ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2018.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2018/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: L. M. , zastoupená JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému: statutární město Jihlava, se sídlem úřadu v Jihlavě, Masarykovo nám. 1, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem v Jihlavě, Majakovského 10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ 47116617, o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 C 104/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2009, č. j. 44 Co 185/2008-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.590,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Zápotočného, advokáta se sídlem v Jihlavě, Telečská 7.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, č. j. 44 Co 185/2008-56, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 C 104/2007-37, jímž Okresní soud v Jihlavě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně utrpěla škodu na svém osobním motorovém vozidle tovární značky AUDI A8, registrační značky 4S6 3574, s nímž její manžel Petr Michálek při jízdě po místní komunikaci v obci Vysoká před domem č. p. 3 najel na hranu vyvýšeného kanálu, který vyčníval 5 cm nad ostatní povrch vozovky, a poškodil tak levý přední i zadní disk kola a pneumatiky, čímž vznikla žalobkyni skutečná škoda ve výši 40.000,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný jako vlastník místní komunikace za škodu odpovídá podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť zvýšená (vyčnívající) vpusť do kanálu je závadou ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 citovaného zákona; žalovaný netvrdil a tedy ani neprokázal, že závadu ve sjízdnosti nemohl odstranit a místo neopatřil dopravním značením, které by na závadu upozorňovalo. Odvolací soud neshledal spoluzavinění na straně žalobkyně, neboť způsob jízdy řidiče s ohledem na stavební stav vozovky a její šíři nebyl nijak neobvyklý a rychlost jízdy byla přiměřená.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle názoru dovolatele měly soudy při svém rozhodování aplikovat ustanovení §441 obč. zák., které je generálním liberačním důvodem. Namítá, že v řízení vyšly najevo podstatné skutečnosti, které odůvodňují závěr, že ke škodě došlo výlučným zaviněním poškozeného, neboť z toho, že řidič vozidla věděl o periodicky se vyskytující závadě ve sjízdnosti, nelze bez dalšího konstatovat, že nebyl povinen vznik škody předvídat. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že učinil nesprávný právní závěr, že řidič nemohl překážku vidět s dostatečným předstihem a také na ni nemohl přiměřeně reagovat; takový závěr je v rozporu s ustanovením §18 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, neboť poškozený ač věděl, že se na předmětném úseku pozemní komunikace pravidelně vyskytují závady ve sjízdnosti, bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke škodě nedojde a jel takovou rychlostí, při níž nebyl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Má za to, že soudy obou stupňů v dané věci postupovaly zcela v souladu s hmotným právem a po správném posouzení skutkového stavu aplikovaly ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., aniž současně shledaly spoluzavinění na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, na základě kterého by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové závěry („že ač poškozený věděl, že se na předmětném úseku pozemní komunikace pravidelně vyskytují závady ve sjízdnosti, bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke škodě nedojde a jel v rozporu s ust. §18 zák. č. 361/2000 Sb. takovou rychlostí, při níž nebyl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled“), na nichž pak buduje své právní posouzení věci (o výlučném zavinění poškozené). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní, tím méně pak otázky zásadního právního významu, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (40.000,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 4 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 7.050,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 3.525,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 765,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu