ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2946.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2946/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce PhDr. P. M. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 283/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 20 Co 345/2007-647, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 437.000,- Kč s příslušenstvím, kterou vynaložil na stavební úpravy na svém pozemku, a aby žalovanému byly uloženy další povinnosti, směřující k odstranění škody, která vznikla na pozemku č. parc. 1843/1 k. ú. Praha 12, Kamýk, a to nedodržením stavebních předpisů při činnosti žalovaného na sousedním pozemku, čímž došlo k sesuvu půdy na pozemek žalobce.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1360/2003-483, k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č. j. 11 Co 417/2002-456, ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 8 C 351/94-409, ve výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997 do zaplacení, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobce byl oprávněn přistoupit ke stavebním úpravám ve smyslu §417 odst. 1 obč. zák., avšak dosud provedeným znaleckým posudkem nebyla vyčíslena výše hrozící škody, a že tedy toto skutkové zjištění, které je významné z hlediska horní hranice náhrady účelně vynaložených nákladů podle §419 obč. zák., nebylo v řízení vůbec učiněno.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, č. j. 8 C 283/2004-624, zamítl žalobu na zaplacení 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o odměně ustanoveného zástupce. Poté, co zjistil, že žalovaný dne 18. 4. 2003 zaplatil žalobci 671.139,- Kč (jistina 291.250,- Kč spolu s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997 do 18. 4. 2003), což oba účastníci učinili nesporným, dovodil, že předmět řízení zanikl, a proto žalobu zamítl; řízení o vzájemném návrhu žalovaného ze dne 28. 11. 2005 na zaplacení 671.139,- Kč soud usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. 8 C 283/2004-564, vyloučil k samostatnému řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č.j. 20 Co 345/2007-647, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, změnil jej ve výroku o odměně ustanoveného zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně ustanoveného zástupce. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že po zaplacení žalobou uplatněné částky odpadl předmět řízení, neboť nárok zanikl splněním (§559 odst. 1 obč. zák.). Důvodnost předmětné platby bude posuzována v řízení o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci, který soud prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1360/2003-483, neboť jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, jedná dále v souladu s §243d odst. 1 o.s.ř. a §226 odst. 1 o.s.ř. o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení a ten je vázán právním názorem dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že po vyloučení jeho vzájemného návrhu k samostatnému řízení se původní řízení vedené pod sp. zn. 8 C 283/2004 stalo bezpředmětným, neboť celý předmět řízení včetně příslušenství žalobci uhradil, takže nárok zanikl splněním. Soud prvního stupně navíc žalobce opakovaně na bezpředmětnost žaloby upozorňoval. Jelikož je napadené rozhodnutí správné, žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 11. 2007, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu ani jím zrušená rozhodnutí nemají z tohoto hlediska procesní význam); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, které mají zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak zejména pro rozhodování soudů v obdobných věcech vůbec. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1360/2003-483. Lze mu přisvědčit v obecném závěru, že právním názorem dovolacího soudu jsou vázány všechny soudy, kterým byla věc po zrušení napadeného rozhodnutí (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně) vrácena k dalšímu řízení (srov. §243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.). Nicméně tato vázanost se v dalším řízení uplatní jen za předpokladu, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, se nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na změněný skutkový stav ve věci (srov. rozbor a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 1967, sp. zn. Prz 36/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
V posuzovaném případě žalovaný dne 18. 4. 2003 (po právní moci později zrušeného rozsudku odvolacího soudu) žalobci uhradil v plném rozsahu požadovanou částku včetně úroků z prodlení a dne 28. 11. 2005 (po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu) uplatnil vzájemný návrh v totožné výši, který soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. 8 C 283/2004-564, vyloučil k samostatnému řízení. Došlo tedy k takové změně skutkového stavu věci, že dříve vyslovený právní názor dovolacího soudu pro rozhodnutí ve věci není významný, neboť bez ohledu na vymezený předmět řízení a na pokyny dovolacího soudu pro další řízení nelze žalobě vyhovět proto, že žalovaný povinnost v žalobcem požadovaném rozsahu splnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2587/2007).
Z tohoto důvodu je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a nelze mu přisuzovat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (291.250,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu