ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3503.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3503/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. Ch. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, se sídlem Ostrava – Zábřeh, Výškovická 122, proti žalovaným 1) J. P., a 2) Ing. Z. L., zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem Ostrava – Hrabová, Místecká 258, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 360/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009, č.j. 8 Co 502/2009-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č.j. 36 C 360/2001-181, zamítl žalobu vůči žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2); rozhodnutí o nároku žalobce vůči žalovanému 1), spolu s rozhodnutím o nákladech řízení, vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2001, č.j. 1 T 78/2001-385, uznán vinným trestným činem krádeže spočívajícím v jednání, jímž v blíže nezjištěné době mezi 20. 9. 2000 a 6. 10. 2000 odcizil ke škodě žalobce z objektu na ulici Mariánskohorská č. 58 celkem 4 krabice obsahující modely vláčků a vojenské techniky, přičemž trestný čin spáchal sám. Trestní stíhání proti žalovanému 2) nebylo vedeno. Soud pro nadbytečnost zamítl žalobcem navrhované důkazy svědeckou výpovědí J. J., M. T. a příslušníka Policie ČR p. Č., a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaný 2) žalovanému 1) při krádeži pomáhal a odcizené věci odvážel svým automobilem. Odpovědnost žalovaného 2) za škodu vzniklou žalobci odcizením věcí nezakládá ani skutečnost, že žalovaný 2) umožnil žalovanému 1) jako svému bývalému brigádníkovi pohyb v části objektu žalobce, jehož byl nájemcem. Toto jednání žalovaného 2) nelze klasifikovat jako protiprávní; i kdyby však žalovaný 2) tím, že žalovanému 1) umožnil pohyb v objektu žalobce, porušil právní povinnost, neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného 2) a škodou vzniklou žalobci odcizením jeho věcí žalovaným 1).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č.j. 8 Co 502/2009-203, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, správným shledal také jeho postup při provádění dokazování, neboť navrhované výslechy svědků by vzhledem k obsahu trestního spisu byly zcela nadbytečné. V řízení nebyla ve vztahu k žalovanému 2) prokázána existence základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť se jednak nepodařilo prokázat, že se žalovaný 2) na krádeži věcí náležejících žalobci podílel, a jednak mezi jednáním žalovaného 2), který umožnil žalovanému 1) pohyb v předmětném objektu, ačkoli žalovaný 1) pro něj v inkriminované době nevykonával žádnou práci, a újmou vzniklou žalobci odcizením jeho věcí žalovaným 1) není příčinná souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Soudy obou stupňů dle dovolatele pochybily, když neprovedly jím navržené důkazy k prokázání podílu žalovaného 2) na vzniku škody. Dokazování v rámci trestního řízení, na něž oba soudy odkazovaly, probíhalo pouze za účelem prokázání viny žalovaného 1), který se ke spáchání trestného činu krádeže v plném rozsahu doznal, a proto se orgány činné v trestním řízení dalšími okolnostmi nezabývaly. Dovolatel dále namítá, že žalovaný 2) nese odpovědnost za jednání svých, lhostejno zda současných nebo bývalých, zaměstnanců, jimž umožnil přístup do objektu, jehož je nájemcem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. dovolací soud v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, pouze stručně vyloží důvody nepřípustnosti dovolání.
Jelikož byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím v dané věci, může být přípustnost dovolání založena jen za splnění předpokladů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatel odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká neprovedení navržených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, neboť při posuzování otázky přípustnosti dovolání se k okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241b odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že mezi újmou, již utrpěl v důsledku krádeže, a skutečností, že žalovaný 2) umožnil žalovanému 1) pohyb v objektu dovolatele, jehož byl žalovaný 2) nájemcem, není vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání škůdce, přičemž se musí jednat o příčinu podstatnou, bezprostředně ke vzniku škody směřující. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Otázka samotné existence příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou nikoliv právní(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována.
V daném případě soudy zkoumaly existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného 2), jenž umožnil pohyb žalovaného 1) v objektu, který měl v nájmu, a újmou vzniklou žalobci v důsledku krádeže, jíž se dopustil žalovaný 1). Dovolací námitky tak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů. Správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, však při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8). Pro přípustnost dovolání jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, jejichž posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§237 odst. 3 o. s. ř.). Žádnou takovou právní otázku žalobce v dovolání nepředestřel.
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému 2) náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu