ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2224.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2224/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce F. J ., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 23/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2007, č.j. 13 Co 166/2007-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č.j. 13 Co 166/2007-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 1. 2007, č.j. 39 C 23/2006-79, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 146.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení (jak byl vymezen skutkovými tvrzeními žalobce po soudem připuštěné změně žaloby) je nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem Krajského úřadu P. k. při vyřizování stížností žalobce na postup orgánů stavebního řízení z 8. 10. 2004 a z 5. 12. 2004; předmětem řízení naopak nebyl postup při vyřizování stížnosti ze dne 29. 12. 2005, která byla podána až v průběhu soudního řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že Krajský úřad P. k. se nedopustil žádného pochybení, obě stížnosti vyřídil v zákonem stanovených lhůtách a okolnost, že stížnosti nebyly vyřízeny dle žalobcových představ nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. nepředstavuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že soudy měly zkoumat nesprávný úřední postup žalovaného v celém kontextu, tj. rovněž nečinnost Krajského úřadu P. kraje ohledně všech jím podaných stížností včetně stížnosti ze dne 29. 12. 2005. Pokud se soudy těmito stížnostmi nezabývaly a nevyžádaly od správního orgánu celý správní spis věci se týkající, došlo dle jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žalobce poukázal též na to, že správní řízení probíhalo po dlouhou dobu, tvořilo nedílný celek a takto mělo být též posouzeno. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 10. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí především s tím, že soudy nezkoumaly úřední postup orgánu veřejné moci nad rámec žalobcových tvrzení. V tomto směru však rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s procesními předpisy i ustálenou soudní praxí, dle níž je soud vázán žalobou včetně skutkového vymezení předmětu řízení, tedy nemůže rozhodovat o jiném skutku, než který mu žalobce k rozhodování v žalobě předestřel. Ani jinak rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení právní otázky (výkladu či aplikace hmotněprávní či procesněprávní normy), jehož správnost by byla dovoláním zpochybněna a jež by mělo zásadní právní význam, tj. význam nejen pro rozhodnutí této konkrétní věci, ale i pro rozhodování soudů ve věcech obdobných. Ani námitka, že si soudy neopatřily pro rozhodování ve věci potřebné podklady (spisy správních orgánů), zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť směřuje především proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, jež z povahy věci (zásadní) právní význam mít nemohou.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu