ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4914.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4914/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně V. z. p. Č. r., proti žalovanému L. B. , zastoupenému advokátem, o 35.034 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 216/2007, o dovolaní žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2009, č.j. 53 Co 100/2009-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 1. 2009, č.j. 40 C 216/2007-34, zamítl žádost žalovaného, aby byl zrušen rozsudek pro zmeškání vydaný týmž soudem dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 216/2007-12, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.034 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dále neprominul žalovanému lhůtu k podání odvolání proti zmíněnému rozsudku pro zmeškání, odmítl odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku pro opožděnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2009, č. j. 53 Co 100/2009-40, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně, přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků a zrušil rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a věc vrátil „tomuto soudu“ k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 6. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolaní nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, o odmítnutí odvolání pro opožděnost a o neprominutí lhůty k podání odvolání, není rozhodnutím ve věci samé (nebylo jím rozhodnuto o opodstatněnosti nároku uplatněného žalobou).
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, případě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 1/2005), o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 41) i o neprominutí lhůty k podání odvolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 818/2002). Na tom nic nemění ani okolnost, že odvolací soud nesprávně poučil účastníky o tom, že dovolání proti jeho usnesení, pokud jím bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí odvolání, je přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Požadavek dovolatele na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného soudem prvního stupně nemá oporu v procesních předpisech, když dovolání proti tomuto rozsudku nesměřovalo (a z hlediska funkční přípustnosti Nejvyššího soudu ani směřovat nemohlo – viz §236 odst. 1 o. s. ř.). Žádost žalovaného o osvobození od soudních poplatků (o níž jinak přísluší rozhodovat soudu prvního stupně) je bezpředmětná, neboť dovolání proti procesním usnesením soudnímu poplatku nepodléhá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu