ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4880.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4880/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 104.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 231/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č.j. 35 Co 159/2008-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 104.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č.j. 18 C 231/2004-97, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 8. 2002 byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 nařízena na majetek žalobce exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor. Dne 23. 10. 2002 provedl soudní exekutor soupis movitých věcí nacházejících se na adrese bydliště žalobce a současně i sídla společnosti TREFIL – zakládání staveb, spol. s r. o. V soupisu byly zahrnuty i televizor značky SONY, sedací souprava a obdélníkový stůl (dále jen „předmětné věci“). Společnost TREFIL – zakládání staveb, spol. s r. o. se dne 10. 2. 2003 vylučovací žalobou domáhala vyloučení předmětných věcí z nařízené exekuce. I když řízení o uvedené žalobě bylo zastaveno z důvodu neuhrazení soudního poplatku, soudní exekutor vyloučil předmětné věci ze soupisu a vzápětí je zahrnul do soupisu pořízeného v rámci exekuce vedené na majetek společnosti TREFIL – zakládání staveb, spol. s r. o. Následně v rámci dražebního jednání předmětné věci prodal, ačkoli již tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku. Sama okolnost, že tyto věci byly sepsány v rámci exekuce na žalobce, neprokazuje vlastnictví těchto věcí žalobcem. Podle §13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem má pouze ten, jemuž škoda vznikla, žalobce však tvrzení společnosti TREFIL – zakládání staveb, spol. s r. o., že je vlastníkem předmětných věcí tato společnost, nijak nevyvrátil a neprokázal, že je skutečným vlastníkem předmětných věcí on. Zároveň tedy neprokázal, že by mu případným nesprávným úředním postupem exekutora vznikla škoda.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č.j. 35 Co 159/2008-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že pro vyhovění žalobě nepostačí prokázání pouhého protiprávního nevrácení věcí, které exekutor převzal, ale je třeba prokázat, že žalobce byl jejich vlastníkem. Žalobce byl poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označení důkazů prokazujících jeho vlastnické právo k předmětným věcem, avšak žádný takový důkaz neoznačil, nelze tedy pro nenaplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu hodnotit žalobu jako důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména posouzení dosahu zjištěné skutečnosti, že soudní exekutor realizoval prodej předmětných věcí v dražbě v exekuci vedené proti neexistujícímu subjektu. Domnívá se, že „existence povinného je podmínkou conditio sine qua non pro provádění jakékoli exekuce, provádění dražby v takové exekuci je proto evidentně nesprávným úředním postupem“. Namítá, že i když byl vyrozuměn o konání dražby některých věcí, předmětné věci v oznámení nebyly, z toho důvodu nemohl vznášet námitky proti této dražbě. Podle názoru žalobce, když bylo prokázáno, že soudní exekutor převzal předmětné věci v rámci soupisu movitých věcí žalobce do úschovy, jako schovatel byl povinen tyto věci řádně opatrovat a nenastala-li by jiná okolnost, měl je vrátit po této úschově zpět žalobci. Poukazuje na průběh řízení, kdy z žalobcova tvrzení bylo zcela evidentní, že je vlastníkem předmětných věcí, jelikož šlo o součást běžného vybavení domácnosti sepsané v bytě žalobce a vzhledem k době jejich pořízení bylo velmi obtížně prokázat vlastnické právo k těmto věcem. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zák. č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Odvolací soud se v dané věci nezabýval otázkou, zda provádění dražby v předmětné exekuci je nesprávným úředním postupem, jelikož prvotní je zjištění, zda žalobci vznikla škoda. Své rozhodnutí pak založil na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal své vlastnické právo k předmětným věcem, tudíž ani neprokázal, že mu vznikla škoda. Základní předpoklad odpovědnosti za škodu tedy nebyl naplněn. Z obsahu žalobcova dovolání vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž zejména skutková zjištění soudů a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své právní posouzení věci (o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem). Je tedy zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu