ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4078.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4078/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce PTK spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Pichlova 2534, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, adresa pro doručování Praha 10, Korunní 810, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o zaplacení 1.009.175,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 111/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č.j. 22 Co 590/2007-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č.j. 22 Co 590/2007-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. září 2007, č. j. 15 C 111/2007-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník nájemní bytové jednotky v Praze Dejvicích domáhal proti státu náhrady škody ve výši rozdílu mezi regulovaným a neregulovaným nájemným v uvedeném bytě za období od 1. 1. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 15 C 111/2007-34, žalobu na zaplacení 1.009.175,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Do 20. 3. 2003 bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb., a pokud jde o období mezi 21. 3. 2003 a 31. 12. 2006, soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 dovodil, že jako nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. nelze hodnotit postup zákonodárného orgánu proto, že v určitém období nepřijal konkrétní právní normu, a nesprávným úředním postupem není ani okolnost, zda výkonná moc předložila či nepředložila Poslanecké sněmovně návrh příslušného zákona, neboť výkonná moc nemůže žádným způsobem zajistit přijetí návrhu zákona parlamentem. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a II. ÚS 93/05 soud uvedl, že se žalobce nedomáhal na nájemcích bytu vyrovnání rozdílu mezi regulovaným a ekonomicky přijatelným nájemným a toto plnění nemůže nyní požadovat po státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 22 590/2007-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po doplnění řízení se ztotožnil s jeho závěry. Po rekapitulaci právní situace ve vztahu k §696 odst. 1 obč. zák. shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou újmu nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Od 18. 12. 2003, resp. 20. 3. 2003 do 31. 3. 2006, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 107/2006 Sb., neexistovala žádná speciální úprava pro regulaci nájemného. Ani ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36) nezakládá přímý nárok na náhradu škody, neboť nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu. Za bezpředmětný označil odkaz žalobce na stanovisko vlády ve věci stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vomočil vs. Česká republika, neboť jím soud není vázán. Poukázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 489/05 o možnosti žalovat na určení jednostranného zvýšení nájemného pro futuro do doby, než nabyl účinnosti §3 zák. č. 107/2006 Sb., s tím, že pro nárok na náhradu škody vzniklé nemožností jednostranného zvýšení nájemného za dobu neexistence zvláštního právního předpisu, připouštějícího jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák., nebyla splněna podmínka aktivity pronajímatele, jenž se neúspěšně pokusil dohodou změnit nájemní smlouvu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za zásadně právně významné považuje otázky, zda postup moci výkonné jakož i moci zákonodárné při řešení problematiky regulace nájemného z bytu nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., a zda stát za dlouhodobě udržovaný protiústavní stav v oblasti regulace nájemného odpovídá za období od 1. 1. 2003 do 31 . 12. 2006 podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítá, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla škoda v podobě ušlého zisku, a to i před 20. 3. 2003, neboť veřejná moc nevyužila poskytnutého legislativního prostoru stanoveného nálezem č. 231/2000 Sb. k předložení ústavně konformní právní úpravy Poslanecké sněmovně, nerespektovala při vydávání cenových výměrů a nařízení závěry nálezu ÚS č. 231/2000 Sb. a uplatňovala nadále protiústavní regulaci nájemného. Nesouhlasí se závěry v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, neboť poslanci a senátoři věděli, resp. museli vědět, že jejich nečinnost při zpracování a předložení odpovídajícího návrhu zákona je porušováním Listiny, a nevyvinuli-li dostatečnou aktivitu, nepřispěli k odstranění protiústavního stavu. Nečinnost Parlamentu spatřuje nikoliv ve výsledku hlasování, ale v nedostatečném využití institutu poslaneckého a senátorského návrhu zákona. Dovozuje, že odpovědnost státu za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. se vztahuje na činnost zákonodárného sboru, vlády, jakož i ministerstev, nesouhlasí s názorem, že za nesprávný úřední postup nelze považovat skutečnost, zda výkonná moc předložila či nepředložila Poslanecké sněmovně návrh zákona určitého obsahu, a uvádí, že komunitární právo spojuje odpovědnost státu s aktivitou i s pasivitou zákonodárce. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam vzhledem k tomu, že ve skutkově shodných věcech dovolací soud již rozhodoval a napadené rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; proto navrhla jeho odmítnutí, popř. zamítnutí, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 3. 2008, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Dospěl k závěru, že vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na finanční plnění proti státu, neboť tato otázka, která je v uvedeném nálezu řešena, má zásadní význam pro rozhodnutí této konkrétní věci i pro další rozhodovací činnost soudů (§237 odst. 1 písm. c/, o. s. ř., odst. 3).
Okolnostmi, za nichž je Parlament České republiky odpovědný za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., se dovolací soud na obdobném skutkovém základě zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na jednotlivé články Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., ale i v dalších rozhodnutích (např. sp. zn. 25 Cdo 3792/2009, sp. zn. 25 Cdo 3305/2007), a to i z hlediska nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, včetně stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09. Pokud jde o vztah komunitárního práva a odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, z nějž vyplývá, že případy vzniku odpovědnosti za porušení norem komunitárního práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu za porušení komunitárního práva není odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Otázkou přímé aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se dovolací soud zabýval v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 762/2004 (R 41/2006).
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků) bytů na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Nárok pronajímatele na náhradu ušlého zisku z bytu s regulovaným nájemným uplatněný proti státu za dobu před podáním žaloby, je dle stanoviska Ústavního soudu třeba posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda v intencích uvedeného stanoviska náleží žalobcům náhrada za omezení vlastnického práva (srov. též rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 3777/2007).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu