ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.735.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 735/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalovanému JUDr. M. M., advokátu , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Záhonech 71, o 1.208.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 233/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č. j. 17 Co 167/2006-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2005, č. j. 42 C 233/2005-36, zamítl žalobu na zaplacení 1.208.450,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v hodnotě členského podílu v bytovém družstvu (1.200.000,- Kč), nákladech řízení o vyklizení bytu (4.800,- Kč) a nákladech vykonávacího řízení (3.650,- Kč), která mu měla vzniknout porušením povinností žalovaného jako advokáta tím, že nepodal odvolání proti rozsudku, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit družstevní byt č. 22 na ulici L. v P. 9. Vyšel ze zjištění, že uvedená povinnost byla žalobci uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 10 C 65/2001, který byl žalobci doručován na tutéž adresu, uložen na poště s vyznačením právní moci k 18. 8. 2001. Na základě tohoto rozsudku byl dne 16. 5. 2002 proveden výkon rozhodnutí. Dne 19. 3. 2004 žalobce udělil žalovanému plnou moc k zastupování v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 65/2001 s tím, nechť posoudí možnost podání opravných prostředků proti předmětnému rozsudku, a dne 13. 5. 2004 žalobce převzal osobně ze spisu jeho stejnopis; žalovaný mu sdělil, že rozsudek o vyklizení bytu je pravomocný a nelze jej napadnout odvoláním ani žalobou na obnovu řízení či žalobou pro zmatečnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil právní povinnost podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále též jen „zákon o advokacii“), tím, že žalobci poskytl nesprávnou právní radu, neboť v době, kdy byl žalobci doručován rozsudek na adresu L., P. 9, se zde nezdržoval, takže nemohla nastat fikce doručení uložením na poště ani právní moc; rozsudek byl žalobci doručen až 23. 5. 2004, kdy si jej vyzvedl osobně ze spisu a lhůta k odvolání začala běžet následující den. Mezi tímto porušením právní povinnosti a vznikem škody spočívající v hodnotě členského podílu v bytovém družstvu však neexistuje vztah příčinné souvislosti, neboť neúspěch žalobce ve sporu o vyklizení bytu neměl za následek pozbytí členství v bytovém družstvu; to se totiž pozbývá vyloučením z družstva podle obchodního zákoníku, nikoli vyklizením bytu. Škoda spočívající v nákladech nalézacího a vykonávacího řízení žalobci nevznikla, neboť je dosud nezaplatil.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č. j. 17 Co 167/2006-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením otázky vzniku škody a nenastoupení fikce doručení rozsudku, nikoli však se závěrem, že žalovaný porušil své povinnosti podle zákona o advokacii. Dovodil totiž, že jestliže žalovaný založil do spisu dne 15. 4. 2004 svou plnou moc ze dne 19. 3. 2004 a rozsudek si osobně vyzvedl jen žalobce, nebyl žalovanému jako jeho zástupci do současnosti doručen, takže rozsudek o vyklizení bytu dosud není pravomocný, žalobci ani nezačala běžet odvolací lhůta, neboť v případě, že je účastník zastoupen, písemnosti se doručují zásadně pouze zástupci (§49 odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2004); žalovaný tak ani nemohl zavinit nabytí právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a má za to, že pochybením žalovaného byl zapříčiněn vznik škody. Tvrdí, že pokud by žalovaný podal odvolání proti předmětnému rozsudku, došlo by k jeho zrušení pro vady doručení a stejně tak by neproběhl výkon rozhodnutí. Pokud by tedy žalobce nebyl v souvislosti s pochybením žalovaného vystěhován z bytu, nemusel by vynaložit zbytečné peněžní prostředky na zajištění náhradního ubytování. Ačkoli náklady nalézacího a exekučního řízení dosud neuhradil, nemůže se této povinnosti nijak zprostit, což mu působí újmu v jeho majetkové sféře. Výslovně také napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o uložení povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení a je přesvědčen, že v daném případě byly splněny podmínky pro postup podle §150 o.s.ř. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil jen odkazem na svá předchozí vyjádření v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 9. 2006. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby mimo jiné na náhradu žalobci uložených nákladů nalézacího řízení (4.800,-Kč) a vykonávacího řízení (3.650,- Kč). Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dále dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu škody spočívající v hodnotě vyklizeného družstevního bytu (1.200.000,- Kč), aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Odpovědnost advokáta za škodu (§24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 8. 2004, tj. v době, kdy došlo k posuzovanému jednání žalovaného), která je předmětem tohoto sporu, je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743, C. H. Beck). Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení §16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit. Z této úpravy odvolací soud při rozhodování o věci vycházel a z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku přisuzovat zásadní právní význam.
Dovolatel podle obsahu dovolání nesouhlasí se závěrem, že nebyl prokázán vznik škody, jejíž náhrady se domáhá, a vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nepodáním odvolání žalovaným. Vyvrácení tohoto závěru by vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Navíc dovolatel nenapadá závěr odvolacího soudu, že rozsudek, od nějž žalobce odvíjí vznik škody, není dosud pravomocný; pak ovšem nelze dovozovat, že žalovaný odpovídá za nepříznivé důsledky toho, že rozhodnutí nabylo právní moci. Konečně je zřejmé, že výkon předmětného rozhodnutí byl proveden dříve, než žalobce žalovanému udělil plnou moc pro nalézací řízení.
Jestliže tedy rozsudek odvolacího soudu není v uvedených otázkách, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, zásadně právně významným, směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, když ani proti výrokům o nákladech řízení zákon dovolání nepřipouští (§238, §238a a 239 o.s.ř. - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a stručné vyjádření žalovaného, postrádající věcnou argumentaci proti nepřípustnému dovolání, nelze považovat za účelné bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu