ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.114.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 114/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Maersk Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3219/4, IČ 18627706, zastoupené JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovaným 1) A. P., a 2) Ing. J. P., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 205/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2007, č. j. 39 Co 327, 328/2006-206, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2007, č. j. 39 Co 327, 328/2006-206, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně 3.323,40 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení zamítá, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 18 C 205/2003-158, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 10. 2005, č. j. 18 C 205/2003-181, a doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 18 C 205/2003-192, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 3.509,12 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení, ohledně 1.167,46 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení žalobu zamítl, zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení 3.323,40 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení a 30.590,80 Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 1. 2004 do zaplacení, pro částečné zpětvzetí žaloby řízení zastavil ohledně 640,86 EUR a příslušenství z této částky ve výši 3,5% úroku z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z 30.590,80 Kč od 10. 12. 2003 do 9. 1. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl jednak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s ukončením nájmu domu a která sestává z nevrácené „bezpečnostní“ zálohy“ (3.323,40 EUR), a nároku na vrácení přeplatku na nájemném za 18 dní měsíce září roku 2002 (1.353,18 EUR), kdy jí byl znemožněn přístup do pronajatého objektu, jednak o nároku žalovaných na zaplacení dlužného nájemného za měsíc říjen roku 2002 (3.323,40 EUR) a nákladů nutných k odstranění škod, které měla žalobkyně na nemovitosti způsobit a které přesáhly výši škody kryté bezpečnostní zálohou (30.590,80 Kč). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli dne 20. 11. 2000 s žalobkyní nájemní smlouvu k domu č. p. v ulici U p, v P 6, na dobu od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002 za měsíční nájemné 6.500,- DM a žalobkyně složila zálohu ve výši měsíčního nájemného na úhradu případných škod přesahujících obvyklé opotřebení. Výpovědí žalobkyně ze dne 31. 7. 2002 skončil nájemní vztah ke dni 31. 10. 2002, přitom již ve dnech 13. 9. 2002 až 31. 10. 2002 jí žalovaní znemožnili přístup do pronajaté nemovitosti. Znaleckými posudky byla zjištěna škoda na nemovitosti ve výši 1.167,46 EUR. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení části bezpečnostní zálohy v částce 2.155,94 EUR, tj. ve výši rozdílu mezi požadovanou plnou výší zálohy (3.323,40 EUR) a způsobenou škodou (1.167,46 EUR). Žalobkyni též náleží přeplatek nájemného za 18 dní měsíce září 2002 ve výši 1.353,18 EUR, neboť nemohla od 13. 9. 2002 do 30. 9. 2002 předmět nájmu užívat v důsledku protiprávního jednání žalovaných. Soud prvního stupně pak žalobu ve zbytku (1.167,46 EUR) a vzájemný návrh žalovaných na náhradu škody zamítl.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, č. j. 39 Co 327, 328/2006-206, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně 3.323,40 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení žalobu zamítl, v zamítavém výroku ohledně 30.590,80 Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 1. 2004 do zaplacení jej potvrdil, a ve zbývajícím rozsahu (ve vyhovujícím výroku ohledně 185,72 EUR s příslušenstvím, v zamítavých výrocích ohledně částek 3.323,40 EUR a 1.167,46 EUR, obě s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, vyjma výroků o zastavení řízení) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že na pronajaté nemovitosti byla způsobena značná škoda, která přesáhla obvyklé opotřebení ve smyslu §664 a násl. obč. zák. a čl. VI odst. 1 písm. b) nájemní smlouvy, přičemž i žalobkyně připustila existenci dluhů na telekomunikačních službách a na vodném a stočném v celkové výši 20.643,10 Kč, takže je odůvodněn přechod složené bezpečnostní zálohy do vlastnictví žalovaných v plné výši; podle odvolacího soudu došlo postupem soudu prvního stupně k nepřípustnému přesunu důkazního břemene, neboť bylo na žalobkyni, aby – pokud nepovažovala vyúčtování plateb za služby spojené s nájmem nemovitosti za správné – uvedené tvrdila a prokázala, zatímco žalované netíží povinnost prokazovat výši škody při odůvodněnosti základu nároku na její náhradu. Ohledně náhrady škody, která měla přesáhnout bezpečnostní zálohu, ve výši 30.590,80 Kč odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval vzájemný návrh žalovaných za neprokázaný, ve zbývajícím rozsahu pak napadené rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k částce 3.323,40 EUR s příslušenstvím podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o přenesení důkazního břemene ohledně tvrzených škod a má za to, že pokud jako nájemce popírá, že by způsobila škodu na pronajaté nemovitosti žalovaných a sporuje odůvodněnost základu tvrzeného nároku na její náhradu, nemůže být nucena, aby prokazovala negativní skutečnost, tj. neexistenci škody. I s ohledem na novelizovanou úpravu občanského zákoníku účinnou od 31. 3. 2006 je při nakládání s bezpečnostní zálohou vyloučeno, aby pronajímatel při ukončení nájmu pouze předal nájemci vyúčtování a přenesl tím na něj důkazní břemeno ohledně údajných škod na předmětu nájmu, které měl způsobit nájemce. Navíc z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmý okamžik přechodu vlastnického práva ke složené bezpečnostní záloze na žalované. Odvolací soud dále svůj závěr o tom, že žalobkyně způsobila na pronajaté nemovitosti značnou škodu, nijak nerozvádí, ačkoli se oba provedené znalecké posudky v této otázce značně liší, takže není zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil (přitom zjištění existence škody přesahující výši určenou soudem prvního stupně bylo podmínkou pro případné následující posouzení otázky přechodu důkazního břemene). Žalobkyně navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. 6. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Takovým předpisem může být i procesní norma.
Podle ustanovení §120 odst. 1 věta první o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst.1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 86, ročník 2002).
Ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 1998). Žalovaný má tedy rovněž povinnost (§101 odst. 1 o.s.ř.) tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání stejných skutečností mohlo přivodit ve sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého účastníka, neboť v závislosti na hypotéze právní normy každá ze sporných stran musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Protože však strany mají různý zájem na výsledku řízení, mají také různou a zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy odlišné a zcela samostatné z toho vyplývající břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně jimi uplatněných nároků.
V projednávané věci jde v dovolacím řízení o jediný dílčí nárok, a to požadavek žalobkyně na vrácení zálohy složené při uzavření nájemní smlouvy, která slouží k pokrytí případných nároků pronajímatele na náhradu škody způsobené na předmětu nájmu. Žalobkyně má tedy nepochybně povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno, ohledně hmotněprávních předpokladů pro vrácení zálohy. Tyto procesní povinnosti splnila tvrzením, že zálohu složila a že jí po skončení nájemního vztahu nebyla vrácena, o čemž není mezi účastníky sporu. Žalovaní opírají své právo na ponechání si zálohy o tvrzení, že žalobkyně nemovitost poškodila (dokonce ve větším rozsahu, než odpovídá výši zálohy), proto je v tomto směru tíží povinnost tvrzení (tu splnili), jíž musí odpovídat též povinnost a břemeno důkazní, zda a v jakém rozsahu taková škoda skutečně vznikla a zda a v jakém rozsahu je vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně. Nejde tedy o nepřípustný přesun důkazního břemene, jak dovodil nesprávně odvolací soud, nýbrž o rozložení důkazního břemene podle toho, jaké nároky jsou uplatňovány. Důkazní břemeno totiž tíží toho, kdo určitou skutečnost tvrdí a vyvozuje z ní pro sebe příznivé rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu o povinnosti žalobkyně prokázat, že na nemovitosti nezpůsobila škodu, tedy že při neprokázání této okolnosti nemůže se svým nárokem na vrácení zálohy uspět, není správný. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (na nesprávném výkladu důkazní povinnosti a důkazního břemene) ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky jej proto ohledně 3.323,40 EUR s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu