ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.704.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 704/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně DINESIA, a. s. , se sídlem v Praze 8, Střelničná 8/1680, IČ: 639 99 579, zast. JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Pyšely, Křiváček 9, proti žalovanému M. E. , zast. JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení částky 1.705.070,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 294/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2007, č. j. 2 Cmo 197/2007-147, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43.206,- Kč k rukám její advokátky JUDr. Marie Oswaldové, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. 12. 2006, č. j. 11 Cm 294/2004-109, zamítl žalobu na zaplacení 1.705.070,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce částku 198.108,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 2 Cmo 197/2007-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1.705.070,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 310.035,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 23. 12. 2003 domáhala zaplacení částky 1.705.070,- Kč představující součet 37 nezaplacených leasingových splátek z důvodu vypovězení leasingové smlouvy č. 3998201 uzavřené mezi účastníky dne 29. 1. 1999 a vrácení předmětu leasingu – tiskařského stroje v celkové ceně (vč. DPH) 1.830.000,- Kč do dispozice leasingového pronajímatele. K vypovězení leasingové smlouvy došlo ze strany žalobkyně jako leasingového pronajímatele s účinností od 31. 12. 1999. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na zaplacení dosud nezaplacených leasingových splátek nepožívá právní ochrany pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Dále uvedl, že v posuzovaném případě jde o finanční leasing, jenž je typově odlišný od nájmu věci, a proto je nutno vyjít z ujednání obsažených v leasingové smlouvě, všeobecných podmínkách leasingu a splátkovém kalendáři. Z těchto listinných důkazů vyplynulo, že žalovaná částka odpovídá výši součtu 37 leasingových splátek po 49.760,- Kč, od nichž bylo odečteno pojištění předmětu leasingu, takže jednotlivá splátka po tomto odečtu činila 48.232,30 Kč, a částka 79.526,- Kč představující uhrazenou akontaci. Nepřiznání právní ochrany požadavku žalobkyně by dle odvolacího soudu vedlo k popření smyslu a účelu celého leasingového vztahu, jež ve svém rozhodnutí obsáhle popsal.
Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 20. 12. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že vadu řízení spatřuje ve vyhovění nároku žalobkyně představující všechny dosud nesplacené leasingové splátky sjednané v leasingové smlouvě dle čl. 4.5.4 všeobecných smluvních podmínek, čímž překročil žalobní návrh žalobkyně, jež se domáhala zaplacení této částky přestavující dosud nesplacené leasingové splátky po datu mimořádného ukončení leasingové smlouvy za leden 2000 až leden 2003. Odvolacímu soudu vytkl, že měl postupovat dle §95 o. s. ř. a v takovém případě musel přihlédnout i k uplatněné námitce promlčení, protože nárok žalobkyně je promlčen. Další vadou, kterou je řízení postiženo, je dle přesvědčení dovolatele to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně a rozhodl ve věci samé, aniž by postupoval dle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá skutková zjištění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dle dovolatele naplněn tím, že odvolací soud nesprávně posoudil oprávněnost požadavku žalobkyně domáhat se zaplacení splátek leasingu za dobu po ukončení leasingového vztahu a rozporu tohoto ujednání obsaženého v leasingové smlouvě a všeobecných obchodních podmínkách se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 4. 2. 2008 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že dovolání žalovaného je velice neurčité a nejsou z něj zřejmá tvrzení a důkazy, jež by naplnily uplatněné dovolací důvody. Dále uvedla, že neexistuje žádný rozpor mezi žalobním návrhem a tím, o čem odvolací soud v rozsudku rozhodl, a že nebylo nutné rozhodovat o změně žaloby, poněvadž žádný návrh na změnu žaloby žalobkyně nikdy nepodala a nebylo k tomu ani důvodu, když nárok je od počátku řízení stále stejný. Nedůvodná je dle žalobkyně též i námitka rozporu jejího žalobního požadavku se zásadami poctivého obchodního styku, a to s odkazem na nutnou míru profesionality a podnikatelského rizika žalovaného a s ohledem na značné náklady, které žalobkyni jako leasingovému pronajímateli po výpovědi smlouvy vznikly. Protože se „ důkazní situace “ před soudy obou stupňů dle žalobkyně nezměnila, není důvodná ani námitka týkající se povinnosti dovolacího soudu zopakovat důkazy dle §213 odst. 2 o. s. ř., a proto žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl či jako nedůvodné zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas (rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 1. 11. 2007 a dovolání, adresované odvolacímu soudu, bylo předáno k poštovní přepravě dne 20. 12. 2007, tj. ve dvouměsíční lhůtě stanovené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §240 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž je tato lhůta dle §240 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zachována, přestože právní zástupce žalovaného dovolání podal u odvolacího soudu a nikoli soudu prvního stupně), dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským osudem v Praze, oddílu B, vložky 3558, dovolací soud shledal, že ke 4. 12. 2009 došlo ke změně názvu obchodní firmy žalobkyně na DINESIA, a. s. a s takto označenou žalobkyní dovolací soud dále jedná.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
K námitce žalovaného, jenž odvolacímu soudu vytkl, že překročil žalobní návrh žalobkyně, jež se domáhala zaplacení této částky přestavující dosud nesplacené leasingové splátky po datu mimořádného ukončení leasingové smlouvy za leden 2000 až leden 2003, aniž by postupovat dle §95 o. s. ř., je třeba uvést, že odvolací soud nezavázal žalovaného k zaplacení ničeho, co by žalobkyně v řízení nepožadovala. V žalobě ze dne 22. 12. 2003 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.705.070,- Kč představující „ dosud nesplacené leasingové splátky po datu mimořádného ukončení (leasingu) spl. 01.01.2000 až 01.01.2003 “ dle výpočtu uvedeného v příloze a nákladů řízení. Podáním ze dne 14. 4. 2004 žalobkyně navrhla změnu žaloby a požadovala navíc (oproti žalobě) zaplacení částky 2.888,- Kč a úrok z prodlení, tzn. úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z celkové částky 1.707.958,- Kč od 11. 3. 2004 do zaplacení. Usnesením ze dne 4. 6. 2004, č. j. 1 Ro 1329/2003-13 soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, “ aby žalovanému na místo povinnosti zaplatit částku 1.705.070,00 Kč byla uložena povinnost zaplatit částku 1.707.958,00 se připouští “. V podání ze dne 19. 4. 2004 žalobkyně uvedla, že částka 1.705.070,- Kč představuje ostatní dosud nezaplacené leasingové splátky od 1. 1. 2000 do 1. 1. 2003 dle čl. 4.5.4 všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, tj. jde o součet zbývajících 37 leasingových splátek, které by žalovaný dle splátkového kalendáře zaplatil, pokud by došlo k řádnému ukončení leasingové smlouvy splněním závazku, a to po odečtení pojištění předmětu leasingu (1.252,60 x 1.22) a započtení uhrazené akontace ve výši 79.526,- Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2006, č. j. 11 Cm 294/2004-47 bylo řízení co do částky 2.888,- Kč a co do úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 1.707.958,- Kč od 11. 3. 2004 do zaplacení zastaveno (v tomto rozsahu zůstal tento rozsudek soudu prvního stupně zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 Cmo 339/2006-78, nedotčen).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neuložil žalovanému žádnou povinnost, kterou žalobkyně nepožadovala a neodůvodnila, když na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu uložil žalovanému zaplatit částku 1.705.070,- Kč představující 37 žalovaným nezaplacených leasingových splátek dle splátkového kalendáře, jež po odečtení pojištění předmětu leasingu činily 48.232,30 Kč , to vše pokráceno o žalovaným uhrazenou akontaci ve výši 79.526,- Kč.
K další dovolatelem tvrzené vadě řízení spočívající v tom, že odvolací soud nezopakoval dosud provedené důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, je nutné dodat, že k zopakování dosud provedených důkazů odvolací soud přistoupí vždy za situace, kdy z těchto důkazů je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, avšak o tento případ v souzené věci nešlo.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními provedenými soudem prvního stupně, ale takto zjištěný skutkový stav odlišně právně posoudil (neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že by výkon práva žalobkyně, jež požadovala zaplacení žalované částky, bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák., a proto by neměl požívat právní ochrany).
K tomu Nejvyšší soud ČR dodává, že ostatně ani dovolatel neuvedl, k jakému jinému skutkovému zjištění odvolací soud bez zopakování důkazů dospěl.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel vymezil tak, že leasingový pronajímatel nemá právo na zaplacení zbývajících leasingových splátek po předčasném ukončení leasingové smlouvy a že takové ujednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák.
Shora uvedený názor dovolatele je mylný, neboť – jak velký senát Nejvyššího soudu ČR již v rozsudku ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uvedl - sjedná-li si tedy leasingová společnost – leasingový pronajímatel (žalobkyně) ve smlouvě s leasingovým nájemcem (žalovaným) pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, jak tomu bylo v souzené věci, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem dle §265 obchod. zák. jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Uvedený závěr lze vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy k zániku leasingové smlouvy došlo výpovědí pronajímatele z důvodů na straně nájemce.
Rovněž tato námitka dovolatele je tedy nedůvodná a nemůže zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dovolatelem vznesených otázek je správné a dovolací důvody specifikované v dovolání nebyly uplatněny důvodně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu těchto nákladů 43.206,- Kč (§3 bod 5, §10 odst. 3, §16 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu