ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3901.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3901/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 548.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 263/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č.j. 15 Co 454/2008-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou soudu dne 19. 10. 2007 domáhal na státu zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 548.000,- Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že dne 4. 8. 1999 podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu na zaplacení náhrady mzdy, kterou soud zamítl. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Poté byl na žalovanou Moravské Tiskárny, a. s., prohlášen konkurs a do dne podání této žaloby nebyl žalobce uspokojen ani z konkursu ani vydáním rozsudku. Žalobce svůj nárok dovozoval ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť jeho věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána. Žalovaný stát mu na uplatněný nárok zaplatil částku 52.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č.j. 26 C 263/2007-27, žalobu o zaplacení 548.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle zjištění soudu bylo řízení o náhradu mzdy zahájeno v roce 1999, poté, kdy žalobce nezaplatil soudní poplatek, byl vyzván k jeho zaplacení, soud rozhodoval o osvobození od soudních poplatků, zaslal žalované žalobu k vyjádření, opatřoval si listinné důkazy a připravoval se na jednání. V roce 2000 se konala tři jednání a byl vynesen zamítavý rozsudek, který byl k odvolání žalobce zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na počátku roku 2001 byl prohlášen konkurs na žalovanou společnost a řízení bylo ze zákona přerušeno. Žalobce přihlásil svůj nárok na náhradu mzdy jako pohledávku do konkursu. Obvodní soud uzavřel, že Okresní soud v Olomouci do dne prohlášení konkursu na žalovanou společnost konal bez průtahů, po prohlášení konkursu již nemohlo být v řízení pokračováno a vynesen rozsudek, neboť řízení bylo ze zákona přerušeno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, č.j. 15 Co 454/2008-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti, že v řízení před Okresním soudem v Olomouci došlo k průtahům, byť ve věci jde o skutkově i právně složitý spor, v jehož průběhu žalobce žalobu doplňoval a rozšiřoval a bylo nutné řešit i otázku pasivní věcné legitimace. Odvolací soud považoval již vyplacenou částku ve výši 52.000,- Kč za přiměřenou okolnostem věci. Výši náhrady odvolací soud poměřoval s výší přiměřeného zadostiučinění vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která umožňuje přiznat částku za průtahy do maximální výše cca 1.500 EUR za rok trvání řízení nad obvyklý časový rámec, s možností jejího snížení při zohlednění ekonomické úrovně konkrétního členského státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší problematiku náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy v řízení v jiném rozsahu, než je poskytována Evropským soudem pro lidská práva, a způsobuje tak nerovnost na straně poškozených z jednotlivých členských zemí. Dovolatel je přesvědčen, že výše odškodnění je nepřiměřeně nízká oproti odškodnění, které je v obdobných věcech přiznáváno Evropským soudem pro lidská práva. Dovolatel namítá též průtahy v řízení po prohlášení konkursu na společnost Moravské Tiskárny, a. s. Dovolatel má za to, že v původním řízení před Okresním soudem v Olomouci mělo být po návrhu ze strany žalovaného pokračováno v řízení a odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dovolatel namítá, že mu nebyla přiznána nemajetková újma za průtahy v řízení, které nastaly po 7. 5. 2005, kdy žalobce podal návrh na pokračování v řízení, přestože k průtahům evidentně docházelo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde, jelikož jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, tedy Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 konstatoval, že z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je zřejmé, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v §6 zákona č. 82/1998 Sb.), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Právní úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko, jak jednotlivá kriteria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit a převést na peněžitou částku, přičemž konkrétní mechanismus výpočtu nelze nalézt ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), ani v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále ESLP).
Judikatura ESLP je nicméně jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně. Uvedené je akceptováno za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů, a to tak, aby korespondovala především s hladinou životní úrovně v jednotlivých členských státech a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny z titulu různých újem (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, popř. rozhodnutí ze dne 19. 10. 2004 ve věci Dubjaková proti Slovensku, č. 67299/01).
Z pohledu dovolacího soudu předestřená otázka zásad pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s právními závěry výše uvedenými při zohlednění kriterií stanovených v ustanovení §31a odst. 3 písm. a) – e) zákona č. 82/1998 Sb. Určení konkrétní výše náhrady je pak otázkou individuálního posouzení všech okolností daného případu a nemá judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů v případech obdobných. Vzhledem k tomu nepředstavuje námitka dovolatele ohledně výše přiznaného zadostiučinění právní otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam nelze spatřovat ani v otázce postupu soudu po prohlášení konkursu na žalovaného v původním řízení o náhradu mzdy. Součástí skutkového stavu, z něhož soudy obou stupňů při posouzení věci vycházely, totiž není zjištění, že v přerušeném řízení byl podán návrh na pokračování v řízení, a v dovolacím řízení nelze nové skutečnosti uplatnit (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobce směřuje tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu