ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4086.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4086/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) B. K., zastoupené advokátem, b) R. K., zastoupeného advokátkou, c) J. Š., zastoupené advokátem, a d) P. Š., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovanému V. K ., zastoupenému advokátem, o zaplacení 227.335,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 244/94, o dovolání žalobkyně a) a žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2007, č.j. 44 Co 235/2006-441, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) a dovolání žalobce b) se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako právní nástupci původní žalobkyně M. M. domáhali náhrady škody, která vznikla v souvislosti s krádeží vkladních knížek náležejících do pozůstalosti po zemřelém J. K., jehož jedinou dědičkou byla původní žalobkyně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č.j. 17 C 244/94-332, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně 1% úroku z prodlení z částky 377.309,50 Kč od 16. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 227.335,10 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vycházel z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 1991, sp. zn. 7 To 89/90, jímž byl žalovaný uznán vinným z trestného činu krádeže, jehož se dopustil tím, že dne 30. 11. 1985 při úklidu po zemřelém J. K. nalezl 3 vkladní knížky, nález zatajil a peníze na nich uložené použil v průběhu let 1985 – 1988 pro svou potřebu. Žalovanému byla citovaným rozsudkem mimo jiné uložena povinnost nahradit poškozené (původní žalobkyni) škodu ve výši 90.000,- Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. Vycházeje z právní úpravy platné ke dni 30. 11. 1985, uplatněný nárok posoudil jako nárok na náhradu škody. K námitce žalovaného jej však shledal promlčeným ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. Původní žalobkyně se o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději 23. 8. 1988, kdy v tomto smyslu vypovídala v trestním řízení vedeném proti žalovanému; vzhledem k tomu, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není třeba, aby poškozený znal přesný rozsah škody, počala tímto dnem běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na její náhradu. V době od 10. 12. 1989, kdy se původní žalobkyně připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, do 10. 1. 1991, kdy bylo trestní řízení pravomocně skončeno, promlčecí doba podle ustanovení §112 obč. zák. neběžela. Pokud byla žaloba na náhradu škody v občanskoprávním řízení podána dne 16. 11. 1993, stalo se tak až po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců a) a b) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, č.j. 44 Co 235/2006-441, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 135.514,90 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 91.820,20 Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby odlišně, když dovodil, že nejpozději se původní žalobkyně o tom, že jí vznikla škoda (nikoliv samotným odcizením vkladních knížek, ale až výběrem finančních prostředků na nich uložených) vydáním a doručením prvostupňového rozsudku v souvisejícím trestním řízení, tj. dne 10. 10. 1991. Tehdy však s ohledem na ustanovení §112 obč. zák. a právě probíhající trestní řízení promlčecí doba běžet nemohla, k započetí jejího běhu tedy došlo až dnem, kdy se původní žalobkyně nepochybně dozvěděla o ukončení trestního řízení, tj. dnem 24. 5. 1991, kdy jí bylo prokazatelně doručeno soudní rozhodnutí, z něhož bylo lze tuto skutečnost beze vší pochybnosti dovodit. Žaloba tak byla podána (16. 11. 1993) po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Námitky stran odsunutí počátku běhu promlčecí doby dle §113 obč. zák. z důvodu nepříznivého zdravotního stavu původní žalobkyně soud shledal s ohledem na provedené důkazy, zejména lékařskou zprávu, neopodstatněnými. Závěr o promlčení nároku na náhradu škody však shledal správným toliko ve výši odpovídající výběrům hotovosti z předmětných vkladních knížek prokazatelně provedeným do 22. 7. 1988 v celkové výši 135.514,90 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obsahově zcela shodná dovolání žalobkyně a) a žalobce b). Důvody pro podání dovolání dovozují z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pochybení odvolacího soudu spatřují ve vyřešení otázky aplikace §113 obč. zák., neboť původní žalobkyně v rozhodné době splňovala všechny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka, a pokud soud dospěl k opačnému závěru, vychází jeho rozhodnutí z nesprávného hodnocení důkazů. K prokázání skutečnosti, že původní žalobkyně měla mít v rozhodné době opatrovníka, dovolatelé předkládají další důkazy a navrhují vyžádání lékařského znaleckého posudku. Zpochybňují také posouzení otázky počátku promlčecí doby a stavení jejího běhu dle §112 obč. zák. Dle dovolatelů lze mít důvodně zato, že původní žalobkyně nebyla v době doručení prvostupňového trestního rozsudku ze dne 10. 10. 1990, od něhož odvolací soud odvíjel počátek subjektivní promlčecí doby, schopná přečíst či alespoň vyslechnout a pochopit jeho obsah, natož na něj právně relevantním způsobem reagovat. K stavení běhu promlčecí doby dle §112 obč. zák. došlo podáním návrhu na vydání zadržovaného, dodatečně zjištěného dědictví V. K. (žalovaným), který byl doručen Státnímu notářství B.-v. 22. 2. 1988, neboť původní žalobkyně tímto podáním uplatnila ve smyslu §112 obč. zák. nárok na vydání zadržovaného dědictví. V řízení bylo řádně pokračováno, promlčecí doba proto počala běžet až ode dne nabytí právní moci konečného rozhodnutí v tomto řízení, tj. od 8. 8. 1995. Další dovolací námitky směřují do výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zčásti zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení; v této části považují dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu za nesrozumitelné, zmatečné a zcela nepřezkoumatelné. Konečně vytýkají odvolacímu řízení vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytčené vady měly spočívat zejména v porušení zásady ekonomie řízení – odvolací soud ve věci neúčelně nařizoval ústní jednání, aniž by předem rozhodl v otázce týkající se poplatkové povinnosti žalobců c) a d), postupem odvolacího soudu bylo odvolací řízení bezdůvodně protahováno, když odvolací soud rozhodl o pokračování v řízení, ačkoliv již předtím odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku. Dovolatelka [žalobkyně a)] poukazuje rovněž na nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu §8 odst. 1 věty druhé zák. č. 141/1961 Sb. ze strany soudu jako státního orgánu na základě skutečností vyplývajících z jejího podání ze dne 1. 3. 2007. Dovolatelé shodně navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé byli v souladu s ustanovením §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. zastoupeni advokáty. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolání zčásti směřují proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. O zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení rozhoduje odvolací soud usnesením (§223 část věty za středníkem o. s. ř.); povaha usnesení zůstává zachována i je-li součástí rozhodnutí o věci samé, pro nějž je stanovena forma rozsudku. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrací k dalšímu řízení, však není podle platné právní úpravy přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006).
Přípustnost dovolání proti potvrzující části napadeného rozsudku odvolacího soudu posuzoval dovolací soud podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že jeho závěr o zdravotním stavu původní žalobkyně, resp. závěr o nesplnění zákonných předpokladů pro ustanovení opatrovníka a schopnosti původní žalobkyně pochopit v rozhodné době obsah soudního rozhodnutí a reagovat na něj právně relevantním způsobem v souvislosti s určením počátku běhu promlčecí doby a případnou aplikací §113 obč. zák., vychází z nesprávně a nedostatečně provedeného dokazování. Hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. lze však v dovolacím řízení soudu vytýkat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž je možno namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§241a odst. 3 o. s. ř.) a přípustnost dovolání nezakládá; pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, jejichž posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud současně nemohl přihlédnout k návrhu na provedení dalších důkazů k posouzení otázky zdravotního stavu původní žalobkyně, neboť v dovolacím řízení (ani v případě přípustného dovolání) se skutkový základ sporu nemůže změnit, a proto nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Dokazování ve smyslu ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že to platí jen u důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] sice dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Námitka vady řízení tak – v případě je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] - nemůže být právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou. Dovolací soud nad rámec uvedeného pouze konstatuje, že o vady řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se jedná zejména, došlo-li k pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, např. pokud při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, soud řádně nesplnil svou poučovací povinnost vůči účastníkům řízení, odvolací soud při hodnocení skutkového stavu věci postupoval v rozporu se zákonnými ustanoveními apod., za předpokladu, že tato pochybení mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Případné bezdůvodné průtahy řízení či nesplnění oznamovací povinnosti dle trestněprávních předpisů na správnost meritorního rozhodnutí však vliv nemají.
Nejvyšší soud dále zvažoval, zda zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládá případné nesprávné právní posouzení věci z pohledu dovolateli formulovaných námitek stran stavení promlčecí doby z důvodu probíhajícího dědického řízení, a dospěl k závěru, že nikoli.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110). K uplatnění práva s následkem stavení promlčecí doby dochází návrhem, jež má charakter žaloby na plnění. Vzhledem k charakteru dědického řízení jako řízení nesporného, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž se upravují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, nemůže mít probíhající dědické řízení vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody mezi dědičkou a osobou, která si měla protiprávním jednáním přivlastnit část pozůstalosti. Pokud tedy odvolací soud v posuzovaném případě shledal, že promlčecí doba neběžela toliko v době probíhajícího trestního řízení, k němuž se původní žalobkyně připojila s nárokem na náhradu škody, není jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, ani ustálenou judikaturou, a proto nejsou v rozsahu vymezeném uplatněnými dovolacími námitkami dány podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní.
Jelikož dovolání žalobkyně a) a dovolání žalobce b) směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni a) a žalobci b) právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu