ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4556.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4556/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Mgr. M. Š., b) M. Z. , oba zastoupeni JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o 127.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 373/2001, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 25 Co 6/2009-631, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č. j. 7 C 373/2001-595, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) 125.390,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 6. 9. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) byl lehce zraněn v důsledku jednání policistů, za něž odpovídá stát podle §49 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. Původní Žalobce a) byl při dopravní kontrole dne 18. 8. 1999 napaden policistou a bylo mu způsobeno zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 18. 8. 1999 do 12. 9.1999. Soud vyšel z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 12. 2004, č. j. 8 T 33/2003-283, a z obsahu spisu inspekce MV č. j. IN-70/08-TR-99 a dospěl k závěru, že jednání žalobce a) sice mohlo působit arogantně, avšak neopravňovalo policistu k jednání, jehož se vůči němu dopustil. Na straně žalobce a) soud neshledal spoluzavinění na způsobené škodě ve smyslu §441 obč. zák. Předmětem odškodnění byla náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a tuto pohledávku postoupil žalobce a) dohodou ze dne 23. 10. 2003 žalobkyni b). Při rozhodnutí o náhradě vycházel soud z výpovědi žalobce a) a z jeho daňových přiznání za rok 1998 a platebního výměru na daň z příjmu za rok 1998 a zohlednil příjmy žalobce dosahované za právní a daňové služby ve společnosti ing. M. L., za výkon funkce odpovědného zástupce podnikatelů T. H. a A. Z. a z podnikatelské činnosti spočívající v prodeji pozemků. Výši náhrady pak stanovil podle §29 odst 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, podle pravidel platných pro náhradu nutných výdajů osobám zúčastněným na řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 25 Co 6/2009-631, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 121.390,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; ohledně částky 4.000,- Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry, pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku žalobce a). Dospěl k závěru, že v řízení nebyl jednoznačně prokázán rozsah ušlého výdělku žalobce a) nad rámec již vyplaceného ušlého výdělku z pracovního poměru. Soud prvního stupně zjistil sice zdroje příjmů žalobce i charakter jeho výdělečných činností, nevzal však v úvahu specifičnost zdroje jeho příjmů z prodeje pozemků. S ohledem na zjištění o zdravotním omezení způsobeném žalobci a na charakter jeho činností dospěl k závěru, že následky úrazu nebránily žalobci ve výkonu jeho hlavní výdělečné činnosti, spočívající především v administrativních úkonech. Žalobci neprokázali, že v rozhodném období ušel žalobci příjem, kterého by býval dosáhl, pokud by nebyl zdravotně omezen, a v tomto směru nepředložili ani žádný důkaz, ačkoliv byli na nutnost tohoto postupu poučeni, navíc činnost u T. H. žalobce a) ukončil rok před úrazem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně b) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. V dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že v jeho průběhu rozhodoval v odvolacím řízení vyloučený soudce JUDr. M. N., neboť Vrchní soud v Praze neposoudil správně námitku jeho podjatosti, odůvodněnou tím, že v jiné právní věci, v níž byl žalobce a) účastníkem, byl v r. 2000 jmenovaný soudce z rozhodování vyloučen. Uvádí, že jí byla odňata možnost jednat před soudem a tím byla odvolacím soudem porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zásada dvojinstančnosti soudního řízení. Namítá, že po doplnění skutkových tvrzení byla prokázána výše výdělku žalobce a) z jeho činnosti a odvolací soud neposoudil správně výši jeho ušlého výdělku, neboť podle §2 odst. 2 nař. vl. č. 258/1995 Sb. bylo třeba určit výši jeho průměrného výdělku „zejména“ z daňového přiznání. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k jiným skutkovým zjištěním a k jinému právnímu posouzení věci, aniž v řízení provedl či zopakoval důkazy, a zjištění, že žalobce ukončil činnost odpovědného zástupce T. H. k 25. 8. 1997, neodpovídá skutečnosti. Na podporu svých argumentů dovolatelka poukázala na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právním názorem vysloveným odvolacím soudem. První žalobce neunesl důkazní břemeno, když neprokázal ušlý výdělek. Označila dovolání žalobkyně za účelové a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastnicí řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Dovolatelka v podstatě namítá nesprávnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2004 o tom, že Mgr. M. N. není vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci, a z toho dovozuje vady řízení a důvody zmatečnosti. Především je třeba uvést, že na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2009, jež je předmětem dovolacího přezkumu, se jmenovaný soudce nepodílel, a nelze přehlédnout, že na základě postoupení pohledávky 125.390,- Kč s přísl. dohodou ze dne 23. 10. 2003 vstoupila žalobkyně b) ohledně této pohledávky podle §107a o. s. ř. do řízení na místo původního žalobce a), takže namítaná okolnost, že v r. 1999 byl jmenovaný soudce na vlastní žádost vyloučen z rozhodování v jiné věci, v níž byl žalobce a) účastníkem řízení, není ve vztahu k žalobkyni b) důvodem k pochybnosti o nepodjatosti pro poměr soudce k účastníkům tohoto řízení (§14 o. s. ř.). Ostatně v každém případě platí, že důvody, pro něž byl v minulosti soudce z rozhodování nějaké věci vyloučen, automaticky netrvají navždy.
Při posouzení uplatněného nároku (§446 obč. zák.) nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor. Předpokladem nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je skutkové zjištění, že v důsledku jednání škůdce poškozený nedosáhl příjmu ze své činnosti, jakého by dosáhl, nebýt zdravotního omezení. Důkazní břemeno v tomto směru nese poškozený a pokud nesplní svou důkazní povinnost, postihují ho nepříznivé následky v podobě neúspěchu ve sporu. Odvolací soud nepřehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně ohledně výše výdělku žalobce a), nýbrž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně jeho výdělečných činností a na základě dalších skutkových okolností vyplývajících z provedených důkazů (zejména listinných) dovodil, že nebylo prokázáno, že by následky zranění utrpěného žalobcem a) byly příčinou snížení jeho příjmů v období po zranění, pokud vůbec k poklesu jeho příjmů v té době došlo. Nebylo proto třeba, aby odvolací soud prováděl nové dokazování či opakoval důkazy již provedené, jak namítá dovolatelka, a v uvedeném směru nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení v právním názoru, neboť náhradou za ztrátu na výdělku se neodškodňuje pouhé snížení pracovní způsobilosti poškozeného, jež samo o sobě není majetkovou újmou, nýbrž odškodňuje se majetková újma, jež nastává, jestliže se následky poškození zdraví projevily v majetkových poměrech poškozeného snížením či ztrátou jeho dosavadních příjmů. Při úvaze, zda žalobci a) vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku z jeho vedlejších pracovních činností v době od 18. 8. 1999 do 12. 9. 1999, odvolací soud s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví v porovnání s tvrzením žalobce a) důvodně přihlížel k závažnosti následků úrazu a k rozsahu jeho omezení ve vztahu k charakteru jeho pracovních aktivit, tedy ke specifickým okolnostem tohoto případu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že skutkové zjištění o ukončení činnosti žalobce a) u podnikatele T. H. rok před úrazem, nevyplývá z výpisu ze živnostenského rejstříku na č. l. 571 spisu ani z jiných důkazů, jež byly v řízení provedeny. Ohledně tohoto dílčího zjištění je dovolací důvod §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn. Avšak toto zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, z hlediska skutkových a právních závěrů odvolacího soudu nemá zásadní význam pro rozhodnutí, neboť celkový skutkový závěr, jenž byl podkladem pro právní posouzení věci, je podložen dalšími podstatnými zjištěními. Vzhledem k tomu, že toto pochybení nemá vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně b) zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s. ř., neboť žalobkyně b) s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu