.
Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí, že počátek běhu desetileté promlčecí doby je vázán pouze na porušení povinnosti, z níž škoda vznikla, a není podmíněn vznikem škody a vědomím poškozeného o jejím vzniku a její výši. Pokud takto vyložil ustanovení §398 obch. zák. i odvolací soud a dospěl k závěru, že před podáním žaloby uplynula objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody, není právní závěr odvolacího soudu učiněn v rozporu s hmotným právem.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Neřeší se zde ani právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu