ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4639.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4639/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) dr. K. R. , b) G. R. , c) B. v. B.-R. , bytem tamtéž, a d) dr. F. R. , bytem tamtéž, všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 40, proti žalovanému: P. J., zastoupený JUDr. Karlem Kolářem, advokátem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 21/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 30 Co 115/2008-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobkyni a) a žalobci d) každému 7.014,- Kč a žalobci b) a žalobkyni c) každému 8.670,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Alfery Hrdiny, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, č. j. 12 C 21/2005-98, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a d) částku 175.000,- Kč, každému ze žalobců b) a c) částku 240.000,- Kč a žalobci d) částku 2.129,- EUR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě na odškodnění újmy spočívající ve ztrátě osoby blízké – J. P. R. (dále též poškozený), který zahynul při dopravní nehodě, a náhradu nákladů (2.129,- EUR) vynaložených na loveckou akci, která se vzhledem k úmrtí poškozeného neuskutečnila. Dospěl k závěru, že žalobci jako pozůstalí po poškozeném, který dne 9. 6. 2004 zemřel v důsledku dopravní nehody zaviněné žalovaným, mají nárok na jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. a současně neshledal spoluzavinění poškozeného, který nebyl připoután bezpečnostním pásem, neboť podle výpovědi znalce byla zranění poškozeného tak závažná, že nepřipoutání bezpečnostním pásem nemělo na následky těchto zranění rozhodující vliv.
K odvolání žalovaného směřujícího jen do jedné poloviny odškodnění přiznaného každému z žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 30 Co 115/2008-164, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu zamítl ohledně částek 52.500,- Kč vůči žalobcům a) a d) a ohledně částek 72.000,- Kč vůči žalobcům b) a c), ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že poškozený nebyl na místě spolujezdce připoután bezpečnostním pásem, avšak dospěl k jinému závěru v otázce spoluzavinění poškozeného. Vzhledem k rozporným závěrům znalců MUDr. Tichého a MUDr. Šlégra doplnil dokazování o znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Štefana, DrSc., který jednoznačně dovodil, že v případě připoutání bezpečnostními pásy by nedošlo k nejvážnějšímu zranění, které bezprostředně vedlo ke smrti poškozeného. S poukazem na tento závěr znalce shledal podle §441 obč. zák. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody v rozsahu 30 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. S podrobným rozborem průběhu úrazového děje a obsahu znaleckých posudků namítá, že odvolací soud nesprávně určil míru zavinění na straně žalovaného, a to způsobem neodpovídajícím skutkovým zjištěním. Z posudku znalce prof. Štefana totiž vyplývá, že spoluúčast poškozeného zejména na vzniku smrtelného následku byla podstatně vyšší, než jak ji vyhodnotil odvolací soud, a to nejméně v rozsahu 50 %. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání nesouhlasili s tím, aby bylo spoluzavinění poškozeného zvýšeno nad 30 %, neboť to byl žalovaný, kdo porušil povinnost předcházet škodám a netrval na tom, aby poškozený měl zapnutý bezpečnostní pás, před řízením požil alkoholické nápoje a nepřizpůsobil rychlost vozidla stavu a povrchu vozovky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaný dovoláním napadá v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu, aniž rozlišil, že pokud odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu žalobců a) a d) ohledně částek 52.500,- Kč a žalobu žalobců b) a c) ohledně částek 72.000,- Kč, stalo se tak k jeho vlastnímu odvolání. K dovolání proti této části výroku není žalovaný subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že jej může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud zamítnutím žaloby v uvedené části předmětu řízení vyhověl odvolání žalovaného a tím, že v tomto rozsahu byl žalobní požadavek na uložení povinnosti žalovanému zamítnut, nevznikla mu újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. Protože je dovolání žalovaného v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Ačkoliv dovolatel uvádí, že napadá měnící výrok, kterým odvolací soud rozhodl o nároku na odškodnění pozůstalých, z obsahu dovolání vyplývá, že směřuje zejména do části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, na základě kterého by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. V této části je ovšem rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, neboť výrok o platební povinnosti žalovaného je výrazem shodného posouzení práv a povinností účastníků řízení soudy obou stupňů (nejde o tzv. diformitu); nepřichází tak v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. Dovolání žalovaného by proto mohlo být přípustné jen za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Námitkami, opírajícími se o vlastní interpretaci znaleckých posudků, jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu o míře účasti žalovaného a poškozeného na způsobené škodě, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování jiných obdobných případů, nejde proto ani z tohoto pohledu o otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení [87.500,- Kč v případě žalobců a) a d) a 120.000,- Kč u žalobců b) a c)], podle §3 odst. 1 bod 4 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 11.090,- Kč, resp. 13.850,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 5.545,- Kč a 6.925,- Kč; žalobcům kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu