ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2876.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2876/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, proti žalovanému P. M. , o 192.060,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 298/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. března 2008, č.j. 59 Co 466/2007-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. března 2008, č.j. 59 Co 466/2007-134, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. července 2007, č.j. 20 C 298/2003-114, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. července 2007, č.j. 20 C 298/2003-114, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 192.060,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že na základě písemné smlouvy o zprostředkování ze dne 16. 10. 1997, uzavřené s autobazarem M+K na dobu jednoho měsíce, žalobce předal žalovanému v autobazaru osobní vozidlo a ponechal je tam i po uplynutí sjednané doby, čímž došlo mezi účastníky ke konkludentnímu uzavření nové smlouvy o zprostředkování se stejným obsahem (§774 a násl. obč. zák.), z níž nevyplývalo oprávnění uvedené vozidlo prodat. Tím, že žalovaný vozidlo dne 1. 6. 1998 prodal za 198.000,- Kč (128.000,- Kč obdržel v hotovosti a 70.000,- Kč jako protihodnotu vozidla kupujícího p. M.) a peníze žalobci nepředal, úmyslně mu způsobil škodu ve výši 192.060,- Kč, za niž odpovídá dle §420 obč. zák. Soud dovodil, že s ohledem na desetiletou promlčecí dobu dle §106 odst. 2 obč. zák. byl nárok uplatněn včas, avšak je promlčen v subjektivní promlčecí době. Koncem roku 1998 se žalobce dozvěděl od žalovaného, že mu peníze za prodej jeho vozidla nedá, že mu je má dát pan K., jehož žalobce kontaktoval, a ten mu stále tvrdil, že peníze budou, že je veze, ale nikdy je nedovezl. Podle závěru soudu žalobci bylo od prosince 1998 známo, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, a další kroky, které žalobce podnikal (čekal peníze od K. či L.), byly vedeny snahou zjistit, kdo škodu uhradí, nikoli kdo za škodu odpovídá. Soud uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí doba dle §106 odst. 1 obč. zák. skončila nejpozději v prosinci 2000, žalobce se připojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení dne 5. 12. 2001 a žalobu na náhradu škody podal až 3. 6. 2003, tedy po uplynutí promlčecí doby. Na tom nic nemění ani sdělení žalovaného, že peníze mu předá pan K., neboť tento nebyl účastníkem smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. března 2008, č.j. 59 Co 466/2007-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně ztotožnil s jeho závěrem, že došlo k promlčení práva žalobce na náhradu škody v subjektivní promlčecí době. K námitkám v odvolání dodal, že výše škody byla žalobci známa, neboť se odvíjí od ceny, za niž chtěl žalobce svůj automobil prodat, a uzavřel-li smlouvu se žalovaným, musel vědět, kdo za způsobenou škodu zodpovídá, neboť odpovědnost ve vztahu k němu nemohl nést nikdo jiný než jeho smluvní partner.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. b), §241a odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty a okamžik, kdy se žalobce dozvěděl, kdo je za vzniklou škodu odpovědný, neboť tuto vědomost žalobce získal teprve v průběhu trestního řízení. Poukazuje na to, že v písemné zprostředkovatelské smlouvě se žalovaný označil jako jednatel Autobazaru M + K Břest, jehož spolupodílníkem byl vedle žalovaného i M. K. Namítá, že ve vztahu k okamžiku, kdy on nabyl vědomost, kdo je za vzniklou škodu odpovědný, se odvolací soud nevypořádal s tvrzeními žalobce a důkazy, obsaženými zejména v trestním spise, z nichž vyplývá mimo jiné, že po opakovaných urgencích ho v červenci 2000 navštívil p. K. s dalším mužem a předali mu směnku na 198.000,- Kč. Poukazuje na obsah protokolů v trestním spise, na to, že ho žalovaný neustálými výmluvami udržoval v nevědomosti a ještě v době podání trestního oznámení mu odpovědná osoba nebyla známa, neboť teprve v průběhu trestního řízení se u jednání v roce 2003 dozvěděl od svědka M., že kupní cenu za automobil předal žalovanému M. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. března 2008, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by soud prvního stupně byl při rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, neboť předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pouze s pokynem k doplnění dokazování, aniž by byl vysloven právní názor, jímž by soud prvního stupně byl vázán ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. je dovolání žalobce přípustné pro otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody.
Podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Občanský zákoník v případě práva na náhradu škody vychází z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní a objektivní. Subjektivní promlčecí doba běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě, jejíž náhradu požaduje, a o odpovědné osobě, tj. kdy nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je možné vyčíslit v penězích, aby mohl svůj nárok uplatnit u soudu, přičemž okamžik vědomosti o škodě nelze ztotožnit s okamžikem vědomosti o protiprávním úkonu, kterým byla škoda způsobena (srov. např. stanovisko č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/1984). Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní a rovněž počátek běhu objektivní promlčecí doby nelze klást k okamžiku, kdy došlo k protiprávnímu úkonu, který vedl ke vzniku škody, nýbrž až k okamžiku vzniku škody samotné.
V dané věci je předmětem řízení nárok žalobce na vyplacení částky, kterou žalovaný stržil za prodej jeho vozu (198.000,- Kč), snížené o 3% provizi za zprostředkování, nikoliv nárok vlastníka, který namísto nároku na vydání jeho věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje, uplatňuje nárok na náhradu hodnoty (obecné ceny) věci. Žalobce ve vztahu k žalovanému nepožaduje náhradu za ztrátu vozu, svůj nárok na plnění vyvozuje z faktu, že žalovaný, ač byl oprávněn pouze ke zprostředkování prodeje, jeho vůz prodal a kupní cenu, kterou převzal, jemu nevyplatil. K prodeji vozu došlo sice v r. 1998, avšak žalobce se nedomáhá náhrady za hodnotu svého vozu, nýbrž požaduje náhradu za kupní cenu, kterou žalovaný prodejem jeho vozu stržil a jemu nebyla vyplacena.
Odvolací soud, jenž přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, založil své rozhodnutí na závěru, že vznik a výše škody byla žalobci známa již od roku 1998, kdy se dozvěděl, že jeho vůz byl prodán, neboť jeho škoda se odvíjí od kupní ceny, za niž sám chtěl svůj automobil prodat, a bylo mu známo, kdo za škodu odpovídá, neboť „odpovědnost ve vztahu k němu nemohl nést nikdo jiný než smluvní partner, jímž byl žalovaný“. Soudy obou stupňů tedy kladly počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy se žalobce dověděl o prodeji svého automobilu, tj. k prosinci 1998.
Nehledě k tomu, že původním smluvním partnerem žalobce byl autobazar, majetková újma žalobce spojená se zadržením peněz utržených za prodej jeho vozu nemohla v okamžiku samotného prodeje vozu vzniknout. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že písemná smlouva o zprostředkování prodeje vozidla žalobce byla na straně zprostředkovatele uzavřena Autobazarem M + K Břest (jehož spolumajitelem byl v dané době p. K.), zastoupeným P. M. (žalovaným), že po uskutečnění prodeje vozidla byl žalobce žalovaným ujišťován, že peníze za prodej dostane, a byl odkazován na pana K. (spolumajitele bazaru), který žalobci opakovaně tvrdil, že „peníze veze“.
Jestliže (jak vyplývá ze skutkových zjištění) žalobci bylo ze strany majitelů autobazaru opakovaně přislibováno vyplacení kupní ceny stržené za prodej vozu, takže se jevilo objektivně možným, že požadované plnění mu bude skutečně některým z nich poskytnuto, a jak tvrdí žalobce, v červenci 2000 mu byla za přítomnosti právě p. K. (společníka žalovaného) předána směnka na dlužnou částku, nelze uvedené skutkové okolnosti po právní stránce posoudit tak, že majetková újma, za níž požaduje náhradu, vznikla žalobci již v okamžiku sdělení (v prosinci 1998), že jeho vůz byl prodán a že peníze mu má dát pan K. V tomuto okamžiku mu škoda (spočívající ve ztrátě pohledávky) nevznikla a nelze ani dovodit, že by měl k dispozici informaci o tom, že jeho pohledávka z prodeje jeho vozu je definitivně ztracena. Pouhé oddalování splnění neznamená automaticky, že se neuskuteční, zejména když plnění mu bylo slibováno a opakovaně byla vůči němu projevena ochota uhradit mu částku strženou za prodej vozu. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je v daném případě podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o takových skutkových okolnostech, na jejichž základě bylo možno učinit závěr, že peníze za prodej jeho vozu mu již nebudou vyplaceny a kdo konkrétně převzal od kupce peníze za jeho prodaný vůz.
Za této situace nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu, který shodně se soudem prvního stupně počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody dovodil k prosinci 1998, popř. k 1.1.1999, aniž se zabýval veškerými skutkovými okolnostmi, významnými z hlediska aplikace §106 odst. 1 obč. zák.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu