ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.672.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 672/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně L., a. s. , zast. JUDr. R. K., advokátem, proti žalovanému M. S. , zast. JUDr. V. G., advokátkou, o 497.791,62 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 156/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 53 Co 163/2007-141, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2007, č. j. 53 Co 163/2007-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. V. G., advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 53 Co 163/2007-141, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2007, č. j. 53 Co 163/2007-153, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen „ soud prvního stupně “) ze dne 7. 11. 2006, č. j. 17 C 156/97-124, jímž tento soud zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 497.791,62 Kč s 18 % úrokem z prodlení ročně z částky 424.001,88 Kč od 4. 6. 1997 do 11. 2. 2003 a dále z částky 497.791,62 Kč od 4. 6. 1997 do zaplacení, dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na nákladech státu částku 569,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na jejich náhradu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98.750,- Kč k rukám jeho advokátky; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na jejich náhradu 28.481,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení částky v žalované výši představující cenu za výrobu 2.499 knih v české verzi a 2.457 kusů v německé a anglické verzi, sníženou o předem zaplacenou zálohu ve výši 600.000,- Kč a v konkursním řízení uspokojenou pohledávku ve výši 424.001,88 Kč s odůvodněním, že si žalovaný u žalobkyně objednávkou ze dne 29. 3. 1995 objednal vytištění publikace A. v nákladu 5.000 výtisků bez bližší specifikace jazykových verzí. Cena za výtisk byla sjednána ve výši 290,- Kč. S expedicí české verze dala souhlas dne 22. 4. 1996 společnost S. G., s. r. o. a dne 27. 3. 1996 proběhlo mezi těmito subjekty jednání ohledně reklamace německé a anglické verze. Dopisem ze dne 2. 5. 1996 S. G., s. r. o. reklamovala vady a požádala o nové dodání německé a anglické verze v počtu po 1.200 kusech. Fakturu za výrobu knih tato společnost žalobkyni vrátila s tím, že ji žalobkyně má vystavit na všechny tři jazykové verze. Zaplacení žalobkyní nově vystavené faktury bylo následně společností S. G., s. r. o. odmítnuto a žalobkyně byla odkázána na žalovaného, na kterého byla vystavena faktura a který ji neuhradil.
Odvolací soud ze ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, poněvadž předmětnou smlouvu uzavřela žalobkyně se společností S. G., s. r. o. a nikoli se žalovaným, jenž proto nebyl povinen plnit povinnosti z této smlouvy, včetně úhrady smluvní ceny. V souladu se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud zastává názor, že „ rozepsáním kalkulace “ ze dne 3. 7. 1995 žalobkyně ve smyslu ust. §44 odst. 2 občan. zák. změnila základní náležitosti kupní smlouvy oproti původní poptávce žalovaného, a učinila tak nový návrh smlouvy, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že tento nový návrh přijal žalovaný. Smlouva ze dne 29. 1. 1996 dle přesvědčení odvolacího soudu dokládá vůli žalobkyně uzavřít tuto smlouvu s S. G., s. r. o. a nikoli s žalovaným, stejně je tak tomu i v případě uděleného souhlasu s expedicí české verze knihy Anderle, jež žalobkyni udělila S.G., s. r. o. O absenci pasivní legitimace žalovaného svědčí dále i další jednání žalobkyně se společností S. G., s. r. o., jež dne 2. 5. 1996 objednala přetisk knihy A., dne 10. 6. 1996 žalobkyni žádala o vystavení nových faktur, ve dnech 27. 3. 1996 a 4. 4. 1996 jednala se žalobkyní o vadách publikace, dne 6. 1. 1997 požadovala po žalobkyni 50 % slevu z ceny. Dále o tomto závěru svědčí i fakt, že žalobkyně výrobu a dodání knih vyfakturovala společnosti S. G., s. r. o. a s touto společností jednala o problémech spojených s plněním ze smlouvy v březnu a dubnu roku 1996 a v lednu 1997. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně ohledně uznání pohledávky žalobkyně v celém rozsahu konkurzním správcem žalovaného, když v rámci konkurzního řízení byly nároky žalobkyně z konkurzní podstaty částečně uspokojeny, protože takové uznání je po zrušení konkurzu bezvýznamné.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora, a poučil účastníky o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost bude dovolacím soudem zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovoláním ze dne 4. 12. 2007, doplněným podáním ze dne 17. 1. 2008, napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že se neztotožňuje s poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále uvedla, že v případě, kdy by se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem žalobkyně o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o neexistenci smluvního vztahu mezi ní a žalovaným a upozornila na fakt, že společnost S. G., s. r. o. v době učinění objednávky žalovaným (29. 3. 1995) ještě neexistovala, z čehož je zřejmé, že tuto smlouvu uzavřela s žalovaným, když tento neprokázal, že došlo k řádnému převzetí dluhu společností S. G., s. r. o. I kdyby k platnému převzetí dluhu došlo, byl by žalovaný povinen zaplatit cenu sjednanou ve smlouvě, neboť by byl spolu s S. G., s. r. o. společně a nerozdílně zavázán k úhradě dluhu v žalované výši. Dovolatelka dále poukázala na to, že jí měl být nárok přiznán z titulu bezdůvodného obohacení, pokud soud shledal, že žalobkyně plnila řádně, avšak bez právního důvodu. Žalobkyně akcentovala, že návrh smlouvy, který vypracovala, jí nebyl (podepsaný společností S. G., s. r. o.) doručen a žalovaný neprokázal opak, a proto došlo k zániku tohoto návrhu dle §43b odst. 1 občan. zák.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR nejprve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a poté zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V přípise ze dne 20. 1. 2008 se k dovolání vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že dovolání dle jeho mínění není přípustné. Dále uvedl, že na dodávku publikace A. byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní a společností SSV Group, s. r. o., originál této smlouvy je založen ve spise. Žalovaný pouze zjišťoval podmínky případného uzavření smlouvy, když tzv. předběžná objednávka ze dne 29. 3. 1995 nebyla řádnou objednávkou, poněvadž neobsahovala ani počet kusů knih, druh vazby a další náležitosti nutné k uzavření smlouvy. Protože vlastní smlouvu uzavřela s žalobkyní S. G., s. r. o., nebyl žádný důvod k převádění práv a závazků z předběžné objednávky žalovaného ze dne 29. 3. 1995 na S. G., s. r. o.
Závěrem proto žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „ o. s. ř. “ (čl. II – „ přechodná ustanovení “, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 věty prvé o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.) Nejvyšší soud ČR nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání odvolacímu soudu vytkla nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku a dovozuje, že dovolání je oproti poučení přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř, a přípustnost dovolání nemá být zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Usnesením odvolacího soudu ze dne 11. října 2004, č. j. 53 Co 320/2004-67, byl v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 2. 2004, č. j. 17 C 156/1997-40, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 497.791,62 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 48.185,- Kč, zrušen s odůvodněním, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ve věci samé, přestože již dne 3. 9. 1997 vydal platební rozkaz, který účastníkům řízení nedoručil. Na základě pokynu odvolacího soudu byl poté vydán dne 3. 9. 1997 pod č. j. 17 C 156/97-71, platební rozkaz, proti němuž žalovaný podal dne 16. 2. 2005 odpor. Následně pak soud prvního stupně rozhodnutí ze dne 7. 11. 2006, č. j. 17 C 156/97-124, žalobu o zaplacení 497.791,62 Kč s přísl. zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že názor dovolatelky je mylný, pokud přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci sice bylo dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, jinak než v dřívějším rozsudku, avšak nikoli proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dřívější rozhodnutí odvolací soud zrušil pro pochybení soudu prvního stupně, který nevyhotovil a účastníkům řízení nedoručil stejnopisy platebního rozkazu vydaného dne 3. 9. 1997 a přesto ve věci samé rozhodl uvedeným rozsudkem. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nevyslovil žádný závazný právní názor ohledně některé, v prvním rozsudku soudu prvního stupně řešené, právní otázky, jak je zřejmé z jeho odůvodnění.
Protože dovolání není dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda dovolání žalobkyně není přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, jak o tom poučil účastníky řízení ve svém rozhodnutí odvolací soud.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
V dovolání žalobkyně především namítala, že objednávkou žalovaného ze dne 29. 3. 1995, kalkulací ze dne 3. 7. 1995 a nedatovanou specifikací pro knihařské zpracování publikace A., byl založen smluvní vztah mezi ní a žalovaným.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že v přípise ze dne 29. 3. 1995 zaslal M. S. S. R. žalobkyni „ předběžnou objednávku “ na vyhotovení 5.000 ks publikace „ A .“ ve formátu 240 x 330 mm, rozsahu 330 stran, o barevnosti 4/4, s papírem 170 g/m2 M. Na tuto objednávku žalobkyně reagovala dne 3. 7. 1995 přípisem nazvaným „rozepsání kalkulace na publikaci A .“, v němž stanovila cenu za tisk, papír a vazbu za náklad této knihy v rozsahu 5.000 kusů (3.000 kusů v české, 1.000 kusů v anglické a 1.000 kusů v německé mutaci), avšak jiného formátu než žalovaný požadoval, a to 238 x 320 mm, a dále specifikovala knihařské zpracování uvedené publikace (mj. papír, předsádku, vazbu). V nedatovaném podání nazvaném „ specifikace pro knihařské zpracování publikace A .“ pí. K. za žalovaného specifikovala náklad, vazbu, formát (odlišný od obou shora uvedených návrhů, a to 240 x 322 mm), typ plátna, předsádky, hřbetu, ražby a přebalu této publikace.
Smlouva jako dvoustranný či vícestranný právní úkon vzniká (je uzavřena) v okamžiku, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabude účinnosti (§44 odst. 1 a §43c odst. 1 a 2 občan. zák.). Návrh na uzavření smlouvy je přitom jednostranným projevem vůle, kterým navrhovatel (oferent) navrhuje druhé straně (oblátovi) uzavření smlouvy. Je přitom obvyklé, že rozhodnutí oferenta předložit oblátovi návrh na uzavření smlouvy předchází smluvní vyjednávání, tedy proces, ve kterém se tvoří obsah smlouvy, jenž končí okamžikem, ve kterém dá oferent oblátovi najevo, že se cítí být vázán svým projevem vůle. Již autoři Komentáře k čsl. obecnému zákoníku občanskému (díl IV., str. 25) zastávali názor, že „vyjednávání trvá, i kdyby se strany sice prohlásily souhlasně, ale s výhradou volnosti, dalších změn atd. Projev vůle stran přestává býti vyjednáváním a je skutečným smluvním konsensem, jestliže strany dají najevo, že si jsou vědomy vázanosti na projev. Dokud se strany nedohodly o všech podstatných okolnostech, popřípadě o okolnosti sice nepodstatné, ale takové, která podle mínění stran anebo jedné z nich též má být předmětem dohody, smlouva nevzniká“ (tamtéž, s. 33; obdobně Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák (2009): Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. , C. H. BECK, Praha, s. 408).
K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran. Pokud odpověď na návrh obsahuje modifikaci obsahu návrhu smlouvy, jak tomu bylo v souzené věci, je třeba považovat takovou odpověď za odmítnutí návrhu a při splnění náležitostí §43a odst. 1 občan. zák. za protinávrh (nový návrh) se změněným obsahem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že přípisem nazvaným „ specifikace pro knihařské zpracování publikace A .“ nemohlo dojít ze strany žalovaného k přijetí návrhu žalobkyně uvedeného v přípise ze dne 3. 7. 1995, nazvaném „rozepsání kalkulace na publikaci Anderle “, poněvadž žalovaný výslovně neakceptoval obsah jejího návrhu a tento její návrh ze dne 3. 7. 1995 naopak pozměnil. Opačný závěr, tj. že k uzavření smlouvy na základě těchto tří přípisů mezi žalobkyní a žalovaným došlo, nelze dovodit ani při aplikaci ustanovení §266 obchod. zák. a §35 odst. 2 občan. zák. o výkladu právních úkonů, ani za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že k přijetí návrhu žalovaného, uvedeného v nedatovaném přípise a nazvaného „ specifikace pro knihařské zpracování publikace A .“, ze strany žalobkyně došlo postupem ve smyslu ust. §275 odst. 4 obchod. zák.
Neobstojí ani námitka žalobkyně, že i kdyby nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným na knihařské zpracování uvedené publikace, má žalobkyně právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení získaného ve smyslu ust. dle §451 občan. zák. plněním bez právního důvodu, poněvadž v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy ze dne 29. 1. 1996 uzavřené se společností S. G., s. r. o. plnila této společnosti a nikoli žalovanému. Žalobkyně, jak plyne z provedeného dokazování, jednala se společností S. G. s. r. o., mj. od ní si vyžádala souhlas s expedicí hotových publikací, s ní opakovaně řešila reklamace tvrzených vad knihařských prací, požadovanou slevu z ceny atd.
K převzetí dluhu žalovaného společností S. G., s. r. o. smlouvou, nazvanou „ kupní smlouva na dodávku neperiodické publikace “, uzavřenou dne 29. 1. 1996 mezi žalobkyní a S. G., s. r. o. taktéž nemohlo dojít proto, že uvedená smlouva neobsahuje žádnou dohodu o tom, že by S. G., s. r. o. převzala dluh jiného subjektu. Absentuje-li ve shora uvedené smlouvě jakékoli ujednání obsahující náležitosti ve smyslu ust. §531 občan. zák., nelze učinit jiný závěr, než že v daném případě nedošlo k převzetí dluhu mezi S. G., s. r. o. a žalovaným.
Pokud dovolatelka v dovolání brojila prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 3 o. s. ř. proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a dovozovala, že ze shora uvedených listinných důkazů plyne jiný skutkový závěr než ten, který zjistily soudy obou stupňů, je k tomu třeba uvést, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nikoli dle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní.
Dovoláním žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci není v rozporu s hmotným právem, popř. další námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto tak, že procesně neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu