ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3049.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3049/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. P. C. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované Creseus, s. r. o. , IČ 453 12 460, se sídlem Praha 1, Celetná 38, o 2.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 208/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2009, č.j. 64 Co 514/2008-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2009, č.j. 64 Co 514/2008-54, zrušil rozsudek „pro zmeškání“ Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2007, č.j. 14 C 208/2007-15, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2.100.000 Kč s příslušenstvím, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce – nezastoupený advokátem – dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Současně žádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zcela bez významu, že advokát ustanovený žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2010, č.j. 14 C 208/2007-72, nenahradil dovolání žalobce vlastním podáním majícím náležitosti řádného dovolání ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. (§241b odst. 2 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2008, pod pořadovým č. 11 ) . Závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1998, že rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, je rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné, se zde neuplatní, neboť zde řešená situace je odlišná. Nejde totiž o to, že soud prvního stupně shledal podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a žalobě vyhověl, zatímco odvolací soud podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání neshledal, a zrušením prvostupňového rozsudku tak vymezil rozdílně (diformně) práva a povinnosti účastníků řízení, nýbrž o to, že soudem prvního stupně vydaný zamítavý rozsudek vůbec rozsudkem pro zmeškání (jenž může být jedině vyhovující) není, takže usnesení odvolacího soudu je standardním kasačním rozhodnutím zrušujícím rozsudek soudu prvního stupně z důvodu jeho vážné procesní vady a vracejícím věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu