ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3317.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3317/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 264/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 28 Co 413/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 5. 2007, č. j. 22 C 264/2004-72, zamítl žalobu na zaplacení 21.730.345,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku přišel o možnost vymoci svou vykonatelnou pohledávku. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce měl vůči obchodní společnosti Kapital, s. r. o., pohledávku ve výši 21.730.345,- Kč, pro jejíž vymožení byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. E 2887/97, nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu vedeného u Forest bank, a. s. Prostředky na tomto účtu však byly zajištěny orgánem činným v trestním řízení proti obviněnému T. L. (jednateli Kapital, s. r. o.), opatřením vyšetřovatele Policie ČR ze dne 3. 11. 1997 byla banka ve smyslu §78 odst. 1 trestního řádu vyzvána k vydání peněz a usnesením Policie ČR, Úřadu pro vyšetřování ČR, ze dne 19. 12. 1997, č. j. ČVS ÚVV-102/20-96, byla uvedená částka podle §80 odst. 1 trestního řádu vydána poškozené České poště, s. p. (stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. KZv 70/96, zamítnuta). Soud prvního stupně nárok posuzoval podle §7, 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, a předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci shora uvedenými nezákonnými rozhodnutími neměl za splněné, neboť žalobce nebyl účastníkem trestního řízení, ve kterém byla rozhodnutí vydána, a žádné z nich nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Navíc exekuční řízení vedené na návrh žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 2347/2003 proti povinné Kapital, s. r. o., nebylo dosud pravomocně skončeno, takže žalobci zatím žádná škoda nevznikla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 28 Co 413/2007-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru, že lze-li o zajištění, zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky rozhodnout jen formou usnesení (§119 odst. 1 a 2 trestního řádu) a orgány činné v trestním řízení postupovaly v dané věci podle §78 trestního řádu formou opatření, proti němuž není přípustný opravný prostředek, dopustily se nesprávného úředního postupu. O tom, že vznikla škoda, se žalobce dozvěděl ze stanoviska České národní banky ze dne 26. 6. 2000, jehož součástí bylo i sdělení, že prostředky z účtu Kapital, s. r. o., byly na základě výzvy Policie ČR ze dne 3. 11. 1997 poukázány na účet Krajského státního zastupitelství pro Středočeský kraj a následně vydány poškozené České poště, s. p. Tříletá subjektivní promlčecí doba podle §32 zákona tak uplynula ještě před podáním žaloby (22. 10. 2004), takže nárok žalobce je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud na daný případ nesprávně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., který nabyl účinnosti až 15. 5. 1998, neboť vznik škody se časově váže nejpozději ke dni poukázání finančních prostředků z účtu Kapital, s. r. o., na účet Krajského státního zastupitelství pro Středočeský kraj (4. 11. 1997). Žalobce tvrdí, že o vzniku škody se dozvěděl až ze sdělení exekutora JUDr. Ivo Dědka ze dne 30. 1. 2004 o tom, že povinný nemá žádný majetek, nikoli ze stanoviska České národní banky, v němž není ani orientačně uvedena celková výše finančních prostředků, takže nelze vyvodit splnění základního předpokladu pro počátek běhu promlčecí lhůty, tj. stanovení alespoň přibližné výše škody, jež měla poškozenému vzniknout (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 4. 1978, sp. zn. 3 Cz 16/78, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel, ač vytýká rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s judikaturou dovolacího soudu ohledně určení okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě z nesprávného úředního postupu, konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní význam, v dovolání neformuluje. Nesouhlasí se závěrem, že o škodě se dozvěděl již ze stanoviska České národní banky ze dne 26. 6. 2000 (tvrdí, že až ze sdělení exekutora JUDr. Ivo Dědka ze dne 30. 1. 2004 získal informaci o poukázání prostředků z účtu Kapital, s. r. o., na účet Krajského státního zastupitelství pro Středočeský kraj a o jejich následném vydání poškozené České poště, s. p.). Jde tedy o konkrétní skutkové okolnosti potřebné k posouzení vědomosti poškozeného o vzniku škody, které jsou natolik individuální a založené na jedinečném skutkovém základě, že jejich posouzení je významné pouze pro rozhodnutí v dané věci, nikoliv z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Pak je bezpředmětná i výhrada žalobce, že odvolací soud na daný případ nesprávně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. namísto zákona č. 58/1969 Sb., neboť právní úprava počátku běhu subjektivní promlčecí doby z hlediska vědomosti poškozeného o vzniku škody je shodná v obou právních předpisech týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu