ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4035.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4035/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 2002, proti žalovanému MUDr. M. B. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2008, č. j. 17 Co 58/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2008, č. j. 17 Co 58/2008-96, potvrdil rozsudek ze dne 19. 12. 2007, č. j. 5 C 38/2006-77, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodě zamítl žalobu o zaplacení částky 108.868,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5% od 6. 11. 2006 do 31. 12. 2006 a od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a od 1. 1. 2008 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout neoprávněným zásahem žalovaného (znalce ustanoveného k vyšetření duševního stavu) do práv žalobce, kterého po odmítnutí dostavit se ke znalci orgány policie předvedly a zlomily mu přitom pravou ruku. Soud dovodil, že vznikla-li žalobci škoda na zdraví, nestalo se tak jednáním žalovaného, který vypracováním znaleckého posudku plnil svou právní povinnost, nýbrž je zřejmé, že tvrzené zranění mělo být způsobeno jinými subjekty (policisty) během předvedení. Z provedeného dokazování navíc nevyplývá, že by znalec při své činnosti porušil právní povinnost nebo že by postupoval v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nepostupoval správně při rozhodování o jím vznesené námitce podjatosti, neboť neaplikoval ustanovení §15b odst. 1 o.s.ř. Dále tvrdí, že závěr o neporušení právní povinnosti znalce spočívá na nesprávném právním posouzení. Znalec totiž věděl, že ve věci existuje pochybnost o jeho nepodjatosti, nebyl oprávněn znalecký posudek v souladu s ustanovením §11 zákona o znalcích a tlumočnících podávat, čímž došlo k porušení právní povinnosti. Jestliže v důsledku toho přistoupila Policie ČR k předvedení žalobce a způsobila mu přitom újmu na zdraví, je vznik škody v příčinné souvislosti s porušením povinností MUDr. B. Proto je podle dovolatele dána odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., ale i ve smyslu ustanovení §424 obč. zák., neboť dovolatel se domnívá, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že úmyslné jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolatel mimo jiné napadá závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním znalce a vznikem škody na zdraví, jejíž bezprostřední příčinou bylo zlomení ruky ze strany orgánů Policie ČR při služebním úkonu. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, C. H. BECK), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; v tomto směru odvolací soud nepochybil, ostatně proti tomu, že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi jednáním znalce a újmou žalobce spočívající ve zlomení pravé ruky činností orgánů policie, uplatněné dovolací námitky nesměřují. Zpochybnění skutkových zjištění však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Stejně tak dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že odvolací soud nepostupoval správně ohledně rozhodování o jím vznesené námitce podjatosti, neboť měl postupovat podle ustanovení §15b odst. 1 o.s.ř), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Za této situace je pak nadbytečné zabývat se zásadním právním významem rozsudku odvolacího soudu k otázce, zda žalovaný jako znalec skutečně porušil právní povinnost či zda v souvislosti s provedením znaleckého posudku postupoval v rozporu s dobrými mravy. Jestliže totiž z hlediska řešení dílčí otázky příčinné souvislosti neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, nemohl by se ani dovolatelem předkládaný závěr o porušení povinnosti znalce projevit v jeho poměrech kladně (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999); proto ani z hlediska uvedené otázky nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pak ovšem dovolání žalobce není přípustné, a Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu