ECLI:CZ:NS:2010:23.ODO.1750.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1750/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně I. - S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti žalované G. M. A., a. s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, o zaplacení částky 97.849,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 127/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 54 Co 169/2006-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. března 2006, č. j. 30 C 127/2005-49, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 62.433,39 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 5. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení ohledně částky 19.218,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 1. 2004 do zaplacení a ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 78.631,- Kč od 21. 1. 2004 do 9. 5. 2005 (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v části týkající se částky 16.197,61 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 5. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli leasingovou smlouvu řídící se režimem obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky leasingu žalované, verze 2/2003, a splátkový kalendář a jíž se žalovaná zavázala předat žalobkyni do užívání osobní automobil v pořizovací ceně 420.000,- Kč a žalobkyně se zavázala zaplatit žalované zálohu na splátky ve výši 256.000,- Kč, po dobu 36 měsíců platit měsíční splátky ve výši 9.609,- Kč a zaplatit cenu následné koupě ve výši 1.000,- Kč. Žalobkyně složila zálohu na splátky a zaplatila prvních sedm měsíčních splátek v celkové výši 67.263,- Kč, načež bylo vozidlo dne 2. 12. 2003 odcizeno. Žalobkyně pak zaplatila další dvě splátky v celkové výši 19.218,- Kč. Poté, co pojišťovna poskytla žalované pojistné plnění ve výši 399.000,- Kč, žalovaná zaplatila žalobkyni částku 222.834,61 Kč, která byla podle „kalkulace pojistného plnění“ vypočtena jako rozdíl mezi součtem zůstatkové ceny předmětu leasingu ke dni pojistné události ve výši 339.333,43 Kč a tzv. diskontovaných ušlých výnosů ve výši 62.433,39 Kč na straně jedné a součtem „nespotřebované“ části zálohy na splátky ve výši 206.383,43 Kč, splátek zaplacených po odcizení předmětu leasingu ve výši 19.218,- Kč a pojistného plnění ve výši 399.000,- Kč na straně druhé.
Soud prvního stupně usoudil, že na základě ustanovení článku IX bod 2.6 všeobecných obchodních podmínek má žalovaná toliko nárok na zůstatkovou cenu předmětu leasingu ke dni vzniku pojistné události ve výši 339.333,43 Kč (29x pevná část splátky ve výši 11.667,03 Kč plus 1.000,- Kč za odprodej předmětu leasingu); na částku 62.433,39 Kč představující diskontované ušlé výnosy (odúročené finanční služby) nárok nemá, neboť v části, která se jich týká a kterou lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, je článek IX bod 2.6 všeobecných obchodních podmínek pro neurčitost neplatný podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák“). Z leasingové smlouvy ani z všeobecných obchodních podmínek není totiž zřejmé, jaká částka finanční službu představuje, co se rozumí odúročenou finanční službou a jakým způsobem se má výsledná částka vypočítat. Ve prospěch žalobkyně bylo třeba započítat poměrnou část zálohy na splátky ve výši 206.383,43 Kč, přeplatky splátek po odcizení vozidla ve výši 19.218,- Kč a pojistné plnění ve výši 399.000,- Kč. Podle této kalkulace měla být žalobkyni vyplacena částka 285.268,- Kč, nikoliv jen částka 222.834,61 Kč, a rozdíl ve výši 62.433,39 Kč představující „diskontované ušlé výnosy“ si tedy žalovaná ponechala, aniž pro to měla právní důvod (ačkoliv ji měla žalobkyni zaplatit), a vzniklo jí tedy na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. V této části shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou, přičemž uzavřel, že další část žalované částky ve výši 16.197,61 Kč si žalovaná ponechala po právu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 54 Co 169/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 62.433,39 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru o neurčitosti ujednání o tom, že žalované náleží též „odúročená finanční služba“, neboť tento termín nespadá do obecné řeči, nejde ani o termín právní a nevyskytuje se nikde jinde ve smlouvě ani ve všeobecných obchodních podmínkách, jeho obsah je tudíž obecně nejasný a není znám ani druhé smluvní straně. Kromě toho odvolací soud shledal neurčitým též další výraz v ujednání použitý, a to „pevná část budoucích splátek jistiny“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že obě uvedená ujednání od zbývající části článku IX bod 2.6. všeobecných obchodních podmínek ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. oddělit nelze; je-li obsahem tohoto článku způsob výpočtu nároků ze zaniklé smlouvy, je možné takový výpočet provést jen tehdy, pokud do něho lze dosadit všechny v úvahu připadající složky, neboť jinak by byl výpočet neúplný a tudíž nesprávný. Neplatné části ujednání jsou chybějící komponenty, bez nichž nelze výpočet provést, jejich neplatnost má tedy za následek neplatnost celého bodu 2.6 článku IX všeobecných obchodních podmínek. Článek XII bod 9 všeobecných obchodních podmínek, podle něhož odcizením předmětu leasingu smlouva končí, odvolací soud posoudil jako ujednání o zrušení smlouvy pro případ splnění podmínky; ta nastala a došlo tak ke zrušení smlouvy podle ustanovení §572 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dovodil, že nelze-li smluvní ujednání o vypořádání pro takový případ pro neplatnost aplikovat, je třeba věc posoudit podle ustanovení §457 obč. zák. o vzájemném vydání poskytnutých plnění, a uzavřel, že plnění vzájemně poskytnutá po dobu trvání smlouvy byla vzájemně vypořádána tím, že žalovaná zajistila předmět leasingu a umožnila jeho užívání a žalobkyně platila za to sjednanou úhradu. Zbyla pouze povinnost žalované vydat žalobkyni tu část předem poskytnutého plnění (zálohy na splátky), jež připadala na splátky po zániku smlouvy, jakož i splátky po zániku zaplacené. Tuto povinnost žalovaná splnila a žádné jiné nároky vůči ní žalobkyně nemá, zejména nemá nárok na podíl na pojistném plnění, neboť předmět leasingu byl vlastnictvím žalované a jí tudíž pojistné plnění jakožto náhrada za odcizený majetek náleží. Žalobu proto odvolací soud posoudil jako nedůvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jímž vytkla odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že výpočet nelze provést pro nemožnost dosadit do něho všechny v úvahu připadající složky, neboť „tvrdí v souladu s §451 a násl. obč. zák., že bezdůvodné obohacení, které bylo ve výši 62.433,39 Kč, je žalovaná povinna vydat, a je naprosto nepodstatné, zda si můžeme do vzorce předloženého žalovanou komponenty dosadit či nikoliv. Podle VOP jsme byli schopní si všichni spočítat, jaká částka žalované přísluší včetně pojistného za odcizené vozidlo. Odkazuje proto na §547 obč. zák.“.
Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z toho pak vyplývá, že při přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Vzhledem k ustanovení §242a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může důvodnost dovolání založit jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Správnost závěru odvolacího soudu, že ustanovení všeobecných obchodních podmínek žalované, podle nichž v případě úplného zničení nebo odcizení předmětu leasingu náleží leasingové společnosti z pojistného plnění poskytnutého pojišťovnou (mimo jiné) „součet pevné části budoucích splátek jistiny od data pojistné události včetně odúročené finanční služby“, je neplatné pro neurčitost, dovoláním napadena není, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z tohoto závěru ve svých úvahách vychází. Vzhledem k obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu je dovolacímu přezkumu otevřena pouze otázka, zda odvolací soud správným způsobem aplikoval ustanovení §4l obč. zák. na zjištěný skutkový stav, jestliže dovodil, že uvedené neurčité ustanovení nelze oddělit od zbývající části článku IX bod 2.6. všeobecných obchodních podmínek a jeho neplatnost má tedy za následek neplatnost celého tohoto bodu.
Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Dovoláním napadené právní posouzení odvolacího soudu je správné.
Dovoláním není zpochybněno, že předmětem úpravy bodu 2.6 v článku IX všeobecných obchodních podmínek žalované leasingové společnosti je způsob vypořádání nároků smluvních stran leasingové smlouvy zaniklé v důsledku úplného zničení nebo odcizení předmětu leasingu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že výpočet, na němž je mechanismus vypořádání v tomto článku založen, lze z logiky věci provést pouze tehdy, lze-li zjistit obsah všech jeho stanovených komponent. Vymezení kterékoliv z těchto komponent tedy – vzhledem k obsahu posuzovaného bodu 2.6 článku IX všeobecných obchodních podmínek – nelze oddělit od ostatního obsahu tohoto článku a je proto správná úvaha odvolacího soudu, že neplatnost vymezení uvedených dvou komponent („pevné části budoucích splátek jistiny“ a „odúročené finanční služby“) má za následek neplatnost celého bodu 2.6 článku IX všeobecných obchodních podmínek.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalobkyni, jež byla v dovolacím řízení zcela úspěšná a měla by tedy podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu nákladů v něm vynaložených, podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu