ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1531.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1531/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně DEVĚTSIL JST, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Francouzská 2, IČ 25216791, zastoupené JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované PharmDr. A. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 7 C 18/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 56 Co 314/2007-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.157,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislavy Indrové, advokátky se sídlem v Plzni, Malá 6.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. 5. 2000, č. j. 12 Co 191/2000-81, zrušil Krajský soud v Plzni rozsudek ze dne 16. 12. 1999, č. j. 7 C 18/99-60, jímž Okresní soud Plzeň - jih uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 630.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 27. 6. 2002, č. j. 12 Co 158, 159/2002-122, Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek ze dne 17. 12. 2001, č. j. 7 C 18/99-107, jímž Okresní soud Plzeň - jih zamítl žalobu na zaplacení 630.000,- Kč s příslušenstvím, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 56 Co 184/2003-143, k odvolání žalované potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 11. 12. 2002, č. j. 7 C 18/99-129a, jímž Okresní soud Plzeň - jih rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 6. 2005, č. j. 56 Co 556/2004-270, zrušil rozsudek ze dne 27. 9. 2004, č. j. 7 C 18/99-255, jímž Okresní soud Plzeň - jih uložil žalované zaplatit žalobkyni 285.071,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do 344.929,- Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 C 18/99-360, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2007, č. j. 7 C 18/99-368, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 434.130,- Kč s 18% úrokem z prodlení z podrobně specifikovaných částek, zamítl žalobu ohledně 195.870,- Kč s 18% úrokem z prodlení ze specifikovaných částek, zastavil řízení ohledně 18% úroku z prodlení z částky 96.500,- Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 56 Co 314/2007-391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 434.130,- Kč, v části výroku týkajícího se úroku z prodlení jej změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 434.130,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, a zamítl žalobu co do úroku z prodlení přiznaného soudem prvního stupně nad rámec 15% úroku z prodlení z částky 434.130,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pokud jde o důvodnost samotného nároku i jeho výši. Dovodil, že žalovaná nevyklizením pronajatých nebytových prostor, kde provozovala lékárnu, ke dni skončení nájemního vztahu porušila povinnost, kterou jí jako nájemkyni ukládá ustanovení §13 zákona č. 116/1991 Sb., a způsobila tak žalobkyni, která nemohla tyto nebytové prostory užívat k provozování lékárny, škodu ve formě ušlého zisku; žalovaná tak odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu, jejíž výši stanovil soud na základě revizního znaleckého posudku. Změnu rozsudku ve výroku o úroku z prodlení odůvodnil soud tím, že žalovaná se v souladu s §563 obč. zák. mohla ocitnout v prodlení se splněním dluhu až po vyčíslení ušlého zisku žalobkyní a po uplynutí jí určené přiměřené lhůty k plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, protože soud o výši nároku rozhodl volnou úvahou ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř., aniž měl k dispozici zjištění umožňující určité kvantitativní posouzení základních souvislostí. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Má za to, že dovoláním napadený rozsudek je věcně správný, neboť vychází ze správně zjištěného skutkového stavu věci pomocí všech dostupných důkazů, na základě nichž soud dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29. 11. 2007. Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se jistiny ve výši 434.130,- Kč s příslušenstvím (v části výroku, jímž byl změněn výrok o úroku z prodlení, bylo vyhověno jejímu odvolání). Z tohoto důvodu není dovolání žalované v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť tímto výrokem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně; dovolání pak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2005, č. j. 56 Co 556/2004-270, kterým byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, totiž neobsahuje závazný právní názor, ale pouze pokyn k doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uplatňuje-li dovolatelka v této věci dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nejedná se o posouzení právní, nýbrž o zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou představovat právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Jak z dikce §241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (434.130,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 22.995,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 11.497,50 Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 2.359,50 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu