ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.5267.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5267/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: GREEN LION-spol. s r.o., se sídlem Praha 9, Horní Počernice, Jasenná 8, IČ: 25056107, zastoupený JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 2, proti žalovaným: 1) JUDr. P. P., a 2) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 300.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 167/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č. j. 18 Co 386/2006 - 131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, č. j. 17 C 167/2002-79, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 10. 2005, č. j. 17 C 167/2002-84, zamítl žalobu proti prvému žalovanému na zaplacení 34.615.425,- Kč s příslušenstvím a proti oběma žalovaným na zaplacení společně a nerozdílně 257.672.027,- Kč s příslušenstvím, řízení ve zbývající části zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud neshledal důvodným požadavek žalující společnosti (dále jen „žalobce“) na náhradu škody způsobené činností prvního žalovaného, který jako správce konkursní podstaty úpadce J. L.-L., zasahoval do práv žalobce, zapsal do konkursní podstaty nemovitosti, které úpadce převedl na společnost SVP s.r.o., vnikl do objektů, jež byly v nájmu žalobce, a uvedl nepravdivé údaje v návrhu na předběžné opatření. Spoluodpovědnost státu (tj. druhé žalované) spatřoval žalobce v nesprávném úředním postupu konkursního soudu, který nařízením předběžného opatření právně zaštítil jednání prvého žalovaného a o návrzích žalobce na vydání předběžného opatření nerozhodl v zákonné lhůtě a nezabýval se jeho stížnostmi na postup prvého žalovaného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvy na předmětné nemovitosti uzavřené úpadcem byly soudním rozhodnutím prohlášeny za neúčinné, a proto musel být majetek včetně výnosů vrácen do konkursní podstaty. Postup prvního žalovaného v konkursním řízení shledal v souladu se zákonem, a proto nebyl naplněn základní předpoklad jeho odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a to protiprávní jednání. Ve vztahu k druhé žalované soud zjistil, že o návrzích žalobce na vydání předběžného opatření nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě, což zakládá nesprávný úřední postup soudu (§13 zák. č. 82/1998 Sb.), avšak vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že při obvyklém běhu věcí (vydání rozhodnutí ve lhůtě) by bylo zabráněno vzniku škod, jejichž náhrady se domáhá, soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi tímto postupem soudu a tvrzenou škodou, zvláště za situace, že o návrhu žalobce bylo následně rozhodnuto negativně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č. j. 18 Co 386/2006-131, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. U prvého žalovaného není dána odpovědnost za tvrzenou škodu, neboť ve funkci správce konkursní podstaty se nedopustil jednání, které by bylo v rozporu s objektivním právem, a byl to naopak žalobce, kdo porušil svou povinnost, když nepředal žalovanému doklady vztahující se k majetku konkursní podstaty. Mezi nesprávným úředním postupem konkursního soudu a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť nelze dovozovat, že by žalobcem navrhované předběžné opatření vydané v zákonné lhůtě zabránilo tvrzeným škodám. Přisvědčil soudu prvního stupně, že další dokazování nebylo třeba provádět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, protože neprovedl jím navržené důkazy, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje skutkové okolnosti, jimiž v řízení argumentoval, a průběh dosavadního řízení u soudů obou stupňů. Namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý soudní proces tím, že mu neumožnil prokázat tvrzené skutečnosti, zejména příčinnou souvislost mezi škodou a jednáním obou žalovaných. Rozhodnutí obou soudů podle něj spočívá na zásadní vadě řízení, tj. nepřipuštění důkazů, porušení poučovací povinnosti soudů, opomenutí důkazů a nesprávné právní posouzení, což má podle něj po právní stránce pro věc zásadní význam, neboť mu nebylo soudem umožněno svůj nárok prokázat. Dovozuje, že u prvního žalovaného je příčinná souvislost prokázána už jen tím, že se jedná o náhradu škody vzniklé předběžným opatřením dle §77 odst. 3 o. s. ř. Na základě nezákonného jednání správce konkursní podstaty se žalobci „zhroutilo podnikání, a to za asistence druhého žalovaného, který prosazoval neoprávněné zájmy prvního žalovaného“. Soudům vytýká, že nezkoumaly důvody vzniku tak vysoké škody a také to, že od okamžiku škodlivého jednání žalovaných dosahuje žalobce pouze zlomku dřívějšího zisku a nachází se ve ztrátě. Dovolatel se domnívá, že soud pochybil mimo jiné tím, že jej nepoučil v souladu s §118a o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že ve funkci správce konkursní podstaty postupoval s péčí řádného hospodáře a neporušil žádným způsobem zákon o konkursu a vyrovnání. Několikrát písemně vyzval žalobce, aby předložil jím uváděné nájemní smlouvy, což tento neučinil. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že oba soudy nepochybily, pokud žalobě nevyhověly. Dle jejího názoru nejsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu a dovolání není v této věci přípustné, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu. Navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 7. 12. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žalobce v dovolání v podstatě opakuje svá žalobní tvrzení a nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů a předestírá v dovolání vlastní skutkový stav, na němž pak buduje svůj závěr, že uplatněný nárok na náhradu škody proti oběma žalovaným je důvodný. Tím ovšem nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno před soudem svůj nárok prokázat. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to i v rovině procesní. Námitkou, že nebyly provedeny veškeré navržené důkazy, vystihuje žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může tedy založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Paušální námitka, že nebyly v řízení provedeny veškeré důkazy navržené žalobcem, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soud není povinen všechny navržené důkazy vždy provést a soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů další žalobcem navržené důkazy neprovedl, a s touto námitkou se vypořádal i odvolací soud. Vytýkaná vada řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, a k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu