ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.692.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 692/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem Soběslav, Na Pískách 477, proti žalované P – okna, s. r. o., IČ 25165534, se sídlem Protivín, Bor 765, zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem Písek, Smetanova 78, o 62.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 716/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2008, č.j. 6 Co 1534/2008-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.742,- Kč k rukám JUDr. Emila Švingera, advokáta se sídlem Písek, Smetanova 78, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 62.500,- Kč s příslušenstvím. Nárok odvozoval z dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky dne 18. 4. 2002 v souvislosti s předčasným ukončením nájmu nebytových prostor, které žalobce pronajal žalované. Žalovaná se žalobě bránila tím, že proti žalobcově pohledávce započetla svoji pohledávku, vzniklou z titulu náhrady škody, která jí vznikla zatečením dešťové vody do pronajatých prostor v roce 2002.
Okresní soud v Písku (poté, co jeho předchozí tři rozsudky byly zrušeny odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č.j. 4 C 716/2002-341, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S poukazem na §420 obč. zák. a §5 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, dovodil, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost pronajímatele udržovat nebytový prostor ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, což bylo příčinou škody, která žalované vznikla v souvislosti se zatékáním dešťové vody do pronajatých budov, tudíž žalobce odpovídá za škodu takto vzniklou. Výše škody činí minimálně žalobcem uplatňovanou částku 62.500,- Kč. Uzavřel, že jednotlivé složky tvořící celkovou škodu jsou způsobilé k započtení, vzájemné pohledávky jsou stejného druhu, vzájemně se kryjí, jejich započtení je tedy přípustné podle §581 odst. 1 a 2 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č.j. 6 Co 1534/2008-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej co do výše nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že v důsledku porušení zákonné povinnosti vyplývající z §5 odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění účinném do 30. 12. 2002 žalobce podle §420 obč. zák. odpovídá žalované za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalobce a že žalovaná důvodně vznesla námitku započtení pohledávky z titulu náhrady škody proti pohledávce uplatněné žalobou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména otázky existence škody. Ve svém dovolání uvádí jednotlivé důkazy, z nichž dovozuje, že částka dílčí škody namítaná k započtení spočívající v zaplacení smluvní pokuty, je vytvořená účelově z fiktivních dokladů, důkazy jsou ve vzájemném rozporu, přičemž z nich nelze dovodit, že žalované vznikla škoda. Dále zpochybňuje i další dílčí část škody vycházející z výdajů na mzdy zaměstnanců žalované, přičemž namítá, že žalovaná nepředložila mzdové výkazy zaměstnanců ani jiné doklady, na základě kterých by jednoznačně byla prokázána výše škody, tedy náklady na mzdy. Soud přitom odmítl provést jednoznačný důkaz o pravdivosti tvrzení zaměstnanců a podle dovolatele se ani nevypořádal s opačnou svědeckou výpovědí, kterou bylo zpochybněno zatečení do nemovitosti. Podle dovolatele měl odvolací soud posoudit, „zda je možno z fiktivních a neplatných důkazů vyvodit, že došlo ke škodě“, a zda soud je oprávněn v situaci, kdy může provést jednoznačný důkaz, tento důkaz odmítnout. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zák. č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde, neboť ačkoli soud prvního stupně rozhodl v rozsudku potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu jinak, než ve svých předchozích (žalobě vyhovujících) rozsudcích, dovolatel nenapadá v dovolání právní názor odvolacího soudu, jehož závaznost by byla příčinou uvedené diformity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 6550). Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu (tj. řešilo právní – nikoli skutkovou – otázku, která má význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale i pro rozhodování věcí obdobných).
Dovolatel namítá především nesprávnost skutkových zjištění a neprovedení navržených důkazů. Jeho námitky nesměřují proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, a nezakládají tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci. Ani z otázek předložených dovolatelem nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným. Námitka, že nebyl proveden některý z navržených důkazů, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, což není tento případ.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 4.485 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 5.742,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu