ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.325.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 325/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. M ., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 226/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. března 2007, č. j. 59 Co 124/2006-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.486,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Ivo Bubrjaka, advokáta se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 59 Co 124/2006-321, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2005, č. j. 7 C 226/94-281, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu na zaplacení 135.972,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (stalo se tak poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 1997, č. j. 7 C 226/94-156, a ze dne 29. 1. 2001, č. j. 7 C 226/94-216, jimiž byla žaloba vždy zamítnuta, byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2000, č. j. 21 Co 610/97-182, a ze dne 25. 6. 2004, č. j. 47 Co 462/2001-230). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikl závazkový právní vztah, proto žalovaný neodpovídá podle §421 obč. zák. za škodu způsobenou odcizením vozidla nezjištěnou osobou, a nejsou splněny ani podmínky odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalovaný neporušil povinnost generální prevence podle §415 obč. zák. za situace, kdy převzaté vozidlo umístil v uzavřeném areálu své autoopravny, nad nímž měl vizuální kontrolu, a učinil tak vše, co za daných podmínek měl a mohl udělat k zajištění vozu proti odcizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku porušení prevenční povinnosti žalovaného v rozporu s hmotným právem. Své přesvědčení, že žalobce povinnost plynoucí z §415 obč. zák. porušil, opírá dovolatel o závěr, že z provedených důkazů vyplynulo, že vozidlo bylo umístěno mimo areál servisu, takže nebylo pod dohledem, a klíče byly uloženy v kanceláři, kde rovněž nebyly pod přímým dohledem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť ačkoliv může jít jen o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž se domáhá změny posouzení provedených důkazů. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a v souladu s úpravou plynoucí z ustanovení §420 a §415 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, přičemž jím bylo rozhodnuto shodně jako v předchozích rozhodnutích soudu prvního stupně, která byla zrušena usneseními odvolacího soudu (žaloba byla vždy zamítnuta), takže nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatel nevymezil konkrétní právní otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam, a z obsahu dovolání je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil povinnost generální prevence, zpochybňuje nikoliv po stránce právní, nýbrž proto, že vychází z odlišného skutkového stavu ohledně umístění vozidla před jeho odcizením. Ve skutečnosti tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Pak ovšem z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (135.972,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.605,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 9.486,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu