ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1244.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1244/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. M. PREFECT A.V.V. , se sídlem L.G.Smith Blvd. 162, Oranjestad, Aruba, zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Prefa Pardubice, a.s ., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, IČ: 465 04 818, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 32/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2007, č.j. 18 Co 36/2007-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 26 C 32/2004-278, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 376.248.302,- Kč na náhradě škody způsobené jednáním státních orgánů, které po 31. 5. 2000 svou nečinností neposkytly dostatečnou ochranu vlastnickému právu společnosti Prefa. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené dne 1. 4. 2003 se společností Prefa Pardubice, a.s. (dále jako „Prefa“), se stal věřitelem pohledávky ve výši 376.248.302,- Kč. Uvedená společnost založila dceřinou společnost Prefa Majetková a.s., do níž vložila svůj majetek, jenž byl následně od 1. 1. 1999 ve smluvně vymezeném rozsahu pronajat společnosti RASTRA AG-CZ a.s. (dále jako „RASTRA“), jež se již v průběhu roku 1999 dostala do prodlení s placením nájemného, a dne 29. 12. 2000 byl prohlášen konkurs na majetek této společnosti. Soud dospěl k závěru, že v některých soudních řízeních, jež se týkaly výše uvedeného majetku, došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nedodržení zákonných nebo přiměřených lhůt k rozhodnutí, neshledal však podmínky pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, neboť není dána příčinná souvislost vzniku škody s nesprávným úředním postupem státních orgánů. Příčinou vzniku škody bylo nesprávné hospodaření s pronajatým majetkem společností RASTRA, která nemohla dostát svým závazkům, neplatila nájemné a dostala se do platební neschopnosti, a ve vztahu k případnému porušení povinnosti ze strany správce konkursní podstaty má povinnost hradit škodu správce a nikoli stát.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2007, č. j. 18 Co 36/2007-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Právnímu předchůdci žalobce vznikla při jeho podnikatelské činnosti majetková újma následkem hospodaření společnosti RASTRA s majetkem pronajatým od jeho dceřiné společnosti, do níž vložil část svého majetku. Ke snížení majetku právního předchůdce žalobce došlo při hospodaření s tímto majetkem, tedy v důsledku jednání jiného subjektu, odlišného od státu. Protože příčinou vzniku tvrzené škody nebyl nesprávný úřední postup státních orgánů, ale jiná skutečnost, chybí zde tedy příčinná souvislost mezi výkonem státní moci a vzniklou škodou. Odvolací soud uzavřel, že rovněž námitky odvolatelů dle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné, neboť soud prvního stupně nezkrátil žalobce v jeho právech, jež mu procesní předpisy přiznávají.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i z důvodu nesprávného právního posouzení věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Za zásadně právně významné považuje otázky: 1/ zda je přípustné, aby se soud bez řádného odůvodnění v rozhodnutí nevypořádal s převážnou většinou tvrzení a námitek žalobce, navržených a provedených důkazů, nekonkretizoval nesprávnosti úředního postupu, jež shledal v jednotlivých řízeních, a aniž by svůj postup jasně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, 2/ zda je namístě zamítnout žalobu v celém rozsahu, shledal-li soud nesprávný úřední postup „v případech některých soudních řízení“, aniž by odůvodnil, proč nebylo žalobě vyhověno alespoň zčásti, 3/ zda lze na žalobce přenášet riziko neúspěchu v řízení o náhradu škody způsobené orgány státu z toho důvodu, že jiné státní orgány nepředloží na výzvu soudu důkazy nutné pro rozhodnutí, 4/ zda je přípustné v písemném odůvodnění rozsudku uvést závěr o subjektu odpovědném za škodu, jenž je odchylný od toho, jenž byl ústně sdělen při vyhlášení rozsudku. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje odvolatel v tom, že v řízení před soudem prvního stupně bylo nesprávně postupováno při aplikaci §118a odst. 1, 2 o. s. ř., a v řízení před odvolacím soudem se lišilo písemné a ústní znění odůvodnění rozsudku o tom, který jiný subjekt než žalovaný měl být odpovědný za vznik škody na majetku právního předchůdce žalobce; zatímco v ústním odůvodnění rozsudku byla jako odpovědný subjekt označena společnost RASTRA, v písemném vyhotovení se uvádí již jen „jiný subjekt odlišný od státu“. Ani jeden ze soudů obou stupňů neprovedl „detailní analýzu“ toho, co označil za nesprávný úřední postup. Dále uvádí, že postup soudu při zajišťování důkazního materiálu od orgánů státu, jež vědomě nespolupracovaly, nebyl dost důrazný, soudy při provádění dokazování a následném vyvozování závěrů nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, když se nevypořádaly s tím, co žalobce v průběhu řízení tvrdil a prokazoval a co vyšlo najevo, závěr soudu, že není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem státu, není podle jeho názoru ničím podložen. Za jiné v úvahu přicházející vady řízení označil porušení práva na spravedlivý proces, nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a další. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. září 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).
Námitky dovolatele, týkající se odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, důkazních návrhů žalobce, procesního postupu soudu apod. jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení při provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní, pokud nejde o procesní otázku zásadně právně významnou. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); vady samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zásadní právní význam rozhodnutí může být založen skutečnostmi v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, pokud na něm napadené rozhodnutí spočívá. Případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Paušální námitky dovolatele, týkající se vedení řízení, žádný zásadní právní význam nemají a ani v žádné z otázek jím předložených k přezkumu dovolací soud neshledal otázku, jež by pro svůj judikatorní přesah činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem orgánů státu a škodou, jež měla vzniknout právnímu předchůdci žalobce. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi průtahy v některých soudních řízeních a škodou, jež vznikla právnímu předchůdci žalobce na majetku, vloženém do dceřiné společnosti, která ho přenechala za úplatu společnosti RASTRA, jež s tímto majetkem hospodařila a neplatila ani nájemné za pronajatý majetek.
Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí obecná úvaha či připuštění možnosti vzniku škody v důsledku určitého jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost postavena najisto. Příčinou škody může být jen taková skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl, a podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musejí být splněny kumulativně. O odpovědnost státu za škodu se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy, je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k nesprávnosti úředního postupu.
Dle skutkových závěrů, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu, rozhodující příčinou škody způsobené žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, byla jiná skutečnost, než nesprávný úřední postup státních orgánů, neboť snížení hodnoty majetku žalobce, resp. jeho právního předchůdce, bylo důsledkem špatného hospodaření společnosti RASTRA s majetkem pronajatým od žalobce, resp. jeho právního předchůdce, jež vyústilo v prohlášení konkurzu na majetek společnosti.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi postupem orgánů státu a vznikem škody, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Ani zde tedy nejde o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 2 roč. 2001, rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2727/99 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, pod č. C 528).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího řízení podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu