ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1362.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1362/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 18, proti žalovanému KINGO, s.r.o., se sídlem Praha 9, U Bílého Mlýnku 648, IČ 25070711, zastoupenému Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 9, o 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 91/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č. j. 23 Co 180/2007-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.402,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Kratochvíla, advokáta se sídlem Praha 1, Křemencova 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 9 C 91/2006-38, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 134.340,- Kč s úrokem z prodlení od 26. 3. 2006 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o opravě žalobce předal žalovanému dne 7. 4. 2004 svůj vůz VW Golf 1,6s, žalovaný se zavázal vozidlo žalobci opravené předat dne 23. 4. 2004 a po dobu opravy zapůjčil žalobci jiné vozidlo. Při předání vozidel požadoval žalovaný zaplacení půjčovného 7.497,- Kč a 7.000,- Kč za poškození zapůjčeného vozidla, což žalobce odmítl zaplatit, a žalovaný mu proto jeho vůz zadržel až do 17. 10. 2005, kdy mu bylo exekučně odebráno na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 4. 2005, č. j. 10 C 164/2004-32, podle nějž žalovanému nevzniklo právo na zadržení vozidla a byl povinen je žalobci vydat ke dni ukončení opravy. V důsledku zadržení vozidla si žalobce nejprve půjčoval náhradní vozy a poté si jedno na základě leasingové smlouvy pronajal. Soud dovodil, že hrazením leasingových splátek v období od 1. 9. 2004 do 31. 10. 2005 žalobci vznikla žalobci škoda, za níž odpovídá žalovaný podle §420 obč. zák.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 23 Co 180/2007-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry i ohledně výše škody, neboť žalobce prokázal, že v příčinné souvislosti s protiprávním zadržením vozidla žalovaným byl nucen vynaložit uvedenou částku na zajištění jiného dopravního prostředku k plnění svých pracovních povinností. K námitce žalovaného, že mu vzniklo zadržovací právo, protože měl splatnou pohledávku za žalobcem, odvolací soud uvedl, že jde o nově tvrzenou skutečnost v odvolání, jež byla uplatněna v rozporu s §205a o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce vzniku, existenci a důvodnosti zadržovacího práva. Namítá, že při zadržení vozidla žalobce mu svědčilo retenční právo, odvolací soud vycházel z rozhodnutí č. j. 10 C 164/2004-32, jež bylo vydáno na základě zjištění, že splatnost jeho pohledávky vůči žalobci nastala až 5. 6. 2004 na základě faktury, kterou mu poslal. Avšak podle čl. 2 půjčovního řádu byl žalobce povinen nájemné za vozidlo zaplatit již při jeho vrácení. Odvolací soud otázku existence jeho retenčního práva převzal z uvedeného rozhodnutí, aniž by ji sám posoudil podle důkazu založeného ve spise – půjčovního řádu. Vzhledem k tomu, že nájemné nebylo zaplaceno, zahrnul je žalovaný do faktury ze dne 6. 5. 2004, ve které žalobci fakturoval spoluúčast za poškození zapůjčeného vozidla, což však nic nemění na tom, že splatnost půjčovného nastala již při vrácení vozidla. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně právního posouzení vztahu mezi ní a žalobcem a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. 6. 2007, Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. je protiprávní jednání. V daném případě šlo o otázku práva žalovaného zadržovat věc vlastnicky patřící žalobci, tedy o otázku vzniku a existence retenčního práva žalovaného, což je otázka předběžná ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody. Tato předběžná otázka byla vyřešena v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 164/2004, jímž byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci jeho osobní automobil VW Golf právě z důvodu, že žalobci podle §175 odst. 1 obč. zák. (ve znění tehdy účinném) nevzniklo právo na zadržení této věci.
Podle §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, avšak bylo-li o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení, a v tomto rozsahu je závazný též pro všechny orgány. Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně podle procesních předpisů a v souladu s publikovanou judikaturou (R 48/2001) postupoval, jestliže při řešení předběžné otázky protiprávnosti jednání žalovaného vycházel z pravomocného soudního rozhodnutí. Z hlediska §205a o. s. ř. nelze odvolacímu soudu vytýkat, že neprováděl důkazy k odvolací námitce žalobce o jiném datu splatnosti jeho pohledávky, navíc za situace, že žalovaný sám coby věřitel stanovil ve faktuře dobu splatnosti na jiné datum.
Jak vyplývá z výše uvedeného, námitky žalobce v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 7.535,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 9.402,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu