ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.437.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 437/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce M. S ., zastoupeného JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalovanému MUDr. J. B., zastoupenému JUDr. Otou Rynešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 17, za vedlejšího účastenství České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Českou pojišťovnou, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, o 136.048,- Kč a měsíční rentu ve výši 6.184,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 261/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Co 415/2006-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Oty Ryneše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 6. 2001, č. j. 18 C 261/97-127 (ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 4. 2006, č. j. 18 C 261/97-77), zamítl žalobu na zaplacení částky 6.184,- Kč a dále na placení měsíční renty od 1. 11. 1997 do září 2000 včetně ve výši 6.184,- Kč. Ohledně částky 129.864,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázáno, že žalobce dne 11. 12. 1995 utrpěl poškození zdraví při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, který jej jakožto řidič osobního auta srazil na přechodu pro chodce a způsobil mu četná zranění. V době rehabilitačního léčení následků úrazu byl žalobce dne 1. 10. 1997 postižen infarktem myokardu. Domáhal se náhrady za ztrátu na výdělku, protože následkem infarktu nemohl uzavřít připravovanou pracovní smlouvu s dosavadním zaměstnavatelem a od 1. 10. 1997 mu tak uchází výdělek. Na základě znaleckého posudku MUDr. Pokorné z oboru zdravotnictví se specializací pro posudkové lékařství vzal soud za prokázané, že k infarktu myokardu žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s rehabilitační léčbou po úrazu, neboť žalobce již řadu let před tím trpěl dlouhodobými změnami zdravotního stavu, které lze považovat za rozhodující příčinu vzniku cévních změn vedoucích k infarktu myokardu. Znalkyně v posudku sice připustila možnost určitého podílu stresu v období kolem úrazu z 11. 12. 1995, nikoliv však podíl rozhodující.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Co 415/2006-86, rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o nedůvodnosti uplatněného nároku. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o chybějící příčinné souvislosti mezi následky zranění žalobce při nehodě dne 11. 12. 1995 a infarktem myokardu prodělaným dne 1. 10. 1997. Bez ohledu na utrpěná zranění při nehodě by žalobce nemohl být po prodělaném infarktu myokardu nadále zaměstnán jako pracovník ostrahy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve výkladu pojmu příčinné souvislosti a ve výkladu a aplikaci ustanovení §127 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. Namítá, že soudy nesprávně vymezily, mezi kterými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, neboť podle jeho názoru měla být zjištěna příčinná souvislost mezi jeho poraněním z 11. 12. 1995 včetně jeho důsledků a infarktem myokardu z 1. 10. 1997 a jeho důsledky. Pokud znalkyně shledala příčinu infarktu v dlouhodobých změnách jeho cévního systému, muselo by se jednat o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, avšak nikoliv jen rozhodující, jak uvedly soudy obou stupňů. Nezbytným znakem příčinné souvislosti je, že se musí jednat o příčinu přímou, znalkyně ovšem ve svém posudku neuvedla, zda změny zdravotního stavu žalobce, které považuje za rozhodující příčinu vedoucí k onemocnění infarktem myokardu, byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Podle dovolatele měl být ve věci ustanoven znalec z oboru zdravotnictví se zvláštní specializací pro traumatologii, neurologii, případně kardiologii, neboť znalec se specializací pro posudkové lékařství neskýtá ve věci záruku řádného posouzení, a znalkyně nebyla před soudem vyslechnuta, což bylo povinností soudu ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel uvádí, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, když na žádost jeho zástupce soud prvního stupně neodročil nařízené jednání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce je nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam. Považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správné jak po stránce skutkové, tak právní a žalobcem uvedené námitky za nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle svého posouzení odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 25. 1. 2007, postupoval Nejvyšší soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen pro řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví, jež žalobce utrpěl zaviněným jednáním žalovaného při dopravní nehodě v prosinci 1995, a infarktem myokardu, který žalobce prodělal dne 1. 10. 1997. Správný je i názor soudu, že nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání (či škodní události), ale příčinná souvislost musí být prokázána.
Zjištění příčiny škody záviselo v daném případě na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.) a důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. (tzv. zásada volného hodnocení důkazů); soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazu, tj. znaleckého posudku MUDr. Pokorné, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.
Za situace, že odborný posudek vyloučil možnost, že by úraz žalobce při nehodě byl vyvolávajícím činitelem infarktu myokardu, je jednoznačné, že poškození zdraví žalobce, za něž odpovídá žalovaný, nemůže být příčinou infarktu důležitou, podstatnou a značnou.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že nebyl vyžádán další znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Námitka, že nebyl proveden některý z navržených důkazů, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly důvody, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (222.624,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; k odměně náleží též paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010 .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu