ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3255.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3255/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně O. E. , zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalované OVB Allfinanz, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Baarova 1026/2, zastoupené Mgr. Blankou Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, nám. Generála Kutlvašra 6, o 500.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 110/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č.j. 12 Co 454/2007-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám Mgr. Blanky Doležalové, advokátky se sídlem v Praze 4, nám. Generála Kutlvašra, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované společnosti domáhala zaplacení částky 500.000,- Kč s přísl. na náhradě škody za peněžní prostředky, jež jejím prostřednictvím vložila do spolku HELVAG, jenž následně zkrachoval, neboť bez doporučení žalované by své peníze do tohoto spolku neinvestovala.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. června 2007, č.j. 12 C 110/2005-84, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně ve dnech 14. 5. 1999, 1. 10. 1999 a 3. 2. 2000, uzavřela prostřednictvím žalované tři smlouvy se žádostí o členství ve švýcarském spolku HELVAG s vklady 2 x 200.000,- Kč a 1 x 100.000,- Kč, které poslala na účet spolku u německé banky. Byla obeznámena se stanovami spolku a obdržela certifikáty jako potvrzení o zaplacení poukázaných částek. Soud dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou zákonem stanovenou právní povinnost, neboť vůči žalobkyni vystupovala pouze jako zprostředkovatel, jenž měl oprávnění k nabízení finančních produktů uvedeného spolku. Žalobkyně měla možnost se seznámit se stanovami spolku i s riziky spojenými s danou investicí a měla právo kontrolovat jeho hospodaření. Vložené vklady, jež byly dobrovolnou investicí žalobkyně, byly poukázány přímo na účet spolku HELVAG, žalovaná obdržela toliko provizi za zprostředkování obchodu a v okamžiku, kdy se dozvěděla o podezření v souvislosti s nakládáním s finančními prostředky ve spolku, vyřadila jeho produkty ze své nabídky. Dopisem z 15. 8. 2002 informovala žalobkyni o nastalé situaci.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 12 Co 454/2007-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal dostatečnými pro posouzení dané věci, dovodil shodně s ním, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. nejsou splněny. Tvrzení žalobkyně, že spolek HELVAG je neexistující subjekt, je nově uplatněnou okolností v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. i se žalobním tvrzením o tom, že jí žalovaná coby zprostředkovatelka umožnila kapitálový vstup do spolku HELVAG jako výhradní zástupce pro ČR. Ve vztahu mezi žalobkyní a spolkem HELVAG žalovaná vystupovala jako zprostředkovatel nabízející finanční produkt - kapitálový vklad do spolku, jenž může, avšak nemusí vkladateli přinést očekávaný zisk.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem řeší právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena, a to „zda lze prostřednictvím smlouvy příkazní nebo smlouvy o obstarání věci realizovat členství zájemce v jakémkoli spolku v rámci realizace sdružovací svobody, a zda taková činnost může být spojena s peněžitým vkladem“. Namítá, že žádosti o členství ve spolku HELVAG představují smlouvu uzavřenou se žalovanou a byly také podepsány jejím zástupcem. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná s ní jednala jako zprostředkovatel, neboť ona se řídila výslovnými pokyny žalované. Namítá, že členkou spolku (nadto neexistujícího) se nestala, členství není finančním produktem, ale realizací sdružovací svobody a jako takové nemůže být předmětem obchodu, který by žalovaná byla oprávněna zprostředkovávat. Soudy obou stupňů pominuly, že žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající z příkazní smlouvy označené jako žádost o členství, neboť dala žalobkyni pokyn k zaslání finančních prostředků na účet třetí osoby. Žalobkyně byla poškozena, neboť „podle příkazu žalovaného …nemohla na členství dosáhnout, pokud by vůbec na takové členství bylo lze dosáhnout“. Poukazuje na to, že byla v dobré víře a spoléhala na odbornost žalované. Namítá, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zmatečné v označení tzv. spolku HELVAG oproti označení společnosti HELVAG A.G., kam bylo její plnění zasláno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu jednání.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné, a navrhla jeho odmítnutí. Dovolatelka totiž spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí v otázce, jež není pro posouzení dané věci právně významná, a jejíž řešení by právní postavení žalobkyně nezměnilo; nadto se jedná o nové tvrzení, jež není v dovolacím řízení dle §241a odst. 4 o. s. ř. přípustné. Poukázala na to, že žalobkyně byla písemně upozorněna na možná rizika své dobrovolné a svobodně učiněné investice a žádné pokyny v souvislosti se vstupem do spolku HELVAG jí žalovaná nedávala; výběr bankovního účtu závisel na měně, v níž bude vklad učiněn, a to určila žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. prosince 2007, rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel vymezil.
Na posouzení otázky, které dovolatelka přikládá zásadní právní význam (zda lze prostřednictvím smlouvy příkazní nebo smlouvy o obstarání věci realizovat členství zájemce v jakémkoli spolku a zda taková činnost může být spojena s peněžitým vkladem), rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázka realizace práva občanů sdružovat se, zakládat spolky a být jejich členy prostřednictvím smluvních ujednání nebyla odvolacím soudem v této věci řešena a pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody ani právní význam nemá. Podstatou uplatněného nároku je totiž náhrada peněžních prostředků, jež žalobkyně na základě nabídky finančních produktů ze strany žalované vložila jako kapitálovou investici na účet cizí společnosti vedený v Německu, a tato investice se jí nevrátila.
Jak dovodil odvolací soud, příčinou majetkové újmy žalobkyně je sama podstata kapitálových investic, jež jsou spojeny s rizikem finančních ztrát. Žalovaná měla oprávnění k nabídce finančních produktů uvedeného spolku, avšak neručila žádným způsobem za zhodnocení či znehodnocení vložených peněžních prostředků. Ze skutkových zjištění (jimiž je soud při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vázán) je jednoznačné, že účelem investice žalobkyně nebylo stát se členkou nějakého zájmového sdružení či spolku v rámci sdružovací svobody, nýbrž vklad do cizí investiční společnosti, což žalovaná zprostředkovala, a ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá, že v době, kdy žalobkyně podala žádosti o členství ve spolku (14. 5. 1999, 1. 10. 1999 a 3. 2. 2000), by žalovaná měla informace o podezřelém nakládání s investovanými prostředky ve spolku HELVAG, z nichž by bylo možno dovozovat, že peníze se investorům nevrátí nebo že budou zpronevěřeny.
Z hlediska předpokladů odpovědnosti žalované podle §420 obč. zák. za finanční ztrátu žalobkyně ani žádná z dalších námitek v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce a přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani vytýkané vady v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované náleží náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu