ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2379.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2379/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: FLEX–TEX společnost s r.o., se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, IČ: 47150157, zastoupená JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I., nám. T. G. M. 142, proti žalovanému: Ing. M. R., zastoupený JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, za účasti: Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, o zaplacení 75.696,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 106/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č. j. 25 Co 465/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, č. j. 14 C 106/2003-79, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 52.987,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně částky 22.709,10 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 11. 2001 v P. 6 na křižovatce ulic C. a Š. došlo k dopravní nehodě, při níž řidička A. Ch. H. provedla s osobním motorovým vozidlem BMW 520i ve vlastnictví žalobkyně jízdní manévr odbočení doleva z hlavní na vedlejší silnici v okamžiku, kdy ji zleva předjížděl žalovaný ve svém vozidle Škoda Felicia, takže došlo ke střetu vozidel. Soud posoudil situaci jako střet provozů ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. a pro zhodnocení rozsahu odpovědnosti zkoumal míru účasti obou provozovatelů. Opřel se přitom zejména o znalecký posudek Ing. Jana Pavlíčka, podle nějž řidička vozidla žalobkyně jela v pravé části vozovky a po dání přednosti v jízdě protijedoucímu vozidlu zahájila odbočovací manévr, žalovaný jel spíše v levé části vozovky a ačkoliv měl dostatek prostoru k objetí zprava, narazil se svým vozem zleva zezadu do vozidla žalobkyně. Soud z toho dovodil účast provozovatelů na střetu v poměru 30% na straně žalobkyně a 70% na straně žalovaného, a to zejména s přihlédnutím k porušení povinnosti žalovaného předjíždět vpravo vozidlo odbočující nalevo (§17 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) i k porušení povinnosti řidičky žalobkyně neohrozit ani neomezit při vybočování ze směru jízdy vozidla jedoucí za vozidlem (§17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 25 Co 465/2007-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, správně je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry, na jejichž obsah odkázal. K odvolacím námitkám žalobkyně poukázal na výpověď její řidičky, která při samotném odbočování, které následovalo 1 – 2 sekundy po zastavení, již nekontrolovala ve zpětném zrcátku situaci vlevo za sebou, neboť považovala za dostačující předchozí pohled do zrcátka, v němž viděla za sebou vozidlo ve velké vzdálenosti. Upřesnil proto závěr soudu prvního stupně, že řidička žalobkyně porušila povinnost plynoucí z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., upravujícího odbočování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci; nesouhlasí se závěrem o poměru účasti na své straně, který je podle jejího názoru v rozporu s provedeným dokazováním. Použil-li odvolací soud výpověď řidičky, je jeho výklad v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 613/2000, podle nějž je jedinou příčinou nehody počínání toho řidiče, který nesprávně předjížděl zleva vozidlo odbočující doleva, ačkoliv řádně dávalo znamení o změně směru jízdy. Podle dovolatelky její řidička dostála svým povinnostem tím, že se před odbočením přesvědčila o situaci za vozidlem, a protože její pohyb byl dostatečně zřejmý a předpokládatelný, nelze dovozovat, že by ohrozila či omezila vozidlo jedoucí za ní. Poukazuje na to, že odvolací soud nedocenil okolnost, že to byl žalovaný, kdo celou situaci nepochybným porušením povinnosti podle §17 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. vyvolal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, se dovolává použití tzv. principu omezené důvěry, podle nějž řidič odbočující z vedlejší silnice má právo předpokládat, že i ostatní účastníci silničního provozu dodržují pravidla; nemohla tedy jízdní manévr žalovaného předpokládat. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný, byť vzhledem ke zjištěním orgánů policie na místě bylo možno dovodit i pro něj příznivější poměr účasti, a to 50 : 50.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 2. 2008, dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo rozhodnutí, který by bylo zrušeno odvolacím soudem; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Není pochyb o tom, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu posoudil odpovědnostní vztah při dopravní nehodě jako střet provozů ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. (střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody), které dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Nekonečná šíře různých kolizních situací vyžaduje, aby byly zváženy všechny okolnosti, které přispěly ke střetu, tedy i způsob počínání každého z řidičů a jeho jízdní manévr. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě pak samozřejmě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li naopak o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Odvolací soud respektoval tato zákonná a judikaturou vyložená hlediska a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu [jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.] považoval jízdní manévr řidičky automobilu, který při odbočování doleva vytvořil překážku v jízdním pruhu, jímž jej předjížděl řidič jiného vozidla, za významnou okolnost pro posouzení míry účasti obou provozovatelů na vzniku dopravní nehody. Je zároveň nepochybné, že ke vzniku nehody přispěl především způsob jízdy žalovaného, který namísto předjetí vozidla odbočujícího nalevo z jeho pravé strany, rozhodl se pro předjíždění zleva, ač mohl zamýšlený manévr vozidla žalobkyně předpokládat. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zhodnotil objektivní okolnosti střetu na straně obou provozovatelů, jak ukládá zákon.
K dovolací námitce žalobkyně, že měla právo předpokládat, že i ostatní účastníci silničního provozu dodržují pravidla, lze uvést jen tolik, že právě míra účasti provozovatelů na střetu, která je rozhodujícím kritériem, musí zohlednit i to, zda a nakolik si každý z řidičů počínal tak, aby ke střetu nedošlo, a to bez ohledu na počínání druhého účastníka. Výhrady k závěru, že přehled o situaci za vozidlem ze strany řidičky byl dostačující, pak představují především odlišný náhled na skutkový stav věci, který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit. Za situace, kdy je zřejmé, že odvolací soud výraznější účast na střetu dovodil na straně žalovaného, nelze dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné a že nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaného poukazující na to, že jeho míra účasti je ještě nižší, než stanovil soud, nelze za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.); vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu