ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.731.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 731/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1526/24, IČ 639 98 980, proti žalované KLEMPOSTAV HORŠOVSKÝ TÝN s.r.o. , se sídlem v Horšovském Týně, Krátká 100, PSČ 346 01, IČ 252 10 386, zastoupené Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 57, o zaplacení 249 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 85/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č.j. 2 Cmo 91/2009-246, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č.j. 2 Cmo 91/2009-246, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 4 Cm 85/2006-220, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2009, č.j. 2 Cmo 91/2009-246, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 4 Cm 85/2006-220, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 249 819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 249 819 Kč od 29.1.2004 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, poté co předešlý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č.j. 4 Cm 85/2006-63, o zamítnutí žaloby byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 2 Cmo 299/2006-91, se závazným právním názorem; zároveň Vrchní soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídil platnou leasingovou smlouvou ze dne 21.10.1999, uzavřenou žalobkyní, jako pronajímatelkou, s právním předchůdcem žalované D. K., jako nájemcem, a že dohodou o změně subjektu leasingové smlouvy ze dne 14.7.2000 se stala novým nájemcem společnost PRIMA Třebíč s. r. o. a posléze dohodou dne 8.11.2002 žalovaná. V době uzavření leasingové smlouvy byla žalobkyně vlastníkem pronajímané věci a uvedenými dohodami nedošlo k převodu vlastnického práva ze žalobkyně na jiný subjekt. Pokud v průběhu leasingového vztahu byl předmět nájmu vložen do základního jmění společnosti PRISTAV UA., bylo tak učiněno osobou, která nebyla vlastníkem věci, tudíž se podle právního názoru obou soudů jednalo o neplatný právní úkon a ve vztahu žalobkyně a žalované nemá tato okolnost žádný právní význam. Soudy vyšly dále ze zjištění , že žalovaná v protokolu ze dne 8.11.2000 o předání a převzetí vozidla, jako předmětu leasingu, potvrdila, že jí byl předmět leasingu předán předchozím nájemcem včetně dokumentace uvedené v protokolu a že si prostřednictvím svého jednatele předmět leasingu prohlédla na Ukrajině, kde se v té době předmět leasingu (vozidlo) nacházel. Povědomost žalobkyně o vývozu předmětu leasingu na Ukrajinu nebyla prokázána. Po následném převezení vozidla do České republiky (dále jen „ČR“) bylo vozidlo na žádost žalované umístěno v provozovně společnosti PRIMA Třebíč, s. r. o. a dostalo se tak do dispozice žalované. Oba soudy shodně dovodily, že pokud žalovaná předávacím protokolem převzala vozidlo, které bylo v době převzetí mimo území ČR, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobkyně a způsobit neplatnost leasingové smlouvy a být důvodem k neplnění povinností žalované platit řádně leasingové splátky. Pro neplnění této povinnosti žalovanou vypověděla žalobkyně v souladu s čl. 4.4.1. písm. a) Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu (dále jen „VSP“) dopisem ze dne 20.3.2001 předmětnou leasingovou smlouvu s účinky ke dni 27.3.2001. Žalobkyně provedla dopisem ze dne 31.12.2003 konečné vyrovnání leasingového vztahu a s odkazem na VSP požadovala zaplacení 249 819 Kč nejpozději do 28.1.2004 na účet žalobkyně. Oba soudy dospěly k závěru, že žalobkyně se oprávněně domáhá zaplacení této částky a to včetně úroků z prodlení sjednaného v čl. 2.5.3. VSP od počátku prodlení, tj. ode dne 29.1.2004. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neuznal důvodnou vznesenou námitku promlčení, jestliže žalovaná byla povinna zaplatit požadovanou pohledávku do 28.1.2004 a žaloba byla podána dne 3.2.2006, tedy ve čtyřleté promlčecí době podle §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že žalobkyni měla být známa skutečnost, že předmět leasingu je zahrnut do majetku PRIMSTA UA, pokud by si počínala tak, aby nedocházelo ke škodám, jak to vyplývá z obecné preventivní povinnosti. Soudy podle dovolatelky nesprávně nevzaly v úvahu skutečnost, že předmět leasingu nebyl v době uzavírání dohody o změně leasingového vztahu pro žalovanou, jako leasingového nájemce, dostupný a byl tedy nezpůsobilý ke vzniku leasingového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Podle dovolatelky neměl být spor řešen jako spor z platně uzavřené leasingové smlouvy. Soudy nerespektovaly ani skutečnost, že žalovaná od leasingové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 14.6.2001 z důvodu, že předmět leasingu byl ve vlastnictví jiného subjektu a nikoliv ve vlastnictví žalobkyně a že předmět leasingu nemohla užívat, nacházel-li se na území jiného státu. Pokud oba soudy posuzovaly vznesenou námitku promlčení ve vztahu k datu splatnosti nároku z konečného vyrovnání, tj. k datu 28.1.2004, není uvedený závěr podle dovolatelky správný, neboť počátek běhu promlčecí doby uplatněného nároku měl být stanoven na 21.3.2001 s ohledem na datum výpovědi dané žalované.
Pro nesprávnost obou vydaných rozsudků v dané věci žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (23.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 249 819 Kč s příslušenstvím, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším zamítavém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí usnesením zrušil. Dovolání vychází ze způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady nenamítá.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil platnost uzavřené leasingové smlouvy. Není správný právní názor žalované o neplatnosti předmětné leasingové smlouvy z důvodu, že žalobkyně nebyla v době vzniku leasingového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou vlastníkem předmětu leasingu. Ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že žalobkyně byla v době uzavírání leasingové smlouvy dne 21.10.1999 vlastníkem předmětu leasingu. Ani dohodami o změně subjektu leasingové smlouvy nedošlo k převodu vlastnického práva z žalobkyně na jiný subjekt. Odvolací soud tedy správně dovodil, že pokud v průběhu leasingového vztahu došlo k vložení předmětu leasingu do základního jmění společnosti PRISTAV U.A., učinila tak osoba, která nebyla vlastníkem věci, jednalo se o neplatný právní úkon, tudíž ve vztahu žalobkyně a žalované nemá tato okolnost žádný právní význam a nemá vliv na platnost vzniku leasingového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Pro žalovanou poukazované její odstoupení od smlouvy z důvodu, že žalobkyně není vlastníkem předmětu leasingu, tedy nebyl ve skutečnosti oprávněný důvod, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně vlastníkem předmětu leasingu ke dni vzniku leasingového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou byla.
Pokud dovolatelka namítá, že předmětná leasingová smlouva měla být posouzena jako neplatná z důvodu, že předmět leasingu nebyl v době uzavírání dohody o změně leasingového vztahu pro žalovanou, jako leasingového nájemce, dostupný, tedy nezpůsobilý ke vzniku leasingového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, je třeba připomenout skutková zjištění obou soudů, která dovolatelka ani nezpochybňuje, a to, že žalovaná při vzniku leasingového vztahu s žalobkyní věděla, že předmět leasingu se nachází na Ukrajině, že předmět leasingu nebude moci bezprostředně užívat, přičemž při vědomosti těchto okolností přesto přistoupila na dohodu o změně leasingového vztahu a podepsala i protokol a předání a převzetí vozidla včetně dokladů v protokolu uvedených, a poté, co jednatel žalované si vozidlo na Ukrajině prohlédl a seznámil se i s jeho reálným stavem. Dovolatelce tedy není možno přisvědčit, že by její námitka o nedostupnosti předmětu leasingu byla důvodná a měla za následek neplatnost leasingové smlouvy.
Dovolatelce je však nutno přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil při posuzování počátku běhu promlčení uplatněného nároku.
Právní otázka nároků stran při předčasném zániku závazku z leasingové smlouvy v případě finančního leasingu a počátku běhu jejich promlčecí doby byla v dané věci řešena v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v němž jsou komplexně řešeny otázky nároků při předčasném ukončení leasingu a běhu jejich promlčecích dob.
Toto stanovisko je třeba pro úplnost doplnit o posouzení otázky běhu promlčecí doby v případě, že strany v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách tvořících součást této smlouvy, ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. projevily vůli, aby ustanovení leasingové smlouvy o povinnosti leasingového nájemce k úhradě splátek splatných do odstoupení od smlouvy má trvat i po ukončení smlouvy.
Ve shodě s citovaným stanoviskem dovolací soud zdůrazňuje, že ačkoli byla uzavřená leasingová smlouva „vypovězena“ v souladu s článkem 4.4.1. písm. a) VSP, nelze tento jednostranný právní úkon žalobkyně posuzovat jako výpověď leasingové smlouvy, ale jako odstoupení od leasingové smlouvy. O výpověď nejde z důvodu, že tomu odporuje povaha závazku. Obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti či závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu. Výpověď danou v souladu se všeobecnými podmínkami je tedy třeba považovat za odstoupení od smlouvy, jímž smluvní strana vyjadřuje vůli ukončit smlouvu doručením tohoto právního úkonu druhé straně.
Dovolací soud se tedy následně zabýval právní otázkou počátku běhu promlčecí doby u nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingové smlouvy odstoupením.
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah (jako je tomu i v tomto posuzovaném případě), aplikuje se ustanovení §351 obch. zák.
Podle tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (§351 odst. 1 obch. zák.). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (§351 odst. 2 obch. zák.).
Ustanovení §351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák. Tak je tomu i daném případě.
Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 249 819 Kč, jež sestává z neuhrazených leasingových splátek, úroků z prodlení, z dlužného pojistného a ztráty z prodeje předmětu leasingu, přičemž od těchto vyčíslených nároků odečetla žalobkyně nároky žalované spočívající v nezaúčtovaných zálohách na nájemném a jednorázové splátky.
Je však třeba konstatovat, že s výjimkou práva na zaplacení neuhrazených leasingových splátek, splatných do dne odstoupení od smlouvy, jde o smluvně konkretizované nároky podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Jde tedy o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy. Běh promlčecí doby se proto řídí ustanovením §394 odst. 1 obch. zák., tedy ode dne, kdy žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila.
Pokud se týká práva na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy, z ustanovení článku 4.4. VSP vyplývá, že strany projevily ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v tomto rozsahu ustanovení leasingové smlouvy, resp. VSP, trvalo i po ukončení smlouvy. Běh promlčecí doby práva na zaplacení těchto leasingových splátek se řídí ustanovením §392 odst. 1 a 2 obch. zák. Promlčecí doba tedy počíná běžet od splatnosti jednotlivých splátek. Jelikož jde o splátky splatné do dne ukončení smlouvy, počala promlčecí doba běžet nejpozději ode dne, kdy žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila, resp. kdy nastaly účinky odstoupení, tj. dnem 27.3.2001.
Z hlediska běhu promlčecí doby tzv. konečné (finanční) vyrovnání význam nemá.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, že promlčecí doba práva na zaplacení žalobou uplatněné částky počala běžet ode splatnosti dlužné částky podle konečného vyrovnání z leasingové smlouvy, není v souladu s hmotným právem a ani v souladu s dosavadní judikaturou. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení nároku, jestliže vycházel z nesprávně určeného počátku běhu promlčecí doby uplatněného nároku.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není v posouzení otázky promlčení nároku správné.
Dovolací soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. listopadu 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu