ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2398.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2398/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce F. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11, proti žalované Nemocnici Na Homolce , IČ 00023884, se sídlem Praha 5, Roentgenova 2, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Kotlářka 1259/1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 172/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č.j. 17 Co 247/2008-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 5, Kotlářka 1259/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované nemocnici domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 200.400,- Kč na bolestném, 3.360.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a 14.000.000,- Kč na nákladech na asistenční služby, rehabilitace, technické a robotické aparáty. Žalobu odůvodnil tím, že se v žalované nemocnici 29. 5. 1998 podrobil operaci ucha, po níž trpěl bolestmi a jinými nepříjemnými projevy a sluch se mu oproti dřívější době zhoršil. Po reoperaci dne 25. 7. 2001 trpěl bolestmi, hlukem v hlavě a závratěmi. Následkem těchto operací utrpěl žalobce vedle zdravotní též psychickou újmu a také finanční poškození spočívající v předčasném odchodu do starobního důchodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 24 C 172/2004-180, zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal shora uvedeného plnění, a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 247.440,- Kč. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, mimo jiné též znaleckým posudkem prof. MUDr. Arnošta Pellanta, DrSc., vypracovaným v jiném soudním řízení, a dospěl k závěru, že první i druhá operace byly provedeny lege artis. Při první z operací nebyl nalezen původně předpokládaný cholesteatom, ale tympanoskleróza, operace však byla indikována. Po operaci došlo k prokazatelnému zlepšení sluchu a teprve později se sluch vrátil přibližně na předoperační úroveň. Pro přetrvávající nedoslýchavosti byla žalobci nabídnuta reoperace, při níž byly zjištěny opět produktivní změny ve středoušní dutině, vedoucí k nehybnosti třmínku. Stav byl řešen jeho odstraněním, bylo zjištěno i rozlomení jeho ploténky pravděpodobně z první operace, bylo vytvořeno spojení středouší protézou. Po reoperaci byl zjištěn nevelký pokles sluchu ve frekvencích nad 2000 Hz, ale mírné zlepšení na frekvencích nízkých. S časovým odstupem opět došlo ke zhoršení sluchu. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud §420 odst. 1 občanského zákoníku a zabýval se předpoklady odpovědnosti za škodu. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaná při poskytování léčebné péče žalobci postupovala lege artis, nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu, tedy porušení právní povinnosti žalovanou. Soud prvního stupně též zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce, neboť o dané žádosti již dříve pravomocně rozhodl tak, že ji zamítl (viz usnesení z 21. 6. 2007, č.j. 24 C 172/2004-138).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č.j. 17 Co 247/2008-205, zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal, a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 148.297,80 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Považoval znalecký posudek za dostatečný podklad pro rozhodnutí, byť byl vypracován v jiném řízení. Bylo z něj zřejmé, že žalobce dal k oběma operacím souhlas, a bylo prokázáno, že žalovaná při léčbě žalobce, tedy i při obou operacích, postupovala lege artis. Podle odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §420 občanského zákoníku, upravující obecnou odpovědnost fyzických a právnických osob za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že řízení je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel napadal správnost znaleckého posudku, který byl vypracován pro účely jiného řízení a nemohl tak reagovat na otázky, zda „operace byla klinicky indikována a provedena s informovaným souhlasem žalobce“. Soud tak podle dovolatele nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, neboť neopatřil potřebný znalecký posudek. Dovolatel též vytýkal soudu, že mu nebyl ustanoven opatrovník, přestože nebyl schopen řádně vnímat - z důvodu svého zdravotního stavu - průběh celého řízení. Dovolatel též obšírně popsal řadu skutečností, od okolností, za nichž proběhly obě operace, přes vyšetření sluchu pomocí audiogramů, až po názory o neodbornosti provedených lékařských zákroků, které podle dovolatele svědčí o oprávněnosti jeho nároku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná písemně vyjádřila. Podle žalované není dovolání přípustné, neboť v něm absentuje otázka zásadního právního významu. Dále uvedla, že dovolání je založeno na zpochybňování skutkových závěrů a v podstatě „opakuje nářky žalobce dříve již vyjádřené v odvolání“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V dovolání žádná otázka zásadního právního významu (jejíž řešení by bylo významné nejen pro rozhodnutí v této věci, ale i pro rozhodování věcí obdobných) formulována není. Zpochybňuje-li dovolatel znalecký posudek prof. Pellanta, zejména jeho nedostatečnost ve vztahu k projednávanému předmětu řízení, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Nesprávné skutkové zjištění představuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Použití písemných znaleckých posudků zpracovaných mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) v obecné rovině přípustné je, byť mají povahu důkazu listinou (§129 o. s. ř.), nikoli důkazu znaleckým posudkem podle §127 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaného pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Proti výroku o zastavení řízení o odvolání proti výroku, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o opakované žádosti žalobce o ustanovení zástupce, dovolání přípustné není, neboť toto procesní usnesení není uvedeno v taxativním výčtu rozhodnutí, proti nimž zákon dovolání připouští (§237, §238, §238a a §239 o. s. ř.). Je to logické i potud, že zastavil-li odvolací soud odvolací řízení proto, že odvolání bylo vzato (zčásti) zpět, nevyčerpal dovolatel řádný opravný prostředek, jejž měl k dispozici, tudíž se nemůže nápravy týchž tvrzených procesních pochybení domáhat cestou dovolání jakožto opravného prostředku mimořádného.
Námitka dovolatele ohledně neustanovení opatrovníka rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení, která však nepředstavuje dosud neřešenou či spornou otázku interpretace procesních norem, nemá judikatorní přesah, a tudíž nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, čímž postrádá rovněž nutnou podmínku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně ze spisu nevyplývá, že by v řízení nastaly podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobci ve smyslu §29 odst. 1 nebo 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §234b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu