ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1874.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1874/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem Stříbro, Masarykovo nám. 8, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ 45797072, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, územní pracoviště Tachov, Luční 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 251/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2009, č.j. 13 Co 505/2008-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 84.811,49 Kč jako náhrady škody, kterou mu způsobil žalobce, když včas a řádně neuspokojil jeho restituční nároky, které mu byly postoupeny oprávněnými osobami podle §33a zákona č. 229/91 Sb., v důsledku čehož přiznaná peněžitá náhrada podle §16 odst. 1 zákona č. 229/91 Sb. byla nižší než hodnota postoupených pohledávek.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č.j. 3 C 251/2007-35, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že v daném případě nebyly splněny základní předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti právnické osoby za způsobenou škodu, jelikož žalovaný postoupené pohledávky vůči žalobci ocenil v souladu s právními předpisy, tudíž nedošlo ze strany žalovaného k porušení žádné právní povinnosti a neexistuje ani příčinná souvislost mezi postupem žalovaného a vznikem tvrzené škody. Znehodnocení restitučních pohledávek postoupených oprávněnými osobami žalobci nelze klást k tíži žalovaného.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 1. 2009, č.j. 13 Co 505/2008-58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že žalobce získal restituční nároky v září roku 2005 a musel si být vědom ustanovení vtěleného do zákona o půdě o zániku nároku na vydání náhradních pozemků oprávněným osobám k 31. 12. 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval příčinnou souvislostí a zaviněním, nesprávně aplikoval §420 obč. zák. v kontextu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. Domnívá se, že pokud byla lhůta v dané oblasti nesplnitelná a došlo k poškození restituentů a soukromých zemědělců, pro které byl režim podle zákona č. 229/1991 Sb. levnější, měla být zrušena obecně. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval výpovědí svědka ing. K., a uvádí, že si nebyl vědom toho, že nebude uspokojen, přičemž odkazuje na dopis územního pracoviště, z něhož je podle dovolatele patrné zavinění žalovaného. Usuzuje, že kdyby žalovaný informoval žalobce včas o tom, že se nestal nabyvatelem pozemků, o které žádal, mohl by žalobce pohledávku prodat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 1. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., přichází tak v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu (tj. otázku interpretace či aplikace právních norem, jež by byla významná nejen pro rozhodnutí v dané věci, ale i pro rozhodování věcí obdobných) neformuluje. Obecná námitka nesprávné aplikace §420 obč. zák. v kontextu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. nepředstavuje uplatnění řádně konkretizovaného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel namítá především nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce. Skutkové námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit z povahy věci nemohou. Existence příčinné souvislosti je rovněž otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit; k tomu však dovolací námitky nesměřují.
Namítá-li dovolatel, že pokud byla lhůta v dané oblasti nesplnitelná a došlo k poškození restituentů a soukromých zemědělců, pro které byl režim podle zákona č. 229/1991 Sb. levnější, měla být zrušena obecně, pak polemizuje ve skutečnosti se závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 6/05, jejichž správnost dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat.
Ani vady řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost nezakládají, nezahrnují-li otázku zásadního právního významu.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu